Krkonoše – Svatý Petr

8.–11. 5. 2008

Výlet vymyslela, připravila a dobré služby (včetně počasí) zajistila Maruška Hobzová z KČT Sokol Bedřichov.

Byl to první z letošních plánovaných vícedenních výšlapů a rovnou říkám – jestliže se povedou tak jako tenhle, pak jdu do toho, jsem už vlastně jednou nohou obutou v pohorce v budoucnosti a vůbec mi nevadí, že tím zároveň spěchám k datu, kdy vlastně na konci sezóny budu o rok starší. No vidím, že moc povzbudivý ten začátek není, honem to napravím – opravdu všechno (počasí, společnost, bydlení i jídlo – seřazeno podle priorit) bylo podle mého názoru výborné. Kdybych už mermomocí chtěla hledat nějakou chybu – pak to, že to mohlo trvat déle – ale pak by se možná přihlásilo zlobivé koleno a já jsem ráda, když o něm nevím!

Maruška naplánovala, že nás první den autobus doveze do Benecka a odtud půjdeme do Špindlerova Mlýna, vlastně do Svatého Petra, kde jsme byli ubytovaní.

Trasa 1. dne:

Benecko – Přední Žalý – Zadní Žalý – Rovinka – Labská – Špindlerův Mlýn – chata Skol Max u dolní stanice lanovky na Pláň

Asi v 9.30 hod. jsme se z Benecka vydali okouzleni dalekými výhledy (a to byl jenom předkrm) po modré TZ,

přešli jsme na červenou Bucharovu cestu směrem k rozhledně na 1019 m vysokém kopci Přední Žalý, potkávali jsme spoustu turistů a nahoře už nám bylo jasno: KČT Vrchlabí zde právě dnes pořádal 30. ročník Jarní pouti na Žalý.

Už v roce 1836 tu prý stála malá kamenná rozhledna pro potěchu turistů, ta nynější je z roku 1892, jméno má po císaři Františku Josefovi.

Navíc jsme měli štěstí, že jsme tu natrefili našeho přítele-značkaře z Hostinného, účastníka dnešní pouti. Při pohledu na množství prskajících opečených špekáčků jsme polkli sliny a chuť na ně jsme rozchodili při výstupu na rozhlednu. Ve velkém poledním vedru působil zasněžený krkonošský hřeben v dálce přívětivě a úspěšně tajil tu pěšáckou dřinu, kterou jsme absolvovali další den při postupu hlubokým rozbředlým sněhem…To ale předbíhám. Dneska jsme při zrakových radovánkách přes Zadní Žalý došli na Rovinku,

osvěžili se zde každý podle své představy a odtud jsme se po zelené TZ vydali ke Špindlerovu Mlýnu. Tam jsme nesešli po modré k Labské nádrži, ale po zelené značce jsme pokračovali po vrstevnici a procházeli Krausovými Boudami za vydatného obdivného juchání.

Tak jsme byli nadšení při pohledu na nám všem známá místa.

A když se pak objevil známý most přes Labe a známá cukrárna blízko něj, to už jsme opravdu byli na místě.

Bylo dost času, a tak jsme si užili prohlídky nabízených radovánek a ubytování pro vyšší příjmové skupiny a bylo tu ve čtvrtek a v pátek hezky česky. Němci totiž z pochopitelných důvodů neslavili konec války státním volnem a přijeli až na víkend, zato v takovém počtu, že se pak česky dalo promluvit jen s bedřichovskými sokolíky.

Špindlerův Mlýn má asi 1400 stálých obyvatel, leží na soutoku Dolského (Svatopetrského) potoka a řeky Labe, která pramení 9 km od města v blízkosti Labské boudy a o kousek níž už musela být pro svou mohutnost a zákeřnost spoutána přehradní zdí. Místo bylo osídleno asi v 15. století především horníky – těžilo se tu hlavně stříbro, měď a arzen (stejně jako ve Svatém Petru, dnes jedné z pěti částí Špindlerova Mlýna). Výškový rozdíl je tu od 700 do 1200 m n.m., což jsme v následujících dnech přezkoušeli vlastníma nohama – místy je to fakt hodně do kopce!

