Pochod Znojemským Podyjím

Jak jsme se ocitli Na Věčnosti

V sobotu 6. 9. jsme si z obrovské nabídky turistických pochodů i jiných akcí vybrali pochod ve Znojmě, který měl jen jednu vadu na kráse: vlak odjížděl z Jihlavy v 5.31 hodin. Ráno tedy bylo kruté, ale postupně se den zlepšoval až k vyvrcholení s burčákem – jak jinak ve Znojmě v tomto období? Přestoupili jsme v Okříškách a o půl osmé už jsme ještě neprobuzeným Znojmem mířili na start pochodu před hotelem Kárník blízko Znojemského hradu. Tam se mi podstatně zlepšila nálada – nejen že jsme byli srdečně přivítáni pořadateli, ale nabídli nám výborné domácí buchty, věřte, že jsem napočítala osm druhů, každý jiný – se švestkami, s ořechy, s jablky, perník s čokoládou… Byla jsem tam poprvé, ale vím, že termín akce v příštím roce si poznamenám… A nejen kvůli buchtám, pořadatelé vždycky připraví několik zajímavých tras. A taky proto, aby i Mirek, který dneska nemohl jet, všechno zažil.

Potěšilo nás, když jsme na startu uviděli i několik dětí, které se odhodlaně vydaly na turistiku.

Naše trasa:

Znojemský hrad MTZ – Pivcův pramen – Gránice ZTZ – Andělský mlýn – Králův stolec – Kočičí údolí – Nad lomem – Hradiště – Eliášova kaplička – hrad = 12 km.

Blízko hradu je východiště značených cest:

Po modré jsme se vydali k Pivcově prameni, cesta listnatým lesoparkem byla příjemná, jistě je hojně využívaná místními k procházkám.

Přešli jsme na zelenou značku, která nás dovedla na rozcestí Andělský mlýn a z toho už byl jen asi kilometr na vyhlídku Králův stolec, což bylo téma naší vycházky.

Romantická vyhlídka nad Znojemskou přehradou na Dyji byla odedávna místem hodně navštěvovaným lidmi a nejméně jednou hlavou pomazanou. Tím míním polského krále Jana III. Sobieského, který zde sledoval přechod svých vojsk, se kterými táhl na pomoc Vídni obležené Turky. A dobře, že to v roce 1683 udělal – společně s vojsky Evžena Savojského a Karla Lotrinského pomohl se svými 20 000 muži obrátit divoké pluky vezíra Kara Mustafy na ústup z Evropy.

Vzpomněla jsem si na královy dopisy Maryšence, když jsem se dívala z ostrohu dolů na Dyji. Asi před 30 lety vyšly česky dopisy, které psal se steskem své ženě z válečného tažení, četla jsem je, teď mi ale zůstal už jen pocit, že to bylo romantické, galantní a rytířské. Mám představu, že některý z dopisů byl napsán tady…

I pohled na protější svahy k Sealsfieldovu kameni je okořeněn představou tajemného Karla Postla, rodáka z nedalekých Popic, původně člena řádu Křižovníků, později v zahraničí úspěšného spisovatele a cestovatele Charlese Sealsfielda, jehož pravé jméno bylo odhaleno až z jeho závěti…

Pokochali jsme se a pokračovali po úbočí svahů nad řekou.

Bylo vidět, že jsme se z Vysočiny přesunuli na jih – u nás je stále (přes letošní suché léto) tráva zelená, tady už má chudinka svoje za sebou.

Jen krátce si připomínám historii Znojma: místo je osídleno už od 6. století Slovany, v 9. století vzniklo hradiště na skalním ostrohu nad soutokem Dyje a Gránice, ke kterému právě míříme. Pak v 11. století bylo přeneseno centrum moci na protější kopec, kde byl založen přemyslovský hrad a rotunda, což znamená opravdový počátek města Znojma. Nabízím vzájemné pohledy z obou kopců:

Znojemští kolegové-turisté mají opravdu krásné výhledy na svých vycházkách.

Kostel sv. Hipolyta v klášteře Křižovníků s červenou hvězdou na Hradišti je zavřený – my jsme měli to štěstí, že zde přítomná hodná paní nám ukázala nejen kostel, ale i klášterní nádvoří a zahrady a navíc zasvěceně pohovořila o historii. Do loňského podzimu se o chod celého komplexu staraly jeptišky, které ale musely pro své stáří místo opustit a teď je vše na dobrovolnících a městě.

Stavili jsme se na vyhlídce u kapličky sv.Eliáše, seběhli jsme z kopce a prudce znovu vystoupali na druhý ostroh ke Znojemskému hradu. Dominantu zde tvoří kostel sv. Mikuláše a slavná rotunda sv. Kateřiny.

Bála jsem se, že si nebudu moci prohlídnout interiér rotundy kvůli omezení počtu návštěvníků, ale při odpolední trase po městském památkovém okruhu, který jsme absolvovali po ukončení pochodu, se zadařilo. Považovala jsem 90 Kč zaplacených za vstupenku za dobrou investici do svého průběžného vzdělávání – skupinu nás osmi návštěvníků zavřeli na 12 minut do rotundy a řekli nám, co všechno nesmíme. Mohli jsme jen tiše stát, rozhlížet se a poslouchat výklad a hudbu z přístoje, který jsme si drželi u ucha. Z románských maleb z konce 11. století na nás strnule shlížela přemyslovská knížata, holubice, symbolizující v kupoli sv. Ducha, se pokojně vznášela v příznivém mik
roklimatu zajišťovaném hlídacími zařízeními slovutných firem. Jaká úleva a klid pro všechny vladaře po staletích pivovarského zmatku, chlévských a hospodských výparů…

Z hradní terasy je krásný pohled na přehradu.

Po dojití do cíle jsme byli velmi vstřícně přijati, dostali jsme hezké diplomy a jestli si myslíte, že buchty už nebyly, tak se mýlíte. Nabízeli nám a my jsme vděčně mlsali. Od pořadatelů jsme zjistili, že se celkem zúčastnilo 100 pochodníků a že my z Jihlavska jsme tvořili nejpočetnější skupinu. Přijelo nás 22, nejvíc z KČT Čeřínek, ale i Sokolové a Tesláci – spokojeni jsme byli všichni.

Odpoledne jsme individuálně procházeli po asi tříkilometrové trase vnitřním městem, byla to krása, prostě „slunný jih“.

Radniční věž je 79 metrů vysoká, Vlkova věž je posledním zbytkem původního opevnění z doby krále Přemysla Otakara I., měří 32 metrů.

Duše jásala, ale myšlenka na burčák mě neopouštěla. Když jsme šli s přítelkyní Vlastou Mikulášskou ulicí, upoutal nás název restaurace Na Věčnosti a vzápětí nato nabídka burčáku. Bylo rozhodnuto! Odebraly jsme se Na Věčnost. První dvě decky zdejšího burčáku byly dobré, druhá dávka už výborná…Proto jsem na Jirkův telefonický dotaz kde jsme, odvětila, že Na Věčnosti, že je tu dobře a doporučujeme vstoupit.

Ještě asi půl hodiny po opuštění Věčnosti nám zůstal nebeský pocit, mezitím jsme došli na nádraží a v 17 hodin jsme odjížděli do táhlých kopců Vysočiny.

Pořadatelé slíbili, že přijedou příští rok na náš pochod na Čeřínek – těšíme se a budeme trénovat pečení moučníků.