Metánov, Kamenice nad Lipou

Jeden člověk a jeden strom, kteří se vymykají běžným normám i představám

V neděli 21. 9. jsme si chtěli udělat pohodový poznávací výlet, a tak jsme z mého zásobníku výletních tipů vybrali libomudruna Jakuba Hrona Metánovského a lípu v Kamenici – dva obzvláštníky (řečeno slovníkem profesora Hrona), jejichž návštěvou člověk pookřeje.

Jakub Hron se narodil v roce 1840 v Metánově (asi 11 km od Kamenice) v rodině rychtáře. Byl velmi hloubavý, dobře studoval (matematiku, fyziku, filozofii, astronomii) a posléze se stal profesorem na gymnáziu v Hradci Králové. Nebylo oboru, do kterého by aktivně nezasáhl, psal vědecká a filozofická díla i poezii a vynalézal věci ne vždycky okolím oceněné, zvláště usilovně vymýšlel slovní novotvary, až byla jeho mluva pro okolí těžko srozumitelná. Pro svoji neobvyklou žijbu a konbu byl předčasně penzionován, a tak se jal studovat v Praze medicínu. Věnoval se jí naplno a netradičně (navrhoval např. narkózu hudbou, vynalezl podtlakovou pitevní čepičku), když byl ale krůček před praxí, raději ho nenechali projít závěrečnou zkouškou z patologie… Nezahořkl a dal se do studia práv…

Pak odešel do rodného Metánova, kde jako vážený občan žil v neustálém bádání a vymýšlení vynálezů, které usnadňují život (sám byl starý mládenec a žil velmi asketicky). Zemřel v 81 letech, pochován je v nedalekém Častrově (u hrobu jsme se také stavili), kam se z Metánova dostanete silničkou, podél které nechal vysázet alej ovocných stromů výslužník Kuba Hron (jak se sám nazýval). Z jeho rozsáhlého díla jsou asi nejznámější Čujba a jsoucno prostora, Libomudravna čili Put myselby ze Stagyry do Metánova a Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby – to uvádím jen pro poetiku názvů…

Nevím, jestli se mi podařilo vystihnout výjimečnou osobnost, tak kostrbatě přidám, co se lacině nabízí a snad i dokreslí bažáka, zpytáka, čujoucníka a jazuna z Českomoravské krabatiny – byl to žijící Jára Cimrman… Za svých pražských studií se stal pro své atypické oblékání, mluvu, chování i podivínské názory známou postavou. Jeden z jeho vynálezů, dvanáctistěnný kalamář, zvaný buňát nekotitelný, okouzlil i Karla Čapka natolik, že ho na Národopisné výstavě zakoupil a používal… Já jsem se dozvěděla o existenci profesora Hrona právě z Čapkových fejetonů. V roce 1921 vyšel v Lidových novinách Čapkův nekrolog, kde napsal, že Hron Metánovský byl Don Quijote „století vědy“, který žil v klamu, že vědou a rozumem lze říditi vše…

Zajděte do muzea, které bylo v domě, kde se v Metánově narodil, otevřeno v roce 2007 a zaposlouchejte se do nadšeného výkladu pana průvodce, prohlédněte si, co je zde k vidění… Pro turisty přidávám, že profesor Hron byl v roce 1889 jedním z účastníků výpravy rok mladého Náprstkova Klubu českých turistů na Světovou výstavu do Paříže (mimo jiné si zašel přeměřit, zda délka metru odpovídá etalonu v pařížském muzeu).

A teď pár obrázků:

V budově na předchozím obrázku psal svá díla zavěšen u stropu ve zvláštní židli, vytáhl se tam pomocí kladky, aby využil tepla, které stoupá vzhůru a ušetřilo se za topení…

Vedle Kabinetu profesora Hrona je galerie místního rodáka malíře Františka Severy, jehož jméno asi neznáme, ale všichni dobře známe jeho práci: dokonalé, jako živé, obrázky z atlasů motýlů, ptáků, brouků, květin, hub, rostlin atd. jsou jeho dílem. Dlouho působil v zahraničí, kde je řazen mezi prestižní umělce, v posledních letech se vrátil do Metánova (zemřel 2005). V galerii je i jeho portrét Jakuba Hrona.

Pak už jsme jeli do Kamenice nad Lipou, před zámkem jsme se potkali s nejslavnějším zdejším rodákem, hudebním skladatelem Vítězslavem Novákem.

Zámek je krásně opravený, bylo tam několik výstav a ty jsme si prohlédli – městské muzeum, expozici kovaných železných prací, obrazy, fotografie, rozměrný sklářský objekt v zámeckém sklepení, hračky současné i historické.

A pak už jsme spěchali ke slavné a obdivované mnohasetleté lípě, která dala přídomek městu:

Možná, že si někdo chce připomenout její historii, tady je ofocená informační cedulička u stromu:

Tak, už o ní něco víme, následuje pár obrázků, ze kterých bohužel nevyzařuje ta síla a kouzlo jako ve skutečnosti. Lípa už nemá hlavní kmen, ale spodní větve s podpěrami dosahují daleko do stran, jsou romanticky členité, porostlé mechem, nejroztodivnějších tvarů, které se mění podle hry slunce a stínu, jistě i podle ročních dob. Můžete u ní strávit hodně času a rozhodně se nenudíte, ale fotit se dá jen těžko – možná, když opadá listí, ale to se dneska naštěstí radostně lesklo ve slunci po právě skončeném dešti…

V parku jsou vzácné stromy, z každého místa je jinak krásný pohled.

Navštívili jsme taky kapli sv. Maří Magdaleny na Bradle u Kamenice, která je v těchto místech už od poloviny 14. století.

Na kopec ke kapli vede stromořadí s křížovou cestou z roku 1765.

Obrazy zastavení obnovil technikou email-smalt malíř Roman Brichcín a my jsme na známých výjevech netradičně pojatých mohli oči nechat – starý mechovatý kámen a velmi moderní obrazy asi někoho nenadchnou, nám se ale líbily. Jedno ze zastavení:

Na cestě domů jsme se stavili na opraveném židovském hřbitově v lese u Antonky nedaleko Kamenice.

Na konci dne jsem měla pocit jako po cimrmanovském představení – vážně míněná slova a obrazy v Metánově ve mně vyvolaly pocit hluboké vnitřní radosti a lehkosti a před starou lípou v Kamenici jsem si uvědomila, že jsem byla nenápadně, ale myslím nenávratně, vtažena do stromových siločar…