Belanské Tatry, Pieniny

14. – 17. 8. 2008

Na Slovensko jedeme vždycky rádi – navíc zájezd vedl Jaroslav Pachr, který má s cestováním bohaté zkušenosti a program sliboval turistické lahůdky…

Odjížděli jsme z Jihlavy ve čtvrtek o půl sedmé ráno, asi kolem poledne jsme byli připraveni vykročit na naučnou stezku v Prosiecké dolině.

Bylo po dešti, v soutěsce se malebně válely mlhy, potok Prosiečanka byl v těchto místech ve stadiu viditelném (často se ve vápenci ztrácel kamsi pod zem, pak zase jinde bujně vyvěral), polední slunce pálilo do skal, stoupání bylo akurátní – prostě pohoda.

Cestou jsme obdivovali kytičky, tvary skal vymodelované vodou a postupně jsme zdolávali těch asi 350 m převýšení.

Odbočili jsme ze značené cesty do zavřené doliny Červené písky, abychom se pokochali pohledem na 15 m vysoký vodopád, který po dopadu mizel z jezírka pod zem…

Vrátili jsme se do romantické soutěsky Sokol, kde byly pro snadnější výstup i pohodlné žebříky.

Na informačních panelech jsme se dočetli, že přes kaňon dokonce vedl asi 30 m dlouhý most, který sloužil jako místní komunikace pro svoz sena a vozové spojení mezi obcemi Prosiek a Velký Borový, ale na konci války byl zničen.

Plošina Svorad (940 m), kam ústí soutěska, nás odměnila nádhernými výhledy do okolí.

Skromné luční květiny byly zastíněny krásou vzrostlého bodláčí až se zdálo, že bodlák je pyšná květina, nikoliv plevel.

Naše radovánky byly završeny v přívětivé hospůdce ve Velkém Borovém.

Cestou jsme natrefili tuto značku, kterou jako vyškolení značkaři neznáme , zveřejňujeme ji pro potěchu kolegů…

Dneska už nás nečekala žádná turistika, jen přesun autobusem do Staré Lesné blízko Popradu, kde jsme byli po tři noci ubytovaní v hotelu Tatrania. Majitel, který byl kuchařem, nás rozmazloval dobrým jídlem a na vrcholu všech dobrot byly pro mne jeho vynikající halušky, o kterých se mi teď zdává…

V pátek 15. 8. byla v plánu asi osmihodinová cesta Monkovou dolinou ze Ždiaru do Tatranské Kotliny. Zrána sice byly hřebeny Belanských Tater v oparu, ale vše nasvědčovalo tomu, že by to dneska mohlo vyjít…

Naučná stezka Monkova dolina – Kopské sedlo je zpřístupněna za poplatek 30 Sk, je jednosměrná, převýšení je kolem 1000 m. Ždiar je v nadmořské výšce 896 m, Vyšné Kopské sedlo má 1933 m (údaje se v různých pramenech různí, ale opravdu je to dost do kopce). Belanské Tatry jsou převážně vápencové území, vyskytují se zde chránění živočichové i rostliny, proto je hřeben už léta uzavřený (a asi napořád bude) a jediná možnost přechodu je právě náš dnešní chodník, který se šplhá po srázech, vytvořených ledovcem. Hlavní vodní tok této oblasti je Ríglový potok a ten se taky nemůže rozhodnout, zda nad či pod…

Naučná stezka má 6 zastavení, ale ne každý využil zastávky při výstupu k rozšiřování svých znalostí studiem informačních panelů, někdo měl úplně jiné starosti. Já mám štěstí, že můj uznalý fotograf mi umožnil vstřebat zlatá slova v klidu domova z monitoru…

Kamzíci prý nejsou žádná vzácnost – když se DOBŘE podíváte, třeba ho zahlédnete.

V Širokém sedle (1830 m) jsme propadli svým tělesným choutkám a k nádhernému rozhledu jsme si dopřáli i svačinku.

