Počátky a okolí

Jak jsme v „babím létě“ přešli hranici rozvodí Labe – Dunaj

V sobotu 29. 9. se sešlo 22 turistů na nádraží v Jihlavě a v 7,32 hod. jsme odjížděli do Horní Cerekve. Dnešní výlet vedla Vlasta Pinkavová a jí vděčíme za krásný výklad během procházené trasy. V Horní Cerekvi jsme měli asi 15 minut času při přestupování, a tak jsme někteří akčně vyběhli z nádraží a pěšinou jsme se vydali k nedalekému zatopenému lomu, kde je krásné koupání. Tak vypadá areál v podzimním ránu:

Vycházka začínala ve Stojčíně, což je železniční zastávka pro městečka Počátky a Žirovnice, každé z nich odtud vzdálené asi 4 km (prý se kdysi nemohli domluvit, ve kterém z nich zastávka bude, tak teď to mají nafurt). No, ale cesta kolem rybníků, které jsou jako perly na náhrdelníku Počáteckého potoka, rozhodně potěší každého, kdo sem míří.

Hned ze začátku je to Kopejtkův mlýn v Balekově pekle. Dnes tam bydlí potomci původního mlynáře, kteří s péčí a nadšením celý objekt udržují, a jeden z nich nás ochotně nechal nahlédnout a odborně porozprávěl.

Je to hezké, ale já tomu nerozumím, mne zaujaly obrovské boty mlynáře s dřevěnými podrážkami proti zimě, které zde s pýchou ukazují, a lípa u náhonu.

V okolních lesích prý bydlel čert, jednou se znenadání zjevil před místním mlynářem a potměšile se zeptal: Lekl ses? A mlynář po pravdě odpověděl: Ba, lek – a tak podle pověsti vzniklo Balekovo peklo.

Jako všude na Vysočině, i zde je množství starých a mohutných stromů, před městečkem dělá parádu tahle lípa:

A na druhé straně je tenhle rybník, na jehož ostrůvku je ráj vodních ptáků.

Počátky jsou na pomezí Čech a Moravy, jméno prý je odvozeno od počátků mnohých vodních toků v okolí. Jsou turisticky atraktivní, známé z Menzelova filmu Postřižiny, klidné a útěšné. Zajímavá není jen historie, ale i okolní příroda – zde ji charakterizují oblé kopečky se smrkovými lesy, mohutné aleje i soliterní stromy a především rybníky a potoky. Nabízím pár obrázků z městečka, nesmí chybět rodný dům Otokara Březiny,

dále střed Počátek s kostelem sv. Jana Křtitele

a ještě slavná filmová kašna – „Tato kašna a vlasy paní sládkové jsou ozdobou tohoto města…“ (vzpomínáte?)

Na náměstí mají také zachovaný kamenný pranýř – rychle od něj pryč, možná by se něco našlo…

Z věže kostela byl nádherný pohled do kraje – voda a stromy, kam oko dohlédne:

Na místním hřbitově je v rodinném hrobě pochována Emilie, rozená Nedvídková, první manželka J. V. Sládka, jejíž otec byl významným občanem města, dále tu jsou rodiče Otokara Březiny (manželé Jebaví), rodiče hudebního skladatele Vítězslava Nováka (otec zde byl velmi obětavým a oblíbeným lékařem) a samozřejmě další rodáci. Pro každého, kdo fotí, je přitažlivá hřbitovní zvonice se šindelovou bání (ve sklepě je prý kostnice):

Lipovou alejí, která začíná hned za zvonicí a kudy vede NS Cesta starých soukenických mistrů Počáteckých, dojdeme znovu k rybníkům. Alej byla vysázena v roce 1792 z lip a kaštanů při tzv. Valchovské cestě k rybníku, který si místní soukeníci vybudovali kvůli potřebám při úpravě sukna. Rybník Valcha je teď zarostlý, ale hráz s mohutnými stromy zůstala – a pro stromy já mám slabost, to už jste si jistě všimli…

Vydržte, ještě tu mám jeden:

Kousek odtud je rybník Volmanec a ten teď slouží k rekreaci převážně holandských turistů (celý areál koupil jejich soukmenovec, Holanďané naši Vysočinu milují).

V blízkém lese si nabíráme vodu z pramene sv. Ludmily (prý je léčivá – každopádně je dobrá) a cesta nás dále vede přes maličkou ves Heřmaneč, která leží na břehu velikého rybníka

a pak zanedlouho už vstupujeme do areálu Svaté Kateřiny. Bývaly to známé lázně, největší jejich rozkvět byl v 19. a na začátku 20. století. Léčilo se zde dýchací a zažívací ústrojí, revmatismus apod. Jako lázeňský lékař zde působil v roce 1909 i Dr. Antonín Čapek, který zde pobýval s celou rodinou (tedy i s Karlem a Josefem). Léčili se zde Zeyer, Sládek a další významní z literárního světa. Mimo jiné byla jedna z léčebných procedur i léčba fyzickou prací – pacienti sekali a sušili trávu, starali se o hospodářská zvířata, pracovali na zahradě atp. Teď jsou lázně v soukromých rukách a natrefili jsme zde jen usilovně pracující Ukrajince, kteří nám sdělili, že se zde v budoucnu bude léčit obezita (nikdo z nich to ale potřebovat nebude – všichni byli hubení a dost udření). Kdo ví, jestli budou zase uplatňovány některé z bývalých léčebných procedur – trávy ke kosení je všude kolem dost a dost.

Donedávna zde bývala dětská ozdravovna a nyní je naděje, že se stavebně dá vše do pořádku. Poutní barokní kostel sv. Kateřiny (je připisován Dienzenhoferům) už září novotou,

kdežto kaplička s pramenem léčivé vody se zatím na opravu těší.

A ještě obrázek jedné, zčásti opravené lázeňské budovy a s lázněmi se rozloučíme.

Pak jsme se napojili na modrou TZ, po které jsme přes vrch Lísek (760 m n.m.) lesem šli až do Horní Vsi a dále do Horní Cerekve. Na vrchu Lísek jsme překročili evropské rozvodí – z jedné strany kopce teče voda do Labe, z druhé do Dunaje.

Zde je pár obrázků Českomoravské vrchoviny udělaných za krásného počasí v babím létě, které se letos zase povedlo.

Ušli jsme asi 17 km, užili si historie, přírody i společnosti spřátelených duší. Průvodkyni Vlastě jsme na nádraží zatleskali a v 15,58 hodin jsme z Horní Cerekve odjeli rychlíkem do Jihlavy.

Zdrávi došli!