Vysočinou k Telči

aneb „k pstruhovým vodám“.

V sobotu 8. 11. 2008 jsem na vlastní kůži zažila to, čemu se říká smíšené pocity. Bylo 5 hodin ráno a my jsme vstávali, abychom byli včas v Telči na startu 38. ročníku dálkového pochodu. Od pátečního odpoledne drobně, hustě a vytrvale pršelo a my jsme se museli opravdu přemlouvat, abychom vůbec vstali. Nenaladěná jsem naladila svoji rozhlasovou stanici Vltava a dala jsem si džezovou snídani, která se právě podávala. Celou hodinu klasika, na kterou spolehlivě reagují moje endorfiny. Chvíli se praly s mými zápornými pocity, které se mě tvrdohlavě držely, ale nakonec je udolaly. Do tmy a deště jsem šla nejen vyrovnaně, džezík mě naladil do radostna.

Autem jsme dojeli do Telče a šli na start do sokolovny, kde už bylo plno pochodníků a nikdo nemluvil o počasí…

Vlídné pořadatelky nás přivítaly, zaregistrovali jsme se, vybrali si ze čtyř tras a vydali se vstříc nejen „pstruhovým vodám“, ale vší té vodě, která padala shora. Z našeho odboru Čeřínek se nás sešlo devět a vyrazili jsme asi v deset na trasu 27 km:
Telč – Klínek – Horní Myslová – Stará Borovná – Mysletice – Řečice – Sádky – k MTZ v lese Struhovec – Bradlo – Dobrá Voda – ŽTZ Krahulčí – Hostětice – ZTZ Lipky – Telč.

První polovina cesty nevedla po značených pěších trasách, pořadatelé nám připravili vlastní značení. Ačkoliv bylo velmi dobré, přece jen turistický skřítek-záškodníček nás obloudil a tak jsme kráčeli asi o 3 km dále, ale hlavně jinam, než bylo původně v plánu… To nám ovšem vůbec nevadilo, nejen že kolem poledne přestalo pršet, dokonce sluníčko vyslalo pár nesmělých paprsků podívat se na ty bláznivé turisty a potěšit je. Pláštěnky a deštníky měly pro dnešek padla a na okolní krajinu teď padla lehká mlha a tichá radost.

Ocenili jsme snahu pořadatelů ukázat nám v připravených trasách to nejhezčí, co zdejší část Vysočiny nabízí. Tajemné Bradlo (681 m n. m.), opředené pověstmi o pekelnících, se dnes prezentovalo stylově a tak jsme si jen představovali ten výhled na Dačicko a Slavonicko, který prý za jasného počasí je prémií pro příchozí.

Krajina na Telčsku je přitažlivá v každé roční době, dnes se nás vydalo na trasy 189 a v různých obměnách jsme viděli takové obrázky:

V Dobré Vodě jsme se zastavili v restauraci, odpočinuli jsme si a pak jsme po žlutém značení šli až do Hostětic. Cestou jsme loudili na našich soukmenovcích pochvalu za krásně namalované značky, které jsme my, M+M, v roce 2007 obnovovali. Naši souputníci byli k nám vlídní… V Hostěticích mají na návsi pamětní kámen s letopočtem 1743; podle pověsti prý zde v hádce o dědictví zabil jeden z bratrů druhého.

Přešli jsme na zelenou značku, která nás dovedla alejí Lipky do Telče. Už byla skoro tma, když jsme došli do cíle, dostali jsme chleba se škvarky, diplom a popovídali jsme s ostatními souvěrci o svých denních zážitcích. Pak všichni z naší dnešní skupiny odjeli do Jihlavy (trochu nám prý záviděli), jen my jsme zde podle plánu zůstali a měli před sebou krásný večer. Vyřídili jsme si nocleh na podlaze ve zdejší tělocvičně, ale na spánek jsme zatím neměli pomyšlení. Nejdříve jsme se odblátili a všeobecně polidštili, pak jsme zašli Na Kopeček na večeři (mňam!) a před osmou hodinou už jsme byli na tanečním parketu v sále sokolovny. Tam byla turistická taneční zábava, tzn., že nikdo nelenošil, parket byl pořád plný, turisté prostě dělali trochu jiné kroky než ve dne. A dělali je důkladně, s chutí a radostí až do jedné hodiny po půlnoci…

