Po sobotní práci odvedené ve prospěch cyklistické veřejnosti jsme se hned dvojitě odměnili – v neděli 27. 7. jsme si dopřáli výlet s milými lidmi, které jsme už dost dlouho neviděli, do milé krajiny, kterou jsme na kolech projeli naposledy před rokem. Ještě ve vlaku jsme si s Borkem, osvědčeným znalcem jihočeské krajiny, který se „trefí“ do každého rybníka, ujasnili pojmy výlet x sportovní jízda. Jistě je vám jasné, pro kterou variantu jsem hlasovala já…
Tady je mapka oblasti, ve které jsme se pohybovali:
Trasa: Veselí n/Lužnicí – Horusice+rybník – přírodní rezervace Ruda – po ŽTZ kolem rašeliniště – Lhota – Bošilec+rybník – Záblatí+rybník – rybník Krčín – Mazelov – rybník Dvořiště – rybník Koclířov – Lomnice n/Luž. – Klec – Nadějská rybniční soustava – Vlkov – písečný přesyp – Vlkovská pískovna – Veselí n/Luž.= 70 km.
Odjezd z Jihlavy rychlíkem Hejtman (úschova kol během přepravy) v 7.24 hod., odjezd z Veselí stejným R v 18.43 hod., bez přestupů (uvádím pro případné následovníky).
Hned první rybník nás zaujal svou rozlohou 415 ha, z tabulky místního turistického značení na hrázi jsme se dozvěděli, že byl zřízen na začátku 16. století Štěpánkem Netolickým.
Doma jsem si pak vyhledala pár údajů, bez ladu a skladu je sem vložím, abych příště nemusela brouzdat…Takže:
Štěpánek Netolický působil jako rybníkář ve službách Rožmberků za vlády Petra Voka a mimo jiné geniálně vyprojektoval Zlatou stoku (1506–1520), která na svých 48 km délky hospodaří s vodami Lužnice a jejích přítoků tak, že napájí rybníky Svět, Dvořiště, Záblatský, Bošilecký, Horusický, Opatovický a Velký Tisý. Když Štěpánek Netolický v roce 1538 zemřel, byly Jakubu Krčínovi z Jelčan tři roky a jihočeská krajina čekala na dokončení díla. Jakub Krčín odvedl práci, ze které máme dodnes užitek – jeho 14ti kilometrová Nová řeka spojuje Lužnici s Nežárkou a reguluje tak vody rybníka Rožmberk, že zakládal rybníky ví každé školní dítě. Když na počátku 17. století zemřel, vypadala rybniční pánev v podstatě tak, jak ji známe dnes.
Ještě jsem si potřebovala ujasnit, jak je to vlastně s vodními toky, se kterými jsme se dnes setkali. Největším přítokem Lužnice je Nežárka, která měří 56 km a ve Veselí do ní zprava přitéká.
Lužnice pramení na rakouské straně novohradských hor a poté, co se na druhý pokus rozhodne opravdu svěřit své vody českým zemím, zamíří do Třeboňské pánve, tam z mého pohledu chaoticky, ovšem podle vodohospodářů účelně, dělí se na Starou a Novou řeku a na Zlatou stoku, které cestou přibírají vody mnohých potoků, řadu rybníků napájejí, ve Veselí se scházejí, přibude k nim i zmíněná Nežárka a už dosti mohutná Lužnice běží k Táboru a pak (asi unavená po 208 km dlouhé pouti) předá Vltavě u Týna všechny své vody obohacené vzpomínkami na veselé české vodáky i na klid v okolí rybníků.
Právem očekáváte, kde je to veselí slibované v titulku – předtím jsme ještě projeli (a prošli) močálovitým terénem po ŽTZ na okraji rezervace Ruda, zřízené k ochraně rašeliniště na jižní straně Horusického rybníka, dostali jsme se do vesnice Lhota a pak už byl na dohled Bošilecký rybník (200 ha, nejstarší na třeboňském panství; rybník, ves i kostel sv. Martina jsou ze 14. století):
V dálce vidíte světlou skvrnku – ano, je to slavný bošilecký mostek.
Jsem si jistá, že už vám v hlavě zní známá žertovná písnička. I mně zněla v hlavě, ale „z huby“ mi zpočátku nějak dobře nešla ani melodie ani slova. Situaci jsem částečně zvládla až s pomocí všech zúčastněných, takže „Na tom bošileckým mostku“ nehráli jsme vůbec v kostku smáli smáli smáli stále jsme se smáli nespadli jsme z mostku…
Sem do Bošilce se jezdilo panstvo z Třeboně bavit, v módě byly tehdy vrhcáby (kostky) a písnička upomíná na to, že hazard ve hře ani v lásce nekončívá dobře…
1. Na tom bošileckým mostku hrály tam dvě panny v kostku hrály hrály hrály až se obehrály shodily se z mostku.
2. Nejsou všechny holky stejný některá má voči černý.
3. Nevěř holka chlapci nevěř na říčici vodu neměř voda ti vyteče chlapec ti uteče bude lásky konec.
Vše uvedené má nadčasovou platnost a neuškodí občas si text zanotovat a zamyslet se nad ním.