Tady jsme bydleli a první večer jsme dostali mimo jiné laskominy (např. baby mrkvičky) tak veliký a silný špalík masa, že zastínil i hojné rozkoše ve dne prožité. Večer jsme pak při procházce zkoukli osvětlené hotely ve městě a přidali jsme tak pár kilometrů k těm 17 denním.

Trasa 2. dne:

Špindlerovka – Petrovka – Dívčí kameny – Mužské kameny – Vysoké kolo – Violík – Česká budka – pramen Labe – Labská bouda – Pančavská louka – mohyla Hanče a Vrbaty – Vrbatova bouda – Šmídova vyhlídka – pod Medvědínem – Jilemnická bouda – Horní Mísečky – Vodovodní cesta – Bedřichov – Svatý Petr = 22 km, asi z poloviny sněhem.

Měli jsme se jako páni – autobus nás vyvezl na Špindlerovku, ta je asi 1200 metrů vysoko a my jsme jen tak piánko plus nebo mínus dvě stě…Ale taková vycházka to zase nebyla – kvůli množství sněhu, ten netěšil nás pěšáky, ale dokonce pro svou kvalitu ani ojedinělé běžkaře. Ale jak říkám: překážky jsou, aby se překonávaly. Situace byla občas radostně adrenalínová – to když se někdo probořil po pás do sněhu a obě nohy vyprostil nezlomené…Výhledy z hřebene na českou i polskou stranu byly tak krásné, že jakýkoliv komentář je nedostatečný. Nasypu sem pár obrázků z cesty po červené TZ a věřím, že se bez mého bleble obejdete:

U České budky jsme přešli na žlutou TZ, tedy jsme se začali jakoby vracet a myslet mimo jiné i na dobrou večeři… Symbolický pramen Labe byl pod asi dvoumetrovou vrstvou sněhu, tak jsme ho pozdravili spřáteleným třináctým pramenem karlovarským a jako bychom dostali pevná křídla k překonání zákeřného poledním sluncem taveného sněhu a už jsme byli v Labské boudě.

Ohlížíme se za střediskem s výdobytky civilizace (lahváče a káva),

ale i do líbezného věnce okolních hor.

U pomníku Hanče a Vrbaty si povídáme o štěstí – 24. 3. 1913 se štěstí netoulalo po krkonošských hřebenech a nezabránilo špatnému počasí v řádění. Je těžké si to v dnešním zářivém dni představit.

Podaří se vám na obrázku najít Sněžku? Už od Labské boudy jsme zase kráčeli po červené, kolem Vrbatovy boudy jsme začali sestupovat, Šmídova vyhlídka nám nabídla nádherný pohled na dnešní prošlou trasu, byla to odměna za obtížnou cestu ve sněhu. Na Medvědín jsme se odtud podívali netradičně z výšky, ale služeb lanovky jsme nevyužili, hezky jsme skoro až na Mísečky cupali sněhem.

Z Míseček jsme šli suchou nohou tzv.Vodovodní cestou přes Bedřichov do ubytovny, po příchodu jsme si dopřáli zaslouženého uvítacího panáčka.

Trasa 3. dne (sobota):

Prostřední Lánov – Lánov – Dolní Dvůr – Rudolfov – Zlatý Mlýn – pod Liščí horou – Dvorská bouda – bufet Na Rozcestí – Výrovka – Dlouhý důl – Svatý Petr = 22 km.

Uvedená trasa byla naplánovaná vlastně až v autobuse směrem na Vrchlabí, protože nastala změna v původně připravených trasách – někteří bedřichovští turisté si přáli vyjet lanovkou na Sněžku a pak scházet dolů, naše sedmičlenná skupina dala před nabízenou možností přednost pěšímu putování. Nedojeli jsme s ostastními do Pece, vystoupili jsme v Prostředním Lánově, tam jsme učinili Borka Mareše velitelem a osobou zodpovědnou na dnešní přesun. Ukázalo se, že všechna rozhodnutí byla šťastná. Nejdříve jsme šli asi 4 km ve vedru po silnici do kopce, ale nebyla to žádná hrůza, bylo se nač dívat – chalupy jak malované, příroda svěží, prostě turistický folklór. V Dolním Dvoře mají např. takhle zajímavý kostel se zvonkohrou:

Následovala lokalita Rudolfov, tam jsme potkali zelenou TZ a po ní jsme asi za 2 km došli ke Zlatému Mlýnu, což je horská chalupa, kde je občerstvovna.

