Za posledním puchýřem do Blanska

Jeli jsme do Moravského krasu za puchýřem, dovezla jsem si rýmu

Mám ráda turistiku. Jinak bych nedokázala v tomhle ročním období, při současném počasí, vstát ráno kolem čtvrté hodiny tak, abychom před osmou dojeli z Jihlavy do Blanska, našli Dělnický dům a zaregistrovali se na turistické akci, která se každoročně pořádá k ukončení sezóny. Pro případné neturisty, kteří zabloudí na tenhle článek, přidám vysvětlení: letos to byl 36.ročník, pořádal ho KČT Kudrna. Každý rok je tahle akce v jiné lokalitě, sjíždí se na ni kolem 1500 turistů z celé republiky (někteří jsou i ze Slovenska), spí se převážně v tělocvičnách na zemi – někteří zhýčkaní i v postelích v místních ubytovnách. Pořadatelé připraví množství tras, které je možné absolvovat v těch třech dnech, po které obvykle akce trvá. V pátek večer bývají různé besedy, prostě vzájemné setkávání – i kvůli tomu se tam jezdí, v sobotu se pořádá  „puchýřovská tancovačka“, na které jsou vždycky vyhodnocováni turističtí výtečníci. A jako patriot hrdě hlásím, že letos zde slavila Vysočina opravdu úspěch – předseda KČT Žďár nad Sázavou Olda Růžička zde převzal titul Mistr turistiky (jen zasvěcení ví, co všechno získání titulu obnáší) a pacovští zvítězili v celostátní soutěži Turisté přírodě. Tolik povšechná informace, teď už se budu zabývat tím, co jsme zažili. Přijeli jsme v pátek 16.11. a odjížděli jsme v neděli 18.11.2007, ukončili jsme zdárně sezónu. Mezi námi – nerozumím tomu, proč se ukončuje sezóna, když turistika je záležitost celoroční?!  Ale akce je to moc pěkná!

Byli jsme předem přihlášení, proto jsme zašli do Dělnického domu v Blansku zaregistrovat se a převzít poukázky na ubytování v tělocvičně, vstupenky na tancovačku a na páteční besedu. Takhle to vypadalo:

V sále jsou i zástupci jednotlivých oblastí a nabízejí letáčky na svoje akce v příštím roce, je možnost získat zde oblastní Kalendáře pochodů i kalendář celostátní. Prostě panuje tu čilý ruch, každý turista sem zajde, setkají se zde přátelé, kteří se vidí vždycky po roce, v rychlosti si řeknou co je nového…

My jsme dostali přidělený nocleh v tělocvičně místního gymnázia.

Vypadá to velmi přívětivě, ale byla zde veliká zima, takže jsem si dovezla místo puchýře pořádnou rýmu (asi ještě pořád nejsem otrlá turistka), pak ještě bonznu, že se ucpaly jakési stoupačky, tím pádem vytékala odpadní voda (smrdělo to děsně) a hlavně to mělo za následek zavření vody – tedy problémy se sprchou a záchodem, ale všechny tělesné potřeby se taky nakonec podařilo zdárně uspokojit, takže ve výsledku – pohoda. Nejeli jsme tam přece „bydlet“, jeli jsme lítat po Moravském krasu – a to se bezchybně podařilo!

Z nabízených tras jsme si vybrali cestu ze Skalního Mlýna k Punkevním jeskyním, dále po červené TZ Pustým žlebem směrem ke Sloupu, pak na rozcestí U dubu jsme přešli na žlutou TZ a přes Macochu jsme došli ke Kateřinské jeskyni a zpět ke Skalnímu Mlýnu, kde jsme měli autíčko. Tady je mapka:

Protože jsem chtěla, abyste viděli detaily hlavní oblasti, zvolila jsem podrobnější mapku, a tedy na ní není vidět Skalní Mlýn – ten je vlevo dole na modré TZ , a Sloup – tedy i rozcestí U dubu, které je asi 1 km před ním, je na severu na červené TZ.

Na trasu jsme se vydali před jedenáctou hodinou, poté co jsme v jedovnickém kostele prožili tiché drama, které popisuji jinde. Počasí bylo mírně mrazivé, chvílemi poletoval sníh, jednu chvíli si dokonce sluníčko vydobylo svoji čtvrthodinku vítězství. Šli jsme silničkou v Pustém žlebu proti proudu Punkvy. První obrázek, který vám nabídnu, je tzv. Malý výtok, což prý není jen vyvěračka Punkvy, ale i potoků, které odvodňují Vilémovickou plošinu. Zajímavé na tom je, že doba průtoku je asi 1 měsíc!

Po asi 2 km jsme došli ke vchodu do Punkevních jeskyní. Zkusili jsme vyfotit příslušnou skalní stěnu (140 m).

