Toulání známými místy na běžkách i pěšky
30. ledna – 2. února 2014
Naděje, se kterou jsme odjížděli na pravidelný běžkařský zájezd pořádaný KČT Tesla Jihlava, byla v letošní netypické zimě zhusta oslabovaná otazníky nad množstvím a kvalitou sněhu – při sledování předpovědi počasí jsme si nedokázali představit, jakým způsobem asi strávíme následující čtyři dny. Vím o existenci webkamer – ty jsou ale zaměřeny většinou jen na sjezdovky, které nás turisty (při vší úctě) nezajímají. Tichá bílá stopa šumavskými lesy a pláněmi, to je něco docela jiného než akční sjezdovka…
Nakonec po získaných informacích nás autobus ve čtvrtek 30. ledna 2014 nevyložil jako obvykle na Pláních u Churáňova, ale až na Filipově Huti, nejvýše položené šumavské osadě, která nás přijala se štědře otevřenou sněhovou náručí.
Osada v tomto nádherném, ale pro život dosti drsném místě, byla založena v roce 1785 kolem sklářské huti. Když sklárna na začátku 19. století zanikla, obyvatelé se začali zabývat dřevařstvím, k čemuž měli dobré podmínky kvůli nově vystavěnému Vchynicko-Tetovskému kanálu.
Měla jsem trochu trému, jestli po loňské absenci běžkovací ovládnu lyže či ony mne, ale sportovní nářadí, prostředí i přátelé byli vlídní, tak jsem nepociťovala nijakou újmu. Rozhledy ostatně připustily pouze světlé myšlenky, podívejte se aspoň na fotkách na tu krásu – v dálce jsou Roklany, kterým se tu říkávalo Prsa Matky Boží.
Jeli jsme kolem Lovčí skály,
přes Ptačí nádrž na Ztracený a odtud na můj milovaný Březník do výšky 1126 metrů.
O Březníku (německy Pürstling) jsem už psala několikrát, tedy jen kratičce: v roce 1804 tu byla postavena dřevěná lesovna, ke které za pár desetiletí přibyla kamenná stavba pro fořta.
Bydlelo se tu do roku 1951, dál sloužil objekt do roku 1969 jako stáje pohraniční roty a poté chátral, až v roce 1999 začala rekonstrukce, dnes je tu Íčko, síň Karla Klostermanna i restaurace, ale trvale zde nikdo nesídlí, zatímco v dobách minulých prý tu žilo 35 lidí. Ti se mohli do sytosti kochat výhledem na Luzný – otázka je, zdali k tomu měli čas a chuť…
Je ale archeologickým výzkumem prokázáno, že svah pod hájenkou byl navštěvován už lidmi ze středního mezolitu (9600–5500 let před Kristem) – ti žili polousedlým způsobem života – větší část roku sídlili v nižších polohách a sem přicházeli kvůli později dozrávajícím plodům. Neživili se zemědělstvím, ale sbírali, co příroda nabízela, a lovili zvěř i ryby. Nejvíce nálezů pochází od soutoku Roklanského a Javořího potoka, z Javoří pily, ale je známo ještě dalších pět nalezišť, z nichž jedno potvrzuje návštěvy našich předků na svahu s jedinečným výhledem na horu v našich časech zvanou Luzný.
Nabrali jsme do očí, stejně jako dávní lidé do vaků, všechno, co budeme do příští návštěvy používat pro obohacení života a vydali se zpět do nižších poloh – mířili jsme přes křižovatku Na Ztraceném kolem potoka do Modravy, kde na nás čekal autobus.
Byli jsme vděční za dnešních patnáct rekreačních, výhledových a zážitkových kilometrů, které nás dovedly do obce na soutoku tří potoků: Modravského, Roklanského a Filipohuťského, zdrojnic kouzelné řeky Vydry.
Modrava leží ve výšce 935 metrů, žije tu kolem šedesáti obyvatel. Dominantou obce je Klostermannova chata vystavěná roku 1924 Klubem českých turistů podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse; dnes je v soukromých rukou.
Naprosto spokojené a dychtící po zítřejší túře nás před večerem přivezl autobus do Prášil, do mile vyhřáté chaty, kterou odnedávna spravuje jiný, místní nájemce.
