VIII. mezinárodní zimní sraz turistů v Králíkách 2014

6.–9. února 2014

Pořádat jednodenní turistickou akci vyžaduje ochotu a vstřícnost, zajistit organizačně jakoukoli akci vícedenní chce navíc znalosti, zkušenosti a výdrž – k pořádání několikadenní zimní turistické akce nesmějí chybět ani pevné nervy a odvaha. Protože všechno je závislé na sněhových podmínkách, od nich se odvíjí počet účastníků, pro něž je nutné zajistit ubytování a stravování. Pořadatelé tedy musí být připraveni na to, že krátce před termínem může být přihlášeno pět set nebo patnáct set zájemců – v každém případě musí vše fungovat. 🙂

Pořadatelé i účastníci letošního zimního srazu turistů se úspěšně vyrovnali s nedostatkem sněhu v regionu Králicka, o němž reklamy lákající lyžaře říkají, že bílé stopy tu tiše obepínají lidská sídla, stačí jen nazout běžky… S touto představou tam letos nikdo nejel, přesto se ale někteří umanutí aspoň kousek ve vyšších hřebenových partiích na běžkách sklouzli…

My ostatní jsme se snažili aktivně využít bohaté nabídky pěších tras a večer společenských a kulturních setkání, takže jsme přes nevstřícné počasí vytěžili z pobytu v této pro nás sporadicky navštěvované oblasti co nejvíc. Snažili jsme se navázat na cesty a poznatky z letního turistického srazu ve Starém Městě pod Sněžníkem v roce 2012, abychom získali dokonalejší přehled o koutu země, kde se stýkají nejvýchodnější výběžky Orlických hor s kopci Hanušovické vrchoviny – podhůřím Hrubého Jeseníku, a vše uzavírá hřeben Králického Sněžníku, který obdarovává Moravu pramenem, bezpochyby z nejdůležitějších pro život zdejších lidí, stáli jsme o poznání unikátní oblasti hlavního evropského troj-rozvodí na rozhraní česko-moravsko-polském…

Pro cestu Pežotkem do Králík jsme měli ve čtvrtek 6. února 2014 naplánovaný program tak, abychom využili co nejvíce příležitostí k poznávání – nemohli jsme tedy minout Štíty, ve kterých je největší letní skokanský areál v Evropě, před několika lety vybudovaný olympijským vítězem v akrobatickém lyžování Alešem Valentou.

V tomto jedinečném areálu je možné provozovat adrenalinové sporty a pokoušet se následovat svůj vzor z olympiády v Salt Lake City, kde obdivuhodný Čech Valenta jako první na světě skočil trojité salto s pěti vruty a získal za to nejen zlatou medaili, ale následně i spoustu dalších sportovních a společenských ocenění.

Pro vybudování skokanských můstků jsou ve Štítech podmínky jako stvořené – hluboké sevřené údolí je asi 150 metrů od hlavního náměstí, z něhož je od sportovního areálu viditelný jen barokní kostel, který se pyšní dvěma novými zvony z dílny Dytrychových v Brodku u Přerova.

Když jsme projeli městem Štíty a mířili stále k severu, vpravo před námi se objevily kopce patřící k Hrubému Jeseníku a vlevo se v mlze rýsoval hřeben Bukovohorské hornatiny, což je prý nejzazší jihovýchodní cíp Orlických hor. Po pár kilometrech jsme dojeli na silničku mířící do Červenovodského sedla, rozdělujícího přírodní park Suchý vrch-Buková hora na dvě části – Na Bukové hoře (958 m) je vyhlášený lyžařský areál, na nejvyšším kopci, Suchém vrchu (995 m), obnovená Kramářova chata a rozhledna – tam byl jeden z plánovaných návštěvních bodů naší cesty.

Tři kilometry ze sedla na vrcholek jsme jeli autem, u chaty panovaly zima, vítr a mlha, výhled pramizerný, ze zamrzlých okének rozhledny naprosto žádný.