My fotografové-amatéři nedokážeme zachytit mohutnost skalního bloku, která vyniká zvláště teď, kdy je listí stromů opadané…Pustý žleb byl v pátek opravdu téměř pustý, protože většina turistů zvolila jiné trasy, a tak jsme si to opravdu užívali. Je to hluboké krasové údolí mezi Skalním Mlýnem a Sloupem, je zde asi 500 jeskyní, veřejnosti jsou přístupné také Sloupsko-šošůvské jeskyně. Spodní část údolí je odvodňována Punkvou, která vyvěrá na povrch po průtoku Punkevními jeskyněmi. Je tu také lanovka pro líné návštěvníky, jejíž provoz byl zahájen v roce 1995, délka jízdy od Punkevních jeskyní na Macochu je 2 minuty, převýšení je 131 metrů – pche – co to je pro turistu, ten jde samozřejmě pěšky!

Ty obrázky jsou z Pustého žlebu a spatříte je, když nejedete lanovkou (uznejte, že by to byla škoda). Po červené TZ jsme došli na křižovatku se žlutou TZ, po které jsme se vydali a tím jsme se vlastně začali oklikou vracet zpět. Dostali jsme se na hřeben, po pravé straně jsme měli Pustý žleb a mohli jsme obdivovat jeho hloubku, např. v lokalitě zvané Koňský spád je 100 metrová skalní stěna. Název připomíná tragédii, která se zde kdysi stala – koňský povoz prý spadl ze skály.

A zanedlouho už před námi byla propast Macocha. Nejdříve jsme zašli na Dolní můstek, který je asi v polovině její hloubky. Můstek vybudoval v roce 1899 KČT, rekonstruován byl v roce 2001. Takhle je
z něj vidět Horní můstek, který je ve výšce 138 m na hraně propasti:

A tohle vidíte při pohledu z Dolního můstku do propasti (musíte zapnout fantazii na plné pecky, líp to podle nás vyfotit nešlo):

Po té plošině na dně Macochy, kterou vidíte na obrázku na zeleném skalisku, se můžete projít, když navštívíte Punkevní jeskyně – nejdřív se jede motorovými čluny, pak je pěší procházka opuštěným řečištěm Punkvy. Pro zajímavost: od roku 1913 do roku 1933 vedl z Dolního můstku na dno propasti ocelový žebřík – naštěstí už nevede, jinak by mě určitě Miroslav nutil k sestupu. Takhle jsem se živá dostala na Horní můstek a koukla do závratné hloubky 138 m ke hladině Spodního jezírka (190 m je to prý na dno). Fotit se ta hloubka skoro nedala, nabídnu pro ilustraci jen Dolní můstek (ten je, jak už jsem řekla, asi v polovině).

Systém zdejších jeskyní byl prozkoumán a zpřístupněn v první polovině 20.století pod vedením Karla Absolona, před ním bylo mnoho odvážlivců, kteří přispěli sestupem do jeskyní a vědeckým zkoumáním ke dnešnímu stavu a poznatkům. Výzkum stále pokračuje a běžný návštěvník je, myslím, docela dobře informován na cedulích, kterých je zde dost. Jednu z nich vám nabízím, omlouvám se těm, kteří to mají v malíku, my ostatní třeba se zájmem spočineme okem…

Už v roce 1820 byla vybudována první dřevěná vyhlídka nad propastí. Dnes stojí blízko Horního můstku chata Macocha, která patří KČT, je při ní Útulna z konce 19.století. Obojí prošlo před pár lety rekonstrukcí.

Ještě jsem nezařadila dnes žádný obrázek stromu, tak tady máte statečnou borovici, která se vytahuje tak, aby dohlédla dna Pustého žlebu.

To jsme šli stále po žluté TZ ke Kateřinské jeskyni, která leží kousek od Skalního Mlýna a od listopadu do ledna bývá uzavřená kvůli zimovišti netopýrů – prý jich tam je asi 200.

Vchod do jeskyně je ze Suchého žlebu, hlavní dóm je jednou z největších přirozených podzemních prostor u nás. Krasové jeskyně zde propojují Suchý žleb s Macochou, nadále jsou předmětem výzkumu.

My už jsme pro dnešek měli průzkumu krasových jevů dost a toužili jsme po lidské společnosti – v Dělnickém domě jsme měli předplacené vstupenky na puchýřovskou besedu s diáky. Honza Vlasák povídal o zážitcích z cyklotrampských cest, dnešní téma bylo : Tenkrát na východě. Příhody z Rumunska, Bulharska a Albánie doprovázel diáčky a musím říci, že občas jsme ho pro hurónský smích ani neslyšeli. Má dar řeči, je to sympatický, lidský a pohodový člověk neuvěřitelné výkonnosti. Napsal několik knížek, které jsou mezi cyklotrampy (a nejen mezi nimi) velice populární. To je Honza Vlasák při autogramiádě:

Potom jsme s přáteli zašli do hospůdky na „tiskovku“ a pak už do shora zmíněné tělocvičny.