Stometrové převýšení k Vyšnému Kopskému sedlu už byla jenom hrozinka na dortu, výhledy se nedají popsat a já se už po několikáté přiznávám ke slovní nedostatečnosti. Ty hory nepotřebují naši chválu a obdiv, lidský rozměr je jim cizí, byly tu a budou…

Tady jsme ve výšce 1933 m n.m., stojíme rozesmátí pod vrcholem Hlúpý a už to s námi může jít dnes jenom z kopce. Začneme sestupem do Kopského sedla (1750 m), které tvoří hranici mezi Belanskými a Vysokými Tatrami a je to významná lokalita nejen pro někdejší těžbu měděných rud, ale i proto, že ve středověku tu byla čilá obchodní a pašerácká stezka mezi Polskem a Uhrami.

Na dohled je Bílé pleso, kde odbočíme z modré turistické značky na zelenou a ta nás dovede do Tatranské Kotliny k autobusu.

Je druhý den putování, mozky jsou vyčištěné od pracovních, osobních i obchodních starostí, turistický doping už funguje…

Balzám na duši:

Jsme v nižších partiích, tatranské louky hýří barvami, i stromy jsou v několika odstínech zelené.

Chata Plesnivec je ve výšce 1290 m, zbývá nám sestoupit asi o 500 metrů níže do Tatranské Kotliny, proto jsme se na cestu řádně občerstvili.

Všichni jsme se v určenou dobu sešli u autobusu, žádný výjezd Horské služby se kvůli nikomu z nás nekonal. Po dobré a vydatné večeři ve Staré Lesné projevil vedoucí zájezdu Jaroslav velké pochopení pro potřeby turistů a zavezl nás do asi 13 km vzdáleného Vrbova do termálního koupaliště. Strávili jsme tam úžasné dvě hodinky v nebeských rozkoších.

V sobotu 16. 8. se nám váhavě ukázal Lomnický štít, pak sluníčko a my jsme nasedli do autobusu s přesvědčením, že Slovensko umí být jen prosluněné.

Mířili jsme do Pienin, dnes byla v plánu cesta na vorech po Dunajci a pak pěší výšlap na Tři Koruny. Cestou do Červeného Kláštora jsme se zastavili v Kežmaroku, kde jsme pro nedostatek času jen zvenku prohlídli dřevěný artikulární kostel, který je zapsán v UNESCO.

Našla jsem, co znamená „artikulární“ kostel. Kdo to nechce vědět, ať přejde na obrázky, ostatním (ale hlavně sobě pro příště) sděluji: stavba protestantských kostelů byla na Slovensku povolena článkem (artikulí) zákona a musela se řídit přísnými pravidly. V 17. a 18. století bylo postaveno 38 kostelů, z nichž se do dnešní doby zachovalo 5. Musely být mimo obec nebo město, nesmělo být použito kamenů ani železa, dokonce ani hřebíků – a to všechno proto, aby stavby nebyly trvanlivé. Kostely nesměly mít věž, zvony ani vchod z ulice. Na obrázku vidíte vedle starého dřevěného kostela ještě nový evangelický kostel v zajímavém orientálním stylu. „Kostelní okrsek“ doplňuje katolická bazilika Svatého Kříže a úplně nová budova pravoslavného kostela (budou otevírat v září 2008).

V Červeném Kláštoru nás očekávaly vory, abychom se po Dunajci doplavili do Lesnice.

Řeka tvoří hranici mezi Slovenskem a Polskem, nejkrásnější vápencové skalisko Tři Koruny leží na polské straně.

Vory se skládají z pěti rozebíratelných částí, ty se od sebe na konečné v Lesnici oddělí, naloží na náklaďák, převezou do Kláštora, rychle znovu sestaví a dalších 15 dychtivců může na vor nasedat…Na každém plavidle jsou dva mládenci s bidly – ten zadní je kapitán a řídí vor, ten přední se více věnuje klientům. Našemu předákovi bylo 15 let a byl zábavný.