V neděli 9. 11. 2008 ráno jsme dostali od organizátorů bohatou snídani (pro otesánky), na nádraží jsme počkali na naše jihlavské přátele, kteří se také přijeli zúčastnit druhé části telčské akce, 31. ročníku dálkového pochodu zvaného „Cestou Jana Hvězdy z Vícemilic“ aneb „Po stopách husitských bojovníků“. Z osmi tras jsme si vybrali tu nejkratší a autobus nás zavezl do Řásné, kde byl start.
Řásná – Velký pařezitý rybník – U obrázku – Janštejn – Horní Dubenky – rybník Bor – Jihlávka = 10 km po ČTZ

Bylo poměrně teplo, bezvětří a mlha, když jsne vykročili po stopách husitských bojovníků, kteří tudy táhli právě před 586 lety. Celkem nás dnes bylo téměř 140 a podle délky trasy (tedy výkonnosti) nás nazvali pořadatelé buď kopiníci, pavézníci, cepníci, sudličníci, vozatajové, střelci či harcovníci. Všechny cesty se sbíhaly na hrázi rybníka Bor, kde tehdy byla bitva, v níž zahynulo asi 300 božích bojovníků a přitom se hladina rybníka zbarvila jejich krví, proto jiný název rybníka mezi Horními Dubenkami a Jihlávkou je Krvavec. Dnes tu ovšem nebylo žádné Boží dopuštění, ale Boží pohoda. V polovině cesty (U Obrázku) totiž začalo svítit slunce, ale ne nějak neochotně a malátně, nýbrž rezolutně až k neuvěření! (Dodatečně jsme zjistili, že nikde na Vysočině, dokonce ani v blízké Telči nesvítilo, všude byla mlha.)

Na hrázi byl ohýnek, od pořadatelů jsme dostali špekáčky, ty jsme opekli a bez výčitek kvůli zdravé výživě jsme tu ňamku s chutí spolkli, i něco ostřejšího se našlo (a nebyla to hořčice). Přece jen událost stará téměř 600 let už nebudí takovou lítost a tak jsme se věnovali víc svým tělesným požitkům než historickým propadákům a navíc to sluníčko…

Na kraji lesa Vršku blízko hráze byl k 500. výročí bitvy postaven kámen s nápisem Památník padlým vojínům husitským a letopočty 1423–1923.

Poklábosili jsme s kolegy o tom, kdo, kdy, kde a co chystá, udělali předběžné plány, vyzvedli si u pořadatelů pamětní listy a pak jsme došli na nádraží v Jihlávce. Odtud někteří pochodníci odjížděli domů vlakem, jiní nastoupili do objednaného autobusu a vrátili se do Telče.

Pokud bych měla říct, co je pro zdejší kraj charakteristické, pak bych asi uvedla, že jsou to pamětní kameny. V této oblasti má velkou tradici evangelická církev a já vnímám určité souvislosti. Nabízím obrázky některých kamenů, první má letopočet 1423 a nápis Na Žižkovinách, najdete ho mezi Janštejnem a Horními Dubenkami.

V Horních Dubenkách je několik památníků, tenhle stojí před evangelickou farou.

Za vesnicí uvidíme další z nich, na soklu je letopočet 1742:

Nakonec jsem si nechala jeden kámen v hustých lesích, kde se říká „U zabité“.

Byl postaven v roce 1831 a má nápis: Mariga Bam-bula bila dne 15ho brz-na 1831 od groma padu zabita. Jsou dvě verze – buď byla ta žena zabita hromem nebo stromem…

V Telči jsme opravdu upřímně poděkovali pořadatelům, starali se o nás ve všem vzorně, nikde se nic nezadrhlo, jakoby turistická kolečka někdo proMAZAL.

Bylo nám líto už odpoledne odejet domů, tak jsme se se skupinou přátel vydali na městský památkový okruh. Že je Telč zapsaná na seznamu památek UNESCO ví každý, ne všichni však víme, že zdejší osídlení patří k nejstarším v oblasti, protože už v roce 1099 stál v místě, kde je nyní čtvrť Staré Město, kostel Nanebevzetí P. Marie. Zámek a park se neokoukají nikdy, tak nakonec dva obrázky.

Odpolední vycházka byla pomyslný zákusek za dvěma hezkými dny, na opravdový cukrářský a kafíčko k tomu potom také zbyl čas.