Druhý den jsme pro velký úspěch zvolili trasu do stejné oblasti, ale jinými cestami, jen čučnutí do Macochy bylo opětovné. Po zelené TZ jsme vyšli z Blanska do Těchova, tam jsme sestoupili ke Skalnímu Mlýnu, kde byla kontrola (tedy vlídné přijetí, razítka do vandrbuchu, horký dobrý čaj a pišingr), pak k Punkevním jeskyním (s odporem se vyhnout lanovce) a po červené vzhůru na Macochu, stejnou cestou dolů zpět a znovu vzhůru na protější svah kolem zříceniny hradu Blansek přes Nové Dvory do Obůrky a po modré TZ zpět do Blanska. Říkali, že to bylo 20 km, no nevím, ten údaj byl asi kvůli snadnému zapamatování při výběru z mnoha tras. V pět hodin jsme už zase byli zpátky, najíst a hurá na tancovačku – vše s patřičným nadšením. Tady je mapka sobotní trasy:

Zelená značka z Blanska do Těchova je velmi pohodová, vybrala jsem obrázek se stromem (samozřejmě):

Vidíte, že bylo docela dost sněhu, asi 2 stupně pod nulou, sníh na povrchu umrzlý, od země, která jestě nestačila zmrznout ale tál. Tím jsem nastínila situaci, ve které jsme absolvovali sestup od Těchova ke Skalnímu Mlýnu – byla to lahůdka! Bylo nás „mnógo“, svah byl velmi příkrý a uklouzaný. Došli jsme ale v pořádku na silničku v Pustém žlebu, neslyšela jsem o žádném úrazu, turisté jsou šikulové!

Pak už zase horem dolem, na Dolním můstku Macochy jsme potkali významnou osobnost – šéfredaktorku časopisu Turista Svatavu Pátkovou. Tady ji máte:

Je to „zuřivá reportérka“, příznivkyně všech turistů a jejich vzdělavatelka. Dalšího, pro mne důležitého člověka a zapáleného turistu (už začíná červenat) máte tady:

U Horního můstku a v chatě byl dneska velmi čilý ruch, po včerejším klidu ani památky, pozdravili jsme se s mnoha známými, seběhli jsme do Pustého žlebu a hned po zelené vzhůru ke zbytkům hradu Blansek. Ve 13. století byl založen olomouckým biskupem, od poloviny 15.století je pustý poté, co ho zlikvidovali husité. Tady vám ukážu jak je pustý a co z něj zbylo:

Zelená TZ nás vedla starou alejí na Nové Dvory, což je osada, která vznikla s hradem Blansek, s ním zpustla a až hrabě Salm obnovil zemědělství a lesnictví v tomto kraji. Také nechal vysázet aleje, které se víceméně udržely až do dnešní doby. Malá ukázka:

 

 

 Na rozcestí u Obůrky jsme přešli na modrou TZ a došli do Blanska. Večer byla v Dělnickém domě zábava. Pořadatelé nabídli i duc-duc diskotéku (hojně navštívenou) a během večera různá vystoupení všelijakých šikovných lidí – např. trojitou mistryni světa v krasojízdě na kole, irské tance, bubeníky s africkými rytmy, kteří uvedli některé přítomné úplně do extáze. A taky se (jak už jsem napsala) vyznamenávalo a proběhlo předání puchýřovské štafety dalšímu pořadateli, což je pro rok 2008 KČT Loko Teplice (14. – 17. 11. 2008). Předali si i korunu – král je mrtev, ať žije král! Tak to chodí.

Na zábavě jsme si povídali s mnoha zajímavými lidmi, ze všech jsem vybrala obrázek turistů Slávky a Jiřího Kočích z Havlíčkova Brodu. Jirka je předseda odboru KČT Havlbrod a nadšený cestovatel. Pořádá i besedy s promítáním, některých jsme se zúčastnili, na poslední besedě o Venezuele dostal z publika otázku kolikže zemí vlastně už navštívil a jeho odpověď zněla: 60 (klobouk dolů)

Nejen proto, že jsme byli v dobré společnosti, ale i kvůli technické způsobilosti tělocvičny, kde jsme nocovali, jsme se zdrželi co nejdéle. Na další den (neděli) jsme měli domluvenou prohlídku Blanska s odborným výkladem, který poskytla místní učitelka, rodačka z Polné u Jihlavy. V 9 hodin ráno tedy po předchozí noci nevypadal svět růžově, ale po natankování pohonných hmot (káva apod.) se vše výrazně zlepšilo a paní učitelka nás svým zápalem vtáhla do dění. Povídala moc zajímavě, já vás tím ale nebudu zatěžovat, v případě zájmu si informace lehce obstaráte – a kvalitnější, než jsem já schopna poskytnout. Byli jsme na nádvoří blanenského zámku, v kostele sv.Martina i na jeho věži, na náměstí. Ze všech obrázků jsem vybrala dva, které vkládám a myslím, že jsou pro Blansko a jeho železárny charakteristické.

Další cedule, která nás ve městě zaujala, byl poutač na „řízkovou neděli“. Neodolali jsme a dobře jsme udělali! Bylo to „výživné“ zakončení našeho pobytu v Moravském krasu.

Pořadatelé nám sdělili, že nás bylo celkem 1320 účastníků, téměř 100 turistů bylo z oblasti Vysočina, konkrétně z Jihlavy 20. To je docela dobrá bilance, že? Teď se dostávám z rýmy, prohlížím fotky a budu se snažit zapamatovat si, kam jsem uložila přihlášku na Poslední puchýř 2008.