Před pár lety jsme cestu (je delší) po Dunajci podnikli s polskými voraři, ale osvědčené zábavní triky byly stejné: půjčit odvážlivcům kamizolku, klobouček a bidlo…

 

Nějak technika zlobí, titulek fotky zní: „vždycky je dobré být u vesla“

Mirek se vrhnul chutě do díla a podařilo se mu při bidlových kreacích otočit vor tak, že předák byl vzadu, ale (naštěstí) stále i s námi všemi na hladině.

Během asi dvouhodinové desetikilometrové plavby se slunce schovalo, přišly mraky, pak přeháňky, pak hustý déšť, potom hustý vytrvalý déšť. V Lesnici jsme se rozhodli, že musíme změnit původní program a jít po nenáročné trase zpět do Kláštora. Měli jsme tedy dost času poslechnout si goralskou muziku, která koncertovala před hospodou a prohlédnout si různá lákadla pro turisty (koňské povozy, množství dřevěných soch).

Během zpáteční cesty ještě pršelo, ale v sedle Cerla se slunce na chvíli vrátilo.

Pro tentokrát zůstaly Tři Koruny ušetřeny naší návštěvy, ale určitě mají slíbíno. Jen jsme nakoukli do areálu kláštera ze začátku 14. století a honem jsme odjížděli na večeři do Tatranie, protože termální koupaliště ve Vrbově nás horce vábilo…

V neděli 17. 8. jsme stihli být mezi prvními zájemci o prohlídku Važecké jeskyně a mě překvapilo, jak je podzemí krásné. Ve vápenci vyhloubily vody Bílého Váhu víc jak půl kilometru chodeb s nádhernou krápníkovou výzdobou, která se nedá popsat – musí se vidět. Ukazují tu taky nalezené kosterní pozůstatky jeskynního medvěda – měl 3,5 m!

Namlsáni pamětihodnostmi zamířili jsme k další památce UNESCO, do obce Vlkolínec, která leží na svahu kopce Sidorovo v těžko přístupné oblasti (718 m n.m.) nad údolím říčky Revúca (silnička úzká, řidiče autobusu Toníka jsme obdivovali, že nás v pořádku dovezl na parkoviště pod kopcem asi kilometr od obce). Vlkolínec je sice část Ružomberoka, ale pro svoji odlehlost si zachoval středověký ráz, takže je od roku 1993 zapsán na seznamu světového kulturního dědictví.

Je opravdu radost procházet se strmou hlavní ulicí, uprostřed níž teče potok a prohlížet chaloupky.

Z nejvyšší části Vlkolínce na úbočí kopce je nádherný pohled na Velkou Fatru.

Odjížděli jsme odsud aniž jsme spatřili jediného vlka, po nichž nese obec jméno, zato zanedlouho jsme se v salaši, kam jsme zajeli pro sýrové pochoutky, potěšili pohledem na panímámu kozu i s kůzlátky.

Teď odpočívali, ale jinak dělají živou reklamu mezi hojnými návštěvníky. Voňavý pantáta, který prý dříve také volně špacíroval mezi nakupujícími, je už přivázaný. Přesto jsme si jeho odér vezli v autobuse kus cesty sebou – kozel byl vstřícný k lidem a někdo z nás ho asi pohladil…

Všechny naše slovenské peníze jsme prohýřili v sýrech, obchod čile kvetl a peníze zůstaly ve své původní domovině…

Jsem přesvědčená, že Jaroslav (vlevo) už má v hlavě tip na příští zájezd a já se těším, až dostaneme program, který je zakončený jeho oblíbeným pozdravem: „Ať nám to šlape“!

Podle data vložení příspěvku je vidět, že mám velký skluz. I když nemám boty z toulavého telete, ale svoje „sací“ pohorky, krása světa mě nutí stále cestovat, a tak zanedbávám nejen blog…