Historie tohoto vždy hojně navštěvovaného místa: v roce 1925 dosluhovala zdejší dřevěná útulna, a tak byla roku 1928 postavena Kramářova chata, kterou navštívil i první ministerský předseda samostatné ČSR, významný státník, jehož jméno chata nesla, také prezident Beneš, Petr Bezruč a jiní významní – světská sláva, polní tráva – na konci minulého tisíciletí byla chata ve velmi špatném stavu a roku 2003 dokonce vyhořela. Po rekonstrukci ji vlastník v roce 2012 znovu otevřel a objekt slouží veřejnosti.

Na začátku třicátých let minulého století byla k chatě přistavěna vodárenská věž, kterou pak po úpravách změnili na rozhlednu – tu požár nezničil – je betonová, 33 metrů vysoká, na vyhlídkovou plošinu ve výšce 22 metrů vede 128 schodů, které bychom bývali rádi vyběhli, ale nebyl bohužel důvod…

Tak jsme si aspoň prohlídli jelení oboru,

zvířata se chovala nenuceně a snažila se ignorovat lidi i silný vítr.

Vrátili jsme se na hlavní silnici do Červené Vody, zamířili do jedné z jejích osmi částí, do Šanova, abychom tu ustájili autíčko a konečně podnikli pěší výlet k nejbližšímu turisticky atraktivnímu cíli, což je Křížová hora (735 m) v Jeřábské vrchovině. Mlha tu nebyla tak vlezlá, a tak jsme stoupali po svahu hory a doufali…

Při pohledu na Jeřáb vzadu na obzoru, nejnižší tisícovku v Česku (1 003 m), jsme věřili, že na elegantní kopec budeme moci během našeho pobytu vystoupat a pozdravit pramen Tiché Orlice.

Po necelých třech kilometrech chůze jsme byli na místě.

25 metrů vysoká rozhledna s přízemním otevřeným ochozem s oblou střechou, postavená podle projektu architekta Jana Mádlíka, byla otevřena v létě 2007 – zasadila se o to obec Červená Voda, většinu z celkové částky 7,2 milionů Kč zaplatila EU.

Už v roce 1833 si zde postavili obyvatelé Červené Vody dřevěný poutní kostelík, k němuž každý týden stoupali na bohoslužby – přímá cesta na vrcholovou plošinu je asi jeden kilometr dlouhá, ale je třeba překonat 200 výškových metrů. Po požáru si vystavěli větší kostel s věží, ozdobili pěšinu z vesnice ke kostelu zastaveními křížové cesty a ve dvacátých letech minulého století dokonce vznikla i menší výletní restaurace. Obyvatelé byli většinou Němci, proto po jejich odsunu všechno chátralo, zkázu dovršili sovětští okupanti – kamenné kříže zpřeráželi a všechno zbourali, když si tu zřídili střelnici…

Výhled je odtud opravdu nádherný – na Suchý vrch bylo i ve dnešním nevstřícném počasí pěkné podívání,

Červenou Vodu v údolí, kterému se prý říká Králická brázda a je to nejjižnější část Kladské kotliny, jsme viděli s většinou jejích místních částí a pochopili, že údaj o téměř čtyřech tisícovkách obyvatel není přehnaný.

Záměrem při vzniku rozhledny a krytého přístřešku u ní bylo vytvořit vyhlídkové, výletní a poutní místo – základy původního kostelíka se rýsují na ploše a vnímavým umožňují nezapomenout ani na původní budovatele, ani na pozdější ničitele…

Při návratu do Šanova jsme oceňovali neústupnost několika jedinců brousících za vyhrávání amplionů sjezdovku s umělým sněhem nad vsí, ale u kostela a mezi domy vládla poklidná, skoro jarní nálada

a to, že je vlastně začátek února, připomínal robustní betlém, před kterým jsme stáli s úžasem a obdivem.

