Turistika v Alpách – Schafberg, Adamekhütte

Salcbursko s KČT Sokol Bedřichov ve dnech 8. 6. – 10. 6. 2007

V následujícím povídání se vás budu snažit přesvědčit o tom, že útrapy cest jsou vlastně krásné (ale samozřejmě až tehdy, když turista už sedí umytý a syt před sklenicí něčeho dobrého k pití…) a že si nepřejeme nic jiného, než zase brzy vyrazit do kopce.

V pátek 8. 6. 2007 jsme před pátou ranní vyjeli autobusem z Jihlavy. Vezl nás známý řidič – Toník Půža, který má pro turisty velkou slabost – taky proto, že sám je dlouholetý turista a v poslední době je dokonce předsedou odboru KČT v Polné. Cesta krásně ubíhala, takže jsme už v 11,30hod. byli v lázeňském městečku St. Wolfgang, což byl náš výchozí bod na horu Schafberg. Z městečka vyjíždí na vrcholek zubačka (doba jízdy 45 minut), ale jen někteří z turistů nasedli a nechali se vyvézt. My ostatní jsme využili jednu ze dvou tras, kterou pro nás Maruška Hobzová přichystala na mapkách s popisky. Městečko je v nadmořské výšce přibližně 600 m, vrchol Schafbergu je 1782 m, tedy převýšení 1200 m – a to už se nechá šlapat v tom vedru a po šesti hodinách sezení v autobuse!

Když jsme vyšli z lesa – což byla ta snadnější část cesty – otevřel se před námi pohled na vrcholek Schafbergu:

A za chvíli už jsme také uviděli vláček, který vyváží (většinou rakouské) rozumnější turisty nahoru, aby pak po vydatné svačince šli dolů.

Od této mezistanice nás čekal ještě 1 a půl hodinový výstup. Bylo vražedné horko, rozhledy ale byly úchvatné.

Na vápencovém podloží kvetla spousta kytiček, jako příklad uvádím tenhle obrázek:

Za tři a půl hodiny, tedy v 15,30 jsme byli nahoře. A tam jsme si teprve začali užívat! No řekněte, nestojí tenhle pohled za trochu námahy?

Ještě jsme se vynadívali na jinou světovou stranu, přitom jsme si uvědomili, že máme dost času, abychom dodrželi dohodnutý termín návratu a přitom ušetřili za 2 osoby skoro 900 Kč (v přepočtu), počasí bylo krásné a my jsme chytli druhý dech a něco nás pořád táhlo na pěší sestup…

Tedy rychle zpět! Cesta krásně a bezpečně i v šotolině ubíhala, vše bylo v pořádku, termín návratu nebyl ohrožen. Když jsme asi tak v půli cesty míjeli loveckou chatu, tady ji vidíte,

potkali jsme 3 děvčata z našeho zájezdu, bohužel, jedna z nich měla úraz na noze. Ukázalo se, že uklouzla a noha snad není zlomená, ale silně bolí a nemůže na ni vůbec došlápnout. Jarka Boudná, která s nimi z vrchu také šla, už běžela pro pomoc, ale terén byl pro sanitku nedostupný… Takže se Mirek operativně rozhodl vzít ji na záda a nést. Ale jak jsem řekla, terén byl pro tuto činnost nevhodný a Blanka také něco váží… Prostě měli oba za chvíli dost, ale protože jsme Pánaboha milé děti, poslal nám na pomoc dva silné muže ze žďárského zájezdu, kteří nahoru vyjeli zubačkou a teď čerství šli dolů do St. Wolfgangu. Všichni tři měli co dělat!

Potom k úlevě nás všech dorazila terénní sanitka, kterou zajistila Jarka, dovezla ji k horské silničce nad městem, kde čekala normální sanitka a už frčeli na ošetření. Blanka měla pojištění, nohu jí dali do zinkového obvazu a kolem deváté hodiny večer už zase byla zpět v naší ubytovně. Nutkání jít dolů pěšky mělo příčinu…

Ubytovaní jsme byli v Jutelu v Gosau, měli jsme polopenzi. Takhle vypadal náš domeček:

Ačkoliv předpověď počasí nebyla nic moc, probudili jsme se do překrásného rána. Čekala nás celodenní túra na Adamek hütte – asi 5 hodin tam a asi 3 a půl hodiny zpět – když všechno dobře půjde. Tady jsem pro vaši představu stáhla mapu oblasti, ve které se teď budeme pohybovat.

Hned u předního gosauského jezera (Vorderer Gosausee) se nám v tom jiskrném ránu otevřel neskutečně krásný pohled na masiv Dachsteinu:

Naše cesta označená číslem 614 vedla po břehu jezera a my jsme si fakt užívali. Myslím, že fotky nemůžou nahradit přímý zážitek, ale ještě jednu vám nabídnu.

