Tábor a okolí

Barevné symfonii dávám nejvyšší hodnocení – pět houslových klíčů

V pátek 10. října jsme měli dobrý důvod jet do Tábora – byl tam totiž „sraz Skotů“. Někteří z vás možná vrtí nedůvěřivě hlavou, ale my zasvěcení víme, že pozvání platilo těm, kteří v první polovině letošního července s táborskými a vožickými turisty zažili dva turisticky důkladné týdny na britských ostrovech. Sešli jsme se večer v zasedačce táborské matriky a povídání, prohlížení fotek a filmů se protáhlo přes půlnoc. Nálada, beztak výborná, přerostla v bujarou, když nám vedoucí zájezdu sdělila, že hospodaření skončilo přebytkem a že pro každého má výplatní sáček s hezkou sumičkou – to myslím zdaleka není obvyklé, zvláště když původní cena zájezdu byla velmi příznivá… Od našich přátel bylo milé, že nám přespolním vyřídili nocleh v táborské sokolovně, kam jsme v noci došli ztichlým, osvětleným, nádherně opraveným městem. Spacáku jsme si užili, protože vycházka začínala v sobotu 11. 10. až v 9 hodin. Ráno jsme vyšli do úplně jiného města – hustá mlha halila všechno a naděje, že se zvedne, nebyla velká. A tak jsme se s tím smířili, našli jsme hned několik pádných důvodů, proč nám situace v podstatě vyhovuje a bylo to vyřešené!

Trasa: Tábor ZTZ – Horky MTZ – Hýlačka ČTZ – Vlčí důl ŽTZ – Dražičky – Obrázek – Příběnice ČTZ – Harrachovka –Tábor = 27,5 km.

Mapa trasy:

Zelená značka nás vedla mlhou k rozhledně Hýlačka, kterou v roce 1920 postavil ve tvaru husitské hlásky na kopci 525 m n. m. KČT Tábor. Rozhledna je vysoká 18 m, od roku 1995 je kulturní památkou, v roce 2004 proběhla poslední oprava.

Vstřícné členky KČT Tábor nám ve vstupní hale uvařily kávu, popovídali jsme si o historii a o tom, co je vidět, když je vidět. Protože nejsme líní, vystoupali jsme na vrchol rozhledny a nemůžu vás připravit o to, co jsme spatřili:

Nerozloženi na duchu jsme nastoupili na červenou značku směrem k Vlčímu dolu, odtud pak až do Příběnic po žluté. Protože daleké výhledy se nekonaly, soustředili jsme se na bezprostřední okolí.

Myslí si snad někdo, že naše cesta nestála za nic?! Po poledni to mlha pro dnešek vzdala, šla se válet jinam a natěšené sluníčko se pustilo do pozlacování.

Bylo už načase, došli jsme totiž na ostroh, obtékaný řekou Lužnicí, kde stával rožmberský hrad Příběnice (písemná zmínka o něm je z roku 1243), nyní jsou zde jen rozsáhlé rozvaliny, které prorůstají kořeny listnatých a jehličnatých stromů – některé jsou jistě úctyhodného stáří.

Všude na Táborsku jsou místa, která byla operačním husitským prostorem – tento hrad pobořili při dobývání v roce 1420, pak v roce 1437 bylo dílo zkázy dokončeno a dneska jsou tu jen malebné ruiny, ze kterých je zhora úchvatný pohled na Lužnici.

Kdysi bylo kolem této největší pevnosti jižních Čech hodně živo, v podhradí bylo městečko a kolem řeky sídlili Adamité. Že je tu krásně, se vědělo ve všech dobách, proto jeden z prvních počinů odboru KČT Tábor, vzniklého už v roce 1893, bylo vybudování pěší turistické stezky Tábor – Příběnice v délce 12,5 km na levém břehu Lužnice. To se stalo v roce 1899, dnes vede červená TZ dál přes Stádlecký řetězový most do Bechyně (necelých 20 km). Od hospody v Příběnicích jsme se začali vracet do Tábora proti proudu Lužnice a nejdříve jsme využili ochozu na skále nad řekou, který byl pro snadnější průchod vybudován v roce 1914 (do té doby se skála složitě přelézala).

Povodeň v roce 2002 visutý chodník silně poškodila, je však po opravě zcela bezpečný. Skály na obou březích řeky dávají chodníku romantický ráz, dokonce musel být v jedné z nich prokopán tunel dlouhý 32 m, široký 2 m a vysoký 2,5 m (rok dokončení 1939).