Neodolali jsme a prošli kolem domů šplhajících po svahu kopce:

Ochutnali jsme pár soust ze zdejší bohatě prostřené krmě a odjeli do Králík, abychom se stali regulérními účastníky zimního srazu turistů.
Podívejte se na mapku okolí Červené Vody:

Organizační štáb srazu sídlil ve vestibulu základní školy,

hlavní pořadatel Otakar Boura z odboru KČT Horal Ústí nad Orlicí měl ku pomoci své lidi z řad turistů; společensky, mediálně a finančně podpořili akci nejvyšší představitelé města,  regionu i organizací.

Během chviličky jsme byli zaregistrovaní a s potěšením zjistili, že budeme ubytovaní ve třídě 7C a ve stejné budově nám poskytnou kuchařky ze školní jídelny stravovací servis.

Byli jsme zvědaví, kde bude úvodní shromáždění a tak jsme zašli na náměstí a jen co si trochu  prohlídli kostel a hlavní ulice,

nastal čas slavnostního zahájení VIII. Mezinárodního zimního srazu.

Vše probíhalo podobně jako na ostatních turistických akcích – zainteresovaní hovořili, účastníci poslouchali a vítali se s přáteli – dění rozvážně přihlížel pán zdejších lesů i lidí Grulišák se svou ženou Rozvodnicí.

Pořadatelé umístili před tribunu hořící špalky, které se ovšem zdráhaly spolupracovat a místo očistného ohně většinou produkovaly štiplavý dým, který okamžitě a usilovně roznášel silný vítr do všech koutů náměstí… 🙂

Závěrem byli účastníci pozváni na příští Mezinárodní zimní sraz 2016 do polského Mezihoří, ležícího na opačné straně Králického Sněžníku.

Pro dnešní večer nám organizátoři nabídli cestopisnou přednášku s videoprojekcí v králickém kulturním domě Střelnice – rádi jsme tam zašli a strávili skoro dvě hodiny s mladým a velmi sympatickým cestovatelem Tomášem Černohousem z Jamného nad Orlicí, který nám opravdu zajímavě vyprávěl o cykloputování Izraelem a Palestinou, o pěších túrách gruzínským Kavkazem a o akci, při níž se parta mladých lidí rozhodla nakouknout na okraj naší planety pomocí stratosférické sondy – v duchu jsem litovala a hořce se vyrovnávala s tím, že naše možnosti v tomto směru jsou značně omezené…

Nabídka pěších tras byla pestrá, přesto jsme si stanovili program podle vlastního výběru a po snídani jsme v pátek 7. února 2014 vyrazili v mlze k nejbližšímu lákavému cíli, poutnímu areálu na 760 metrů vysoké Hoře Matky Boží.
Naše putování začínalo v dobře zachovaném historickém jádru města – prý už ve 13. století se tu usazovali první obyvatelé, ale až od poloviny 16. století nastal významný rozvoj oblasti; tehdy patřily Králíky (německy Grulich) Zdeňkovi z Valdštejna a staly se důležitou lokalitou kvůli obraně blízké hranice. Když byl nad městečkem na Lysé hoře dostavěn v roce 1700 mariánský poutní chrám, proudily k němu desetitisícové zástupy, hlavní poutě se zúčastňovalo i přes sto tisíc věřících – to sloužilo k rozvoji regionu, ujala se výroba upomínkových předmětů a ožila řemesla.

Na katastru v současnosti skoro pětitisícového města (včetně jedenácti přilehlých obcí a osad) se setkáváme s množstvím barokních soch, což dokládá někdejší lesk a slávu i význam zdejších míst.
Značená cesta nás dovedla k barokní bráně na začátek králické křížové cesty k poutnímu areálu.

Odedávna chodívali touto cestou lidé ke studni Panny Marie prosit o ochranu, až zdejší rodák, pozdější královéhradecký biskup Tobiáš Jan Becker (1646–1710) prosadil stavbu kostela. Oltář byl ozdoben obrazem Panny Marie Sněžné podle originálu z římského chrámu Santa Maria Maggiore, a ten prý maloval sám evangelista sv. Lukáš – z Lysé hory byla Hora Matky Boží.