V pátek 31. ledna 2014 rozhodli znalci, že pro záruku kvalitního běžkařského vyžití je třeba odvézt nás ke startu na Kvildu. Což udělali. Tam se jiní zodpovědní starali, aby návštěvníci bažící po bílé stopě, měli co nejlepší podmínky – sám starosta obhlížel okolní terény i způsobilost parkoviště.
My jsme se ale nemohli vydat na plánovanou cestu k pramenům Vltavy a na Černou horu, aniž bychom navštívili proslavenou kvildskou pekárnu – den jsme začali mlsáním povidloně a dalších ňamek, ale zdaleka to nebyl, jak by se mohlo zdát, zlatý hřeb dnešního dne – ten pro nás byl uchystán ještě jinde. 🙂
Na mapce je cesta zakreslena:
Zanedlouho jsme nechali Kvildu za zády a z Hraběcí Huti stoupali po modře značené turistické cestě proti proudu Vltavy k jejím počátkům ve výšce kolem 1170 metrů.
U zasněženého pramene se choulila víla Vltavěnka, na hrudi s klíčem od nyní neviditelných, ale stále čilých potůčků šumavských, a nebylo jí pomoci – jen léto jí vrátí studánkové zrcadlo, v němž se bude shlížet obdivujíc pramínky svých vlasů…
Nadešla pro mne nejobávanější část cesty – výstup na Černou horu do výšky 1315 metrů – díky velmi kvalitnímu vosku, kterým namazal moje běžky Pavel Brada, jsem křepce vyběhla po svahu a ještě měla chuť užít si jedinečných pohledů na „alpské vyhlídce“.
Nepodaří se pokaždé uvidět zasněžené vrcholky vzdálených Alp, jsme holt Pánaboha milé děti… 🙂
Fotogalerie se neobejde bez obrázku na Černé hoře:
Výhledy byly odměnové, elegantní Roklany i výškou udivující Javory za hranicí jsme viděli ostře a považovali jsme si toho – tady opravdu nadešla nejkrásnější část dne.
Dlouhý sjezd z Černé hory jsem absolvovala bez úhony, což rozradostnilo nejen mne. 🙂
Na Ztraceném i cestou k Modravě jsme pozorovali zhoršení kvality sněhu – při dojezdu posledního z dnešních dvaceti kilometrů jsme si přáli, aby podmínky pro lyžování ještě vydržely… To bylo i stěžejní téma rozhovorů při večeři v prášilské restauraci.
Sobotní ráno 1. února 2014 na Gerlově Huti (sklárna tu bývala od samého počátku 18. století až do roku 1865) přineslo uklidnění – množství dobrého sněhu dávalo naději na hezky strávený den na běžkách. Měli jsme v úmyslu jet přes Polom, Hůrku a jezero Laka známou cestou do Prášil.
A tak jsme nespěchali a toulali se Sklářskou stezkou nad Železnou Rudou kolem zaniklé Pamferovy huti, pak rozsáhlými lesy s občasným výhledem na Pancíř a Hofmanky, pořád po dobré stopě až na rozcestí pod Debrníkem. V Zámeckém lese už jsme začali s výstupem na Polom. Každý, kdo to tu zná, ví, že hlavním tahákem túry je výhled na Velký Javor – je odtud při dobrém počasí opravdu báječný výhled! (M+M Svatošovi – Šumava – okolí Železné Rudy, jaro 2012).
S každým výškovým metrem se víc otevíralo nádherné panorama pohraničních hor.
Mirek zkusil přiblížit svah Javoru se sjezdovkou – docela to vyšlo, že?
Vyfuněli jsme na Polom, jehož lesní kštice byla v roce 2007 smetena orkánem Kyrill, a kde z obnažených partií sníh v sálajícím slunci před očima mizel, odpočinuli si v novém přístřešku a poobědvali.
Netušili jsme, že nasazovat potom běžky bylo už zbytečné – ujeli jsme pár desítek metrů
a na asfaltové silničce vedoucí k Vlčím jámám byly jen rozbředlé zbytky sněhu a ani největší zarputilci nedokázali lyžovat na této straně hory laskané sluncem… Šli jsme v lyžařských botách opatrným krokem klouzavou cestou dolů až na Hůrku a představovali si, jak by to frčelo, kdyby…
Na mapce jsem červeně zakreslila trasu běžkařskou (asi 13 km), černé puntíky značí úsek pěší (8 km).
Na Hůrce bylo posvátně, jako vždycky.