Půldruhé hodiny jsme šli nahoru k zadnějšímu jezeru (Hinterer Gosausee), odkud už začal vlastní, dosti náročný výstup.

Nadmořská výška Gosau je asi 740 m, chata Adamek hütte leží ve výšce 2196 m n. m., tedy zase pěkné převýšení – asi 1450 m. Ale dnes už to jde líp jako včera. Stoupáme strmě, při zastávkách se kocháme a vidíme varianty tohoto obrázku:

To už stojí zato, trochu rozhýbat kosti, že?! Je krásně, my jsme v dobré společnosti, nic nám nechybí, pomalu se dostáváme do vyšších partií a výhledy se mění.

Blížíme se k ledovci a docela se těšíme na ochlazení ve sněhu, tady nahoře docela pěkně profukuje, ale slunce pálí…

V dálce je už vidět chata, prý tam mají dobré pivo a českou obsluhu. Po pravé ruce máme masiv Dachsteinu, je to fakt paráda.

A najednou v té nehostinné pustině malá, statečná a krásná vyslankyně:

Upadli jsme do zajetí pivočar a hurá k chatě, to je radost.

Nahoře se setkáváme s našimi soukmenovci, všechno je OK a to se musí oslavit:

Je 14,15 hodin, když ochutnáme to dobré pivo od české obsluhy, chvíli posedíme, najíme se a počasí se začíná pomaloučku měnit – je čas myslet na návrat. Před třetí hodinou se vydáváme plni dojmů na zpáteční cestu a doufáme, že ta bouřka, která se chystá, nás nezastihne (to víte, že zastihla!). Doufám, že obrázky, které vám nabízím, se vám líbí, a tak vám ukážu toho, kdo je pro nás i vás obětavě (ale rád) pořizuje.

Na obrázku jsou vidět bouřkové mraky, hromy neslyšíte, ale byly – a burácely a v těch skalách se rozléhaly a my jsme frčeli dolů jak jen to šlo. A pak v tom dešti to na kluzkých vápencových kamenech moc nešlo, ale zvládli jsme to, nikomu se nic nestalo a koneckonců ty dvě hodiny v prudkém lijáku se teď jeví jako máček. Kolem šesté konečně přestal liják i bouřka, to už jsme byli dole a já vám nabízím stejný pohled jako ráno, ale při jiném počasí. Ale taky je hezký, že jo? Tam nahoře v levém dolním rohu ledovce tušíte správně Adamek hütte, stejně jako já.

Večeře byla dobrá (smažený kuřecí řízek s rýží), všichni jsme si sdělovali zážitky – považte: Mirek Dolák a jeho zdatná známá šli ještě z Adamek hütte dále na Dachstein (asi 3 hodiny), došli tam, ale kvůli bouřce si to, bohužel, vůbec neužili a na ubytovnu se dostali kolem deváté večer. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Přestalo pršet a my všichni doufáme, že zítřek se vydaří.

A znovu bylo krásné ráno. Vyfotili jsme se před odjezdem na túru, všichni tam ale nejsme, snad na tak malé fotce najdete některé známé tváře.

Odjeli jsme do Hallstattu, část turistů vyjela lanovkou k solným dolům a tam si užívala skluzavky a jiných potěšení a část se nás vydala kolem Hallstattského jezera na nenáročnou, ale dosti dlouhou cestu, na jejímž konci na nás měl čekat autobus. Nejdřív jsme si ale prohlédli městečko, kostel, hřbitov a za chůze jsme odpočívali. Bylo zase krásně.

Pak už jsme se dosti ostrým krokem vydali na cestu, protože nás čekalo asi 15 km do 13,30 hodin. Téměř každý z vás už tam byl, tak vás nemusím přesvědčovat, že je tam hezky. Taky jsme jednu chvíli trochu zmokli, ale co je to proti včerejšku…

Ještě jeden jako z kalendáře:

Květinově voňavě končím a všem vám přeju, ať se máte tak dobře, jako jsme se měli my.

Podle plánu jsme v určenou dobu dorazili, kam jsme měli, autobus s ostatními turisty nás nabral a už jsme ujížděli domů. V hlavě plno dojmů, které si musíme utřídit (já to dělám právě teď), zasunout do paměti a připravit cesty, které máme do budoucna naplánovány.

Všem, kteří jste mé zmatené povídání dočetli až sem, srdečně děkuju a vážím si vás za vaši trpělivost. Zanedlouho se chystáme na cykloturistiku do Švýcarska, tak třeba…