Studánky v okolí Vysokého kamene

Znovu jsem si ověřila, že turistika spolehlivě zvyšuje nejen tělesnou kondici, ale i náladu (tu někdy především)

Na konci minulého roku jsme plánovali rozvrh turistických vycházek pro odbor Čeřínek a v záchvatu důvěry ve spolehlivost ročních dob jsme navrhli uspořádat na konci ledna běžkařský výlet v okolí Jihlavy. Ale dneska se člověk nemůže spolehnout na nic – už prvňáčci nedostávají správné informace, když se učí, že v lednu sáňkujeme a jezdíme na lyžích (kromě žáčků v alpských zemích).  Tak se stalo, že v našich končinách od poloviny ledna je jen bláto a vítr se prohání bukovými lesy kolem Vysokého kamene…A navíc Mirek začal pykat za to, že se ke svému tělu choval velmi často přezíravě – krev se mu asi zpěnila a on byl donucen brát na sebe ohled, což měl činit na nemocenské… A také jsme u nás měli na tři týdny naši babičku, která nevyžaduje jinou než 24 hodinovou péči… Situace, při které se člověk většinou smíchem nepopadá za břicho…

Mirek měl naordinovány vycházky, svědomitě jsme dennodenně křižovali cestičky kolem Jihlavy, povídali jsme si a vymysleli jsme, že místo plánované lyžařské vycházky uděláme vycházku za studánkami, které nás tolik okouzlily při našich prosincových výšlapech. Využili jsme informace získané ze soupisu a popisu studánek na Jihlavsku – práce jihlavských ochranářů z roku 2005, dále rady Karla Hobzy, který studánky čistí a umí pro ně udělat krásné domečky. Je sice obvyklé, že ke studánkám se chodí na jaře, ale když holt ty roční doby nefungují, tak co se dá dělat. Několikrát jsme procházeli místa jejich nejhustšího výskytu a promýšleli jsme, jak nejlépe vést trasu, pak jsme se dohodli, jak to bude nejlepší, napsali a rozeslali jsme pozvánky a čekali jsme, jestli turisté budou o to mít zájem. Sraz byl v sobotu 26. 1. 2008 v 9.30 hodin před bývalou restaurací U Lyžaře. V tu dobu tam totiž přijíždí autobus MHD z Jihlavy. Mirek mě s péčí vyslal z domu dosti brzy na místo srazu a měli jsme dohodnuto, že odpoledne v době jeho povolených vycházek se třeba sejdeme před hospodou ve Zborné, kde měla podle plánu naše studánková exkurze končit. Doufala jsem, že aspoň někdo přijde – a přišlo 64 lidí a jeden pes! Měla jsem smíšené pocity – nejprve radost, že tolik lidí projevilo zájem, dále smutek, že Mirek tu není se mnou a potom starost, jestli přítomné dokážu zaujmout. V každém případě jsem se snažila ze všech sil.

Vyšli jsme po modré TZ dolů do Zborné, asi po 300 metrech cesty byla vpravo 10 metrů od silnice první studánka, tzv.Zahrádkářská, zaskružená, na poklopu je letopočet 1978. Její foto nemám, třeba někdy jindy, nestíhala jsem…(Pokud do těch končin půjdete, další studánka je pod sjezdovkou, blízko stánku s občerstvením.) Pak jsme prošli obcí Zborná a blízko hájovny (asi 100 metrů vpravo od modré TZ v oploceném prostoru) je v pořadí druhá studna, ve které je údajně nyní rezavá voda vhodná jenom k zalévání, ale v sedmdesátých letech minulého století to prý bývala vyhlášená výborná voda k pití. To už jsme se dostali na pěšinu směrem na Mlaka a přibližovali jsme se k opravdovým lesním studánkám. Tady jsme se pro vás neuměle pokusili na mapce zakreslit, kde se vyskytují – třeba vám to pomůže při jejich hledání.

Šli jsme pořád po modré TZ a na rozcestí před Mlaky (my s Mirkem mu říkáme „Špekáčkové“, protože jsme tu kdysi v zimě na sněhu rozdělali oheň a opékali buřtíky) jsme odbočili na neznačenou cestu vpravo dolů, až jsme došli na zelenou TZ, která jde z Pávova na Mlaka, Vysoký kámen a dále do Smrčné. Kousek od místa, kde se obě cesty setkávají, je asi 60 metrů vpravo od cesty studánka Emanuela.