Hned po dokončení kostela se začal stavět čtyřkřídlý ambit a klášter servitů, tj. služebníků Panny Marie, a také Křížová cesta.

Roku 1846 vyhořely kostel i klášter od blesku, oltářní obraz byl však zachráněn – po zrušení kláštera servitů zde sídlili do roku 1950 redemptoristé, pak tu byl zřízen internační tábor pro mnichy a řeholnice (v roce 2012 jsme navštívili zdejší Památník obětem internace). Po listopadu 1989 proběhly opravy celého objektu, byl otevřen i poutní dům (někteří účastníci zimního srazu v něm byli ubytovaní), loni však redemptoristé odešli a objekt připadl do správy královéhradeckému biskupství.

V mlze a po klouzavé svažité cestě jsme jako kajícníci vyšplhali na Horu k Matce Boží, ale hlavní vchod zůstal zavřen a stěny kolem kostela se netvářily přátelsky.

Mohli jsme vstoupit jen do předsíně k ambitům, kde jsou informace pro příchozí.

Prohlídku areálu jsme měli naplánovanou až na odpoledne, teď jsme se vydali po žlutě značené cestě k obci Dolní Hedeč a stavili se na hřbitově vzdát úctu desítkám mnichů a řeholnic, kteří za minulého režimu zemřeli při internaci v klášteře. Pokračovali jsme na holý vrch Val (788 m) k 35 metrů vysoké rozhledně, odkud dnes bohužel nebylo nikam vidět.

Stále jsme ale při pohledu na oblohu doufali…

Později jsme zjistili, že byla inverze a kolegové, kteří se pohybovali ve vysokých polohách, si užívali ostrých výhledů, zatímco my jsme se ploužili mlhou hustší či řidší a museli k mapovým podkladům zapojit fantazii pro vykreslení okolí… 🙂

Na rozcestí pod svahem Jeřábu jsme přešli na modrou značku, zastavili se na kraji lesa u sloupku s mariánským obrazem

a těšili se k prameni Tiché Orlice, k němuž jsme museli hezky do výšky 850 m – na západním svahu Jeřábu nad obcí Horní Orlice vyvěrá vydatný pramen.

Tichá Orlice je jeden ze dvou zdrojů řeky, po soutok s Divokou Orlicí, která pramení v Polsku poblíž lázní Dušniky a v Trčkově vstupuje do Čech, měří 107 km. Když se obě přibližně stejně dlouhé zdrojnice setkají u Albrechtic a vytvoří Orlici, vydrží spolu před splynutím s Labem v Hradci Králové jen 33 kilometrů, ale má se za to, že je to jeden z mála našich dobře zachovalých a nenarušených vodních toků.

Stoupali jsme na nejmenší českou tisícovku a bylo to znát 🙂 , nepotkali jsme za celou dobu ani živáčka, počasí se námi nemazlilo…

Popovídali jsme si o pravděpodobných výhledech a rychle na další štaci, třeba bude líp. Sestoupili jsme na východní úpatí ke kamenné kapli Svaté Trojice z konce 19. století vybudované na místě původní dřevěné kaple, která byla poděkováním za záchranu obyvatel Králík před Prusy ve Slezských válkách (pol. 18. století).

V blízkosti kaple se dochovala kamenná mohyla s deskou a jménem knížete Johanna II. z Lichtenštejnu –  stejné byly umístěny ve všech lesních revírech rozsáhlého knížecího panství v roce 1898 při příležitosti 40. výročí vlády knížete Johanna (celkem vládl 71 roků!) vedle skupiny tehdy nově vysazovaných dubů, které měly význam nejen památeční a oslavný, ale i vědecký – měly prokázat, jak stromy prospívají na různých stanovištích a v rozdílných nadmořských výškách. Vedle byly vysazeny douglasky a vejmutovky. Bohužel se prý stromy z této obdivuhodné akce většinou nezachovaly…

Velké prostranství u kaple ukazuje, že se zde scházelo množství lidí

a ani teď tu nebylo pusto, nabídka značených tras je bohatá,

poblíž křižovatky cest je lovecká chata Wolfka, zřejmě z dřívější doby,

i zcela nový přístřešek pro turisty.