Na řece bylo vždycky hodně mlýnů, do dnešní doby se jich několik zachovalo, že je tu ráj trampů, vodáků a chatařů je jasné. Okouzleně jsme poslouchali řeku a kochali se symfonií barev, o které jsem se zmínila v podtitulku. Z mnoha fotografií, ke kterým malebná řeka a břehy sváděly, jsem jich vybrala pár, které vám snad přiblíží ten podzimní koncert.

Při napsání slova „tábořiště“ si vzpomínám, co jsem se dočetla – totiž, že někteří odborníci odvozují vznik obecného slova „tábor“ i slov příbuzných od husitského názvu města Tábor, založeného v roce 1420 a nazvaného podle biblické hory Thabor.

Vraťme se k řece – pod Kvěchovým mlýnem je v řečišti tzv. kamenné stádo, což jsou kameny různých velikostí a rozdílného původu – některé jsou ze dna, jiné napadaly z okolních skal, prý je to geologicky moc zajímavé, ale i když o tom nic nevíme, normálně se nám líbí.

 

Přicházíme k dalšímu technickému výdobytku na naší romantické cestě k Táboru, totiž k lávce přes řeku, která zde byla poprvé postavena v roce 1920. Byla tehdy dřevěná a neustále ji ohrožovaly povodně a ledy, až v roce 1941 vybudovali lávku z odolnějšího materiálu a ta slouží dodnes.

Harrachovka je restaurace, ke které se dostanete, přejdete-li na pravý břeh Lužnice. Což jsme udělali, podle chuti jsme zde svoji žízeň uhasili, poseděli, pochválili počasí i sebe navzájem (dnes jsme byli v komorní sestavě) a po silničce se neznačenou cestou vydali k městu. Nečekali jsme už výraznější překvapení, ale ono přišlo! Stádo kamenných ještěrů nás spolehlivě zastavilo…

Přišli jsme do bývalého lomu Pod Klokoty, kde je geologická expozice. Horniny pocházejí z Táborska, u každého exponátu je popis a mapka výskytu. Z kamení jsem vždycky celá bez sebe, ofotila jsem popisky, doma pročetla a kvůli své děravé paměti si zapisuji základní věci, které jsem přeložila do tetkovštiny (odborníci to přeskočí, pouze naprostí laikové mohou pokračovat ve čtení):

Základní geologickou jednotkou Táborska je moldanubikum a jeho přeměněné horniny. Jsou tři skupiny hornin – vyvřeliny (např. žula), usazeniny (pískovec, vápenec, slepenec apod.) a přeměněné horniny – ty vznikají ze všech druhů jako důsledek tlaku, teplot a chemizace. Všechny tři základní skupiny hornin jsou v neustálém koloběhu mezi sebou… No, moldanubické a přeměněné horniny z okolí vypadají takhle:

Pro mne jsou ty prastaré kameny živé – stejně jako věčná řeka a dlouhověké stromy jsou kvůli krátkosti lidského žití pamětí, ve které jen nemnozí umí číst, většina jen okouzleně zírá, někdy i tuší…

O Lužnici jsem už psala, tak tu jenom připomenu, že pramení jako Lainsitz na rakouské straně Novohradských hor, pak překročí hranice a stává se na své mladé složitě-klikatě propojené pouti Lužnicí. I o Staré a Nové řece a o Malé Lužnici, které dávají vodu Nežárce, jsem už psala. U Tábora, kde se Lužnice stáčí na jihozápad, je už moudrou řekou, která posbírá všechny přítoky a odpočine si u Neznašova blízko Týna v náruči Vltavy.

Místo, na kterém husité vybudovali svoje vysněné město, bylo ovšem osídleno už dávno předtím. Dnes je v Táboře (asi 37 000 obyvatel) většina starého města opravená, na Žižkově náměstí je radost pobýt a rozhlížet se. Dominantu tvoří kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, radnice a Žižkova socha.

Na náměstí je i krajková budova matriky, kde byl včera „sraz Skotů“.

Cesta nás dál vedla po promenádě na břehu Jordánu, což je vlastně nejstarší vodní nádrž ve střední Evropě (konec 15. století), která vznikla přehrazením Tismenického potoka.

Bylo kolem šesté hodiny, když jsme se rozloučili s ostatními a autem se vydali domů. Z nádherné vycházky jsme si odváželi veskrze kladné pocity (i z mlžného úseku) a z pátečního setkání Veselý (a krásný) filmeček, který natočil Pepa o naší skotské cestě, a navíc i slib, že se příště budeme prohánět na kole po Irsku…