Ochranáři ji označují za svoji kultovní studánku, jméno dostala po panu Emanuelu Tomkovi, který ji léta čistí a udržuje. Už několikrát se zde konala slavnost Otevírání studánek. V okolí se našly střepy nádob z období středověku – z toho je vidět, že lokalita byla navštěvována od pradávna. Podle rozboru je prý zdejší voda mimořádně kvalitní. A je tu krásně i teď – což teprve na jaře nebo v létě!

Po zelené TZ jsme se přes Mlaka dostali k rozcestníku pod Vysokým kamenem a vydali jsme se dále po modré TZ. Po půl kilometru jsme ve svahu asi 50 metrů vlevo od cesty potkali Anetku. Je čiperná a bystrá stejně jako děvčátko, jehož jméno nosí. Je to i šibalka – co jsme se jí nahledali, umí se dokonale skrývat! Studánka se zatím těší na nové šatičky, které jí slíbil její dobrodinec.

Protože už není žádný sníh, vydali jsme se svahem mimo cestu k ostatním třem studánkám, které tu jsou. Nad námi čněl Vysoký kámen (prý tu je už jeden a půl miliardy let!!). Jen letecky sdělím, co se dá přečíst na informační tabuli: přírodní památka byla vyhlášena v roce 1982 na území 12,5 ha, výška skaliska 660 m n.m., v okolí rostou buky, vzácně jedle, javory, lípy, medvědí česnek, sídlí tu ptactvo nebeské… Pak je tam psáno ještě mnoho zajímavých věcí – já vím jedno: mám to tady ráda a v každé roční době je tu krásně… Například tahle Zděná studánka, to je nádhera, že?

A jen kousek od ní je pod stromy se vzduchovými kořeny Bezejmenná studánka, ta totiž není v soupisu ČSOP, proto jsme ji tak s Mirkem pracovně nazvali, když jsme ji našli. Účastníci vycházky jí ale dali jméno – od soboty 26. 1. je to Kořenová studánka. Tady ji máte:

Přiložená mapka vám možná pomůže orientovat se v mém zmateném povídání – po modré jsme došli k nejzazší Anetce a pak jsme postupovali svahem vzhůru k Vysokému kameni a k zelené TZ. Čtvrtá v této lokalitě je studánka Eliška, o které už byla řeč v jiném článku. Zbývalo dojít k poslední, osmé, studánce na naší trase. Tou byla studánka Nad Zaječím, o které už jsme také psali. Potěšilo mě, že mnozí účastníci vycházky mi řekli, že o zdejších studánkách nevěděli a že je to moc zajímá.

Neznačenými cestami jsme prošli lesem až ke smrčenské silnici, z ní jsme odbočili na Stříbrný dvůr, kde nám v ústrety zaklinkal zvon v nově opravené kapličce, potěšili jsme se pohledem na dva nově vybudované rybníky, zalitovali jsme, že stádo daňků ve zdejší oboře klidně pózovalo někde mimo náš zorný úhel a pak už nás vcucly pivočáry z hospody ve Zborné. Než jsme ale skončili v lokále, koukli jsme na Šacberk, který byl přímo před námi a řekli jsme si o něm pár zajímavostí, které jsem vyčetla ve článku jihlavského archiváře pana Vilímka. Kopec se dříve nazýval Sparberg nebo i Schodlberg (nyní i Rudný) a byl oblíbeným místem výletů. Pan Vilímek uvádí, že v sedmdesátých letech 19. století se konal slavný studentský majáles, při kterém se zde poprvé veřejně zpívala píseň Kde domov můj. To popsal v jedné ze svých povídek přímý účastník, spisovatel Václav Kosmák, který v té době studoval v Jihlavě, poté se stal knězem. To je zajímavé, že? Ještě jedna perlička o rozhledně na Šacberku – v květnu 1907 byly schváleny plány na její výstavbu a 1. září téhož roku se stavba slavnostně otevírala! Vydáte-li se do těchto končin, nezapomeňte na studánku Pod Šacberkem, která je na trase Hornické naučné stezky a dneska byla mimo náš okruh.

S Mirkem jsme se sešli až po druhé hodině, proto není žádná fotka ze dnešní vycházky. Jsem  moc vděčná všem, kteří přišli, laskavě vyslechli moje blábolení a po 13 km trase se mnou ještě dokonce šli do hospody a nevypadali naštvaně. A to mi hodně zvedlo náladu!

Zaplavily mě endorfiny a jejich hladina se dosud udržuje, proto jsem snaživě popsala vše tak, aby to bylo k užitku těm z vás, kteří se rozhodnete ke studánkám zajít a doufám přitom, že nestrávíte zbytek života v marném bloudění kolem Vysokého kamene…