V okolí je několik radioaktivních pramenů, nejlépe udržovaný je Rudolfův:

Vydali jsme se na blízký vrch Pohořelec, kde ve výšce 851 metrů vybudoval na počátku třicátých let minulého století místní německý turistický spolek dřevěný srub; ten v roce 1962 do základů shořel a později bylo zde, v hřebenové partii Hanušovické vrchoviny, součásti Jeseníků, postaveno rekreační středisko Severomoravská chata, v němž je sto ubytovacích míst.

Svařáček potěšil a zahřál, zpáteční cesta ubíhala pohodově, chůze je jedna z největších lidských radostí… Koukali jsme kolem sebe a zjišťovali, že i letošní mírná zima má své oběti:

Už jsme se smířili s tím, že dneska není rozhledový den a že je čas všímat si věcí a událostí nejbližších a intenzivně je vnímat. Při návratu ke klášteru jsme zmeškali o dvě minutky začátek komentované prohlídky areálu, tak jsme zašli do liduprázdného kostela utřídit dojmy a myšlenky, připomenout se se svými prosbami a poděkovat za to, co prožíváme.

Teď si na mapce připomeneme trasu dnešního dne:

Zelená značka nás vedla do Králík jinou než ranní výstupovou cestou a dala nám poznat Mariánskou studánku, u které byl v roce 1704 postaven sloup s obrazem Panny Marie Sněžné.

V údolí pod kopcem byla v polovině 19. století vystavěná lázeňská budova a hostinec – obojí vyhořelo, dodnes se zachoval jen dům vybudovaný pro správce vodovodu:

Na mnoha místech v Králíkách visely pozvánky, jimž se nedalo odolat:

Vnímali jsme tu nabídku jako snahu o kultivaci našich duší a pozorně jsme vyslechli kázání, v němž kněz usiloval o co největší přiblížení k turistickým prioritám a vkusně skloubil to, co nám chtěl sdělit, s tím, čím aktivně žijeme, s vlídným poukazem na základní mravní hodnoty.

Pak se konal, stejně jako na minulém srazu v Jilemnici, kde jsme kvůli mým potížím se zlobivou nohou nebyli, koncert duchovní hudby, který organizačně zajistil emeritní předseda KČT Ing. Jan Havelka. Zpívaly mladé turistky Barbora Přechová a Jana Váňová, které doprovázel na varhany MgA. Jan Bernátek – zcela zaplněným kostelem zněla překrásná hudba a zpěv – byli jsme nadšení!

Ale bohatý den ještě nekončil – na sedadla v klubu Střelnice jsme usedali právě, když začínal film KON-TIKI o norském mořeplavci Thoru Heyerdahlovi, který s pěti přáteli podnikl v roce 1947 dobrodružnou stodenní plavbu na balzovém voru, aby dokázal, že tímto způsobem mohla býti osídlena Polynésie. Při mimořádně dokonale propracovaných záběrech bouřícího moře a útočících žraloků jsem zažívala nejnáročnější část dne – dnešních dvaadvacet kilometrů v mlze a větru byl máček před duševním vypětím při sledování příběhu, o němž jsem koneckonců věděla, že skončí úspěchem…

Noční procházka úpravnými starobylými Králíky byla osvěživá a navrátila nás do reality; asi mi uvěříte, když řeknu, jak dobře se nám spalo v 7C. 🙂

Sobota 8. února byla už od rána plná příslibů – když jsme vystoupili z linkového autobusu, který nás dovezl do Mladkova, byla obloha modrá a slunce se tužilo jakoby chtělo počasí potvrdit, že jsme opravdu v moravském Meranu, jak hlásají reklamy, vábící do této lokality návštěvníky.