Borek měl informaci, že tahle chalupa je právě ta, která hrála ve filmu S tebou mě baví svět, ale ukázalo se, že to tak není – pouze lavice, která je v lokále, byla ve filmu, ta správná chaloupka je výše v kopcích. Majitel-domorodec nám vysvětlil, jak se dostat neznačenou cestou po svážnici (možná stovky let starou cestou původních osadníků) pod Liščí horu, my jsme se jeho radou řídili a zažili jsme dosti namáhavý výstup, ale s překrásnými výhledy na Vrchlabí, Strážné, Žalý, Černou horu apod.

Ještě se chci zmínit o příhodě s ženou majitele Zlatého Mlýna. Ta paní nebyla právě vlídná, a když Mirek fotil chalupu a okolí, dosti tvrdými slovy ho napadla, že je tu všechno jejich a že fotit je zakázané a že a že… Mirek vlídně pohovořil s furií a nakonec se ukázalo, že to měla být legrace – podle mne úplně blbá.

No, baba zůstala strašit dole, my jsme překonali převýšení téměř 850 m a byli jsme na hřebeni před Dvorskou boudou.

Po červené jsme se vydali, už zase sněhem, k bufetu Na Rozcestí,

potom k Výrovce. Odtud je pohled na Sněžku, kam dojela dneska lanovkou většina našich přátel, některé jsme potkali při návratu odtud – šli stále sněhem.

Na Výrovce jsme dali lahváče nebo kávu a posilněni jsme vykročili sněhem po zelené TZ sešupem do Dlouhého dolu.

Sněhové pole bylo záhy minulostí, z kamenného chodníku jsme sledovali, jak mohutní Dolský potok a sestoupili jsme asi o 600 metrů níže.

Rozjásaní jsme se vraceli vstříc rezidencím ve Svatém Petru, večeři, uvítacímu panáčku a budoucnosti.

Trasa posledního 4. dne:

Špindlerův Mlýn – Dřevařská cesta – bouda u Bílého Labe – vodopád na Čertově strouze – Josefova bouda – Jelení boudy – Myslivna – ubytovna Skol Max = 15 km.

Bylo rozhodnuto, že ve tři hodiny odpoledne je odjezd do Jihlavy a tomu se musel přizpůsobit dnešní program. Měli jsme v plánu užít si lehčí vyhlídkovou trasu, šli jsme tedy k hotelu Barbora, od něj prudce vzhůru k rozcestníku, kde jsme nastoupili na žlutou Dřevařskou cestu. Pár obrázků, abyste si dokázali představit naše nadšení z toho, co jsme viděli kolem:

Před boudou u Bílého Labe jsme se vyfotili, ale nedokázali jsme se zatím smířit s tím, že po modré (podle plánu) frčíme dolů.

Zašli jsme dále po žluté k Čertově strouze, která se nedaleko vlévá do Bílého Labe. Netušili jsme, že tu pro nás Krakonoš přichystal prémii za dobré chování (nebo za co):

Namlsaní jsme vystoupali na protější kopec, došli jsme pod Špindlerovku k Josefově boudě a sestupovali jsme do údolí po zelené přes Jelení boudy a velebili jsme vládce hor. U Myslivny, kde se pro Němce opékaly vurštle a kolem byl stojatý modravý dým, jsme se napojili na modrou značku z Labského dolu a pak už byl opravdu konec.

O žádných ztrátách, kromě zapomenutého víčka od Jitčiny termosky na Luční boudě, nevím, dokonce ani o ztrátě času se nedá mluvit, byl využitý do minutky.

Moc bych si přála, abyste ani čas, věnovaný čtení a našim obrázkům, nepovažovali za úplně ztracený.