Při průjezdu vesnicemi si nešlo nevšimnout zdejší typické architektury zvané selské baroko. Do paměti jsme si ukládali domovní štíty zdobené srdíčky, sluncem změkčené tóny barevných zdí, malovaná vrata, upravené návsi. Stavby pocházejí většinou ze 2. poloviny 19. století. Dostatečně známé jsou Holašovice (UNESCO), ale všechny obce, kterými jsme dnes projížděli, mají svoje osobité kouzlo. Třeba Záblatí:
Záblatský rybník je z konce 15. století, jeho rozloha je 350 ha, hráz má délku 1400 m. Vychutnali jsme si rybník i posezení v hospůdce na záblatské návsi. (Tam jsem si zase v praxi ověřila pravdivost svého tvrzení, že hubený kuchař vzbuzuje podezření – jídlo bylo sice poživatelné, ale nemastné, neslané…)
Dostali jsme tip zajet do blízkého Mazelova, který leží v oblasti tzv. Pšeničných Blat a je vyhlášen kvůli zachovalým stavbám památkovou rezervací. Vůbec jsme nelitovali, že jsme se trochu odklonili od původně plánované trasy. Jednak jsme si cestou prohlídli rybník Krčín, druhak snad některý z obrázků vzbudí ve vás libost:
Jeli jsme výletní rychlostí, ostatně větší rychlost bych bývala asi vyvinula jen pod pistolí a dostala bych se při ní do stavu těžko slučitelného se životem. O ten mi naštěstí nikdo neusiloval, takže jsme se v pohodě ocitli na další štaci u rybníka Dvořiště, druhého nejstaršího v Třeboňské pánvi. Byl založen ve 14. století, má 337 ha a kvůli své velikosti není moc fotogenický, ale pohledy z hráze jsou okouzlující a navíc prý v místním stánku bylo pivo jako křen…Odtud jsme se kolem rybníka Koclířov už vesele vydávali zpět za Hejtmanem do Veselí. Z loňska jsme si pamatovali cestu přes Lomnici n/Luž., Klec, i to, jak romantické jsou pohledy z hrází na hladiny rybníků Nadějské soustavy v odpoledním slunci.
Ve Vlkově jsme se rozhodli, že si prohlídneme písečný přesyp, který jsme loni pro nedostatek času neviděli, a pak po ŽTZ, která vede kolem, dojedeme asi 5 km do Veselí. Správně jsme pochopili, že udusaná cesta v kukuřici asi 2 km za Vlkovem nás přivede k tomu necelý hektar velkému přírodnímu zázraku z doby poledové. Už padesát let je to rezervace a vidět kopec vyprahlého písku po vší té dnešní vodě bylo docela nečekané. Jako bychom se najednou ocitli někde jinde:
Duch místa mi očaroval mysl (asi doslova), protože tenhle obrázek mých soukmenovců byl poslední, kdy jsem je v příští více jak půlhodině viděla.
Čas potřebný na cestu k vlaku byl přesně vypočítán, jízdenka společná, projížděli jsme na ŽTZ tou kukuřicí a mě posedl běsík – využil bezbranného stavu mé mysli a nakukal mi, abych si (když už jedu poslední) utrhla kukuřičný klas. Učinila jsem to. Nestačil mi. Kousek dál byl menší, jistě bude sladčí. Z kola jsem se po něm natáhla, ale on se bránil a přepral mě. Spadla jsem na koleno, ale byl můj!! Rychle zpátky na kolo a za ostatními. Po 20 metrech se podle zákona schválnosti pěšinky dělily a jak správně tušíte, ačkoliv jsem byla praštěná do kolena, nesloužila mi hlava a já jsem se zběsile hnala po té nesprávné cestičce za ostatními. Do dálky vidět nebylo, byl tu ten zatracený kukuřičný lán a les a mých 156 cm ve stoje. No, musím přiznat, že mi trvalo docela dlouho než jsem se probrala z blbosti a pochopila, že tudy cesta nevede. Vyhodnotila jsem situaci a řekla jsem si, že zkusím vlak ještě stihnout. Litovala jsem své souputníky, že ztráceli celý den s káčou, která jim připravila stresový závěr (naštěstí jízdenku měl Borek). Přiznávám, že zatopenou Vlkovskou pískovnu, po jejímž pravém břehu ta pravá cesta do Veselí vede, jsem si moc neužila. Písek za kolem jen lítal (Radomír Šimůnek by zíral!) a můj anděl strážný měl pohotovost. A že službu bral poctivě, tak zařídil, že před Veselím jsem všechny tři našla a že mě nezbili (taky na to nebyl čas).
Profrčeli jsme městem, na peróně jsme si za odměnu koupili nanuka, ale jíst jsme ho stihli až ve vlaku, který vzápětí přijel…
Na začátku jsem uvedla, že Mirka a Borek jsou milí lidé a o tom jsme se znovu přesvědčili, protože nám bez ohledu na moji rozumovou i fyzickou nedostatečnost slíbili, že zase někdy brzy…