Měli jsme v plánu značenou turistickou cestu po hřebeni na Suchý vrch, ačkoliv víme o existenci NS Betonová hranice, která vede z Mladkova po svazích Vysokého kamene a umožní poznat objekty čsl. opevnění vybudované před II. světovou válkou na obranu před Německem.

První zastávka byla v lese nad Mladkovem u pramene knížete Rostislava.

Vlastní (prý slabě radioaktivní) pramen je o několik desítek metrů výše v lese, zde u cesty je pouze upravený výtok; prý zkoumali vodu a jsou potvrzeny její léčebné účinky, každopádně chutná výborně. 🙂

Nemohli jsme si vynachválit romantické výhledy a jarem vonící les, stoupali jsme po ČTZ na Vysoký kámen (843 m),

místy kolem betonových bunkrů.

My jsme ale nenasytně bažili po výhledech, abychom dohnali jejich včerejší absenci.

Stoupali jsme, a s výškou jako bychom vcházeli do zimní pohádky – opravdu jsme kolem poledne dostali jako mimořádnou prémii asi hodinu, kterou jsme strávili na svahu Suchého vrchu a dívali se a dívali…

Tak jsme duši nakrmili do sytosti a jali se kráčet k chatě za občerstvením těla.

V bufetu Kramářovy chaty bylo milo, přesto udělal Mirek dobře, že byl ve střehu a připraven: obratným pohybem o vlásek unikl obsahu žaludku tlusté holčičky, kterou jsme po očku sledovali, jak se nezřízeně cpe – vzpurné jídlo preferovalo jinou štaci než její nenasytné útroby…

Venku byl svěží vzduch, scházeli jsme po ČTZ směrem k Červenovodskému sedlu, tedy krajinou, která nám ve čtvrtek zůstala utajená v mlze, dnes jsme byli jedno oko, protože sestup byl místy obtížný kvůli ledovici.

Na rozcestí Hvězda jsme přešli na sestupovou modrou značku směrem do Červené Vody – s každým klouzavým krokem při klesání se okolí halilo do mlhy a my jsme se radovali, že jsme zvolili Mladkovský hřeben, který požíval dnes sluneční přízně.

Vlastníma nohama jsme si změřili, že Červená Voda je obec nemalá, prohlídli jsme si ji dost dobře, než jsme došli na hlavní silnici, potěšili se,

ale nastoupili v 15:35 do právě přijíždějícího autobusu, který nám ušetřil pět posledních kilometrů šlapání do Králík. Protože jsme chtěli být fit na papučovém bále. I ten se konal v králické Střelnici a jak to vždycky bývá, nejdříve se patří poděkovat organizátorům, kteří se v duchu těší, že konečně zítra v poledne bude po mnoha měsících příprav padla…

Chvíli nato se předávají atributy polským pořadatelům příštího srazu 2016 v Mezihoří.

Oceněni byli mnozí další, mezi nimi i vedoucí místního kulturního domu Střelnice, který upřímně řekl, že si on, kavárenský povaleč, velice váží diplomu od turistů, je to pro něj popud k zamyšlení. Taneční večer zahájil přáním: „Bavte se dobře, nerad bych, aby na papučovém bále někdo zaklepal bačkorama“ – není zlatej? 🙂

Hned po zahajovacím vystoupení děvčat z místní „zušky“

došlo na taneční country vystoupení mažoretek z Titaniku, totiž králických a červenovodských žen, při němž jsme měli za úkol vybrat k ocenění nejkrásnější bambuli tanečních papučí 🙂

Tady se v praxi projevilo, že i tak moudré tatarské přísloví o tom, že bačkora zůstane bačkorou, i kdyby byla zlatem vyšívaná, má výjimku (která potvrzuje pravidlo 🙂 )
Mirek usilovně fotil

a dobře se bavil.