Na obrázku je kaple sv. Kříže postavená v roce 1820 jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrändelů – tu Mirek vyfotil od vchodu bývalého kostela sv. Vincence, vysvěceného roku 1789. V té době tu pracovala výkonná sklářská huť, kterou si původně v roce 1725 pronajal teprve dvacetiletý Franz Abel, potomek zchudlých francouzských šlechticů, začal podnikat a jeho potomci v tom pokračovali dalších sto padesát let. K osadě, která kolem huti vznikla, přibyla pak v údolí obec Nová Hůrka, v níž sídlili sklářští dělníci – v době největšího rozkvětu jich prý pracovalo v podniku až 1 800!
Vyráběla se tu zrcadla prvotřídní kvality, křišťál, tabulkové, barevné i mléčné sklo – vyváželo se do celého světa – snad Abelovi měli vlastnit i dvě obchodní lodě v přístavu v Janově.
Postupně se však podnikatelský duch z rodu vytrácel a rodinné jmění se ztenčovalo – po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto – nu, a dál už to znáte…
Dnes je tu důstojné ticho, které občas rozčísne kovový zvuk zvonu – to když chtějí příchozí uctít památku stovky lidí zavražděných v těchto místech po válce při pokusu uniknout na západ…
Po úvaze jsme změnili plány a smířili se s tím, že jezero Laka, Ždánidla, Gsenget a údolí Prášilského potoka dneska neuvidíme; pěšky jsme sestoupili do Nové Hůrky k hlavní silnici a v 16:50 odjeli linkovým autobusem do Prášil. Inu, člověk míní…
Věděli jsme, že v neděli 2. února 2014 už nemůžeme očekávat žádné zlepšení sněhové nabídky, ale nedělali jsme si z toho hlavu – užili jsme si, co se do nás vešlo a v mysli už probírali nadcházející výlety… 🙂
Svých pět švestek jsme lehce sbalili a počasí podpořilo snadné loučení s oblíbeným místem – po mrazivé noci je ledovka, kam se podíváš, nejmenší kopeček téměř neschůdný…
Jen pro pořádek přikládám mapku okolí Prášil:
Když nás vyložil autobus na Kvildě, ani jsme se nepokusili přemýšlet o jízdě na lyžích – taky všude ledovice, po níž byl každý krok hrdinským kouskem. 🙂
Přesto jsme se vydali směrem na Bučinu, ale po čtyřech svízelných kilometrech u rozcestníku Pod Holubí skálou jsme uznali, že daleko líp než v nepřátelské a skličující mlze a na klouzavé cestě nám bude ve voňavé kvildské pekárně. Vrátili jsme se a čas do odjezdu (ve 14 hodin) strávili mlsáním a lelkováním, v autobuse jsme pak (jako obvykle) krátce po nasednutí upadli do spánku a čilí o šesté večerní vkročili v Jihlavě do života všedního.
Články o dřívějších běžkařských výletech na Šumavě: 2010, 2011, 2012, 2013.
V létě při pobytech v Borových Ladech se věnujeme cykloturistice: 2011, 2012, 2013.
Míšo, když jsem viděla ty obrázky, tak jsem se utvrdila, že tam bylo sněhu dostatek. Asi kvalita nebyla nejlepší, ale aspoň 2 dny byly nádherné. Takže se může konstatovat, že zájezd byl úspěšný. Aspoň jsem si oživila vzpomínky, když mi Šumava letos nevyšla.
Jarka
Jarko, Ty jako zkušená turistka víš, že jen málo záleží na okolnostech, důležitý je osobní přístup k nim 🙂 a taky dobře víš, že na Šumavě je krásně ve všech ročních dobách :-), takže i tento zájezd jsme si zařadili do „zlatého fondu“ 🙂
Díky za návštěvy, vážíme si jich
Závist není hezká vlastnost, proto vám to běžkování nezávidím. Ale to, že jsme pro nedostatek či vlastně neexistenci sněhu odřekli týdenní pobyt v Borových Ladách, mě opravdu mrzí.
To je škoda, že jste se museli vzdát představy, že strávíte týden sněhovými radovánkami… Na druhou stranu si myslím, že vy, zkušení turisté, byste si jistě dokázali zařídit pobyt a pěší túry tak, abyste si užili a ze situace vytěžili co nejvíc. No, dnů dovolené je málo, a tak je každý chce strávit v zářící přírodě – zimní či letní 🙂
Vynahradíte si to příště :-), zdravím všechny