Z Vysočiny byli na zimním srazu přítomni turisté z Jihlavy,

Telče, Havlíčkova Brodu a Třebíče – někteří z nich se zúčastnili přechodu hřebene Jeseníků a Králického Sněžníku, což bylo původně plánováno jako přejezd na běžkách. Začali na Skřítku, přespali na Červenohorském sedle, druhý den šli přes Keprník a Šerák, Ramzovou a Paprsek na nocleh v chatě Návrší nad Stříbrnicemi a třetí den patřil Králickému Sněžníku – ušli přes devadesát kilometrů a vrátili se nadšení!
(M+M Svatošovi – Po hřebenech Jeseníků, léto 2012)
Pro radost přikládám tři vrcholové obrázky našich přátel:

Na bále se „přechodníci“ chovali velmi aktivně, 🙂

také ostatní tanečníci nenaplňovali představu o papučovém chování:

Během zábavy jsme s povděkem zkonzumovali výborné bílé víno, které Míla s Pavlem vyhráli v tombole, a ještě i po půlnoci jsme bezstarostně trdlovali na sále…
Od pořadatelů pochází informace, že se srazu zúčastnilo celkem 653 turistů z Čech, Slovenska a Polska.

V neděli 9. února ráno jsme spolkli poslední dobrou ňamku ve školní jídelně, sbalili ležení v 7C, ale turistické radovánky zdaleka nekončily.

Nabízím mapku nejbližšího okolí Králík:

My jsme odjeli Pežotkem do Horní Moravy, kde jsme ho na parkovišti Pod Klepáčem nechali na čekané

a podstoupili asi půlkilometrový prudký a velice klouzavý výstup po ČTZ na hřeben, po kterém už jsme pohodlně došli k polské hranici, po ní stoupali jižním hřbetem na Klepý (1143 m) a užívali si výhledů.

O výstup na Klepý jsme stáli kvůli jeho jedinečnosti – je nazýván střechou Evropy – z jeho svahů tečou vody do třech moří, proto ho Poláci nazývají Trójmorski Wierch – západně, tedy na polskou stranu, odtékají vody do Baltského moře, na východ stékají pramínky do řeky Moravy a s ní do Černého moře, na jih teče Lipkovský potok, který se po 13 kilometrech samostatnosti vlévá do Tiché Orlice a tedy s Labem doputuje do Severního moře.

To švarné české jméno dostala hora kvůli klepání kamenů při jejich neustálém přesouvání v kamenných mořích na svém svahu.

V roce 2010 byla na vrcholu hory-rozvodnice postavena 25 metrů vysoká dřevěná rozhledna.

Vyhlídková plošina se pro naše přijetí náležitě vyzdobila bělostným krajkovím.

Byli jsme rozhodnutí pohostinství dřevěné dámy náležitě využít, přestože se k nám při výstupu po namrzlých schodech chvílemi chovala cize a odtažitě – na vyhlídkové plošině hýřila vstřícností.

Sotva jsme sestoupili z rozhledny, začal padat mokrý sníh, který se v nižších partiích později proměnil ve vytrvalý déšť.

Nám už zbývalo jen zajít k prameni Lipkovského potoka a poslat s ním pozdrav Severnímu moři…

Pak už nás nic nedrželo, neukázněné počasí usnadnilo loučení, v Červené Vodě jsme naložili Standu Balíka promoklého z výpravy na Suchý vrch 🙂 a do Jihlavy jsme si odváželi nejen diplom,

ale hlavně fůru zážitků, které jsem se zčásti pokusila zachytit v tomto článku, nekonečném jako túra rozbředlým a klouzavým sněhem.

O zimním srazu v Bělé nad Radbuzou v roce 2009 se dočtete ve článku M+M Svatošovi – XI. český zimní sraz turistů.