Pod Milešovkou

Hora se zahalila do mlhy, ale uchystala nám překvapení na svém úpatí

V neděli 16. 11. 2008 jsme jako účastníci turistické akce Za posledním puchýřem procházeli část Českého středohoří a zlatým bodem programu měl být pohled do kraje z Milešovky. Dopadlo to tak, že byla neproniknutelná mlha (výhled nebyl kruhový, ale kulový), pak jsme sestoupili dolů, kde jsme asi překročili kouzelnou bylinu a rázem bylo krásně. Na svahu pod lesem jsme uviděli pět neobvyklých kamenných objektů, které připomínaly obří židle, jejichž opěradla byla popsána písmeny a číslicemi.

Přímo vybízely k posezení a odpočinku po předchozím výstupu na Milešovku.

Zanedlouho jsme došli do malé vesničky Bílka, kde je na návsi nová kaple, u polní cesty k Bořislavi jsme s úžasem hleděli na další sochy, a tak jsem se po návratu domů začala zajímat kdo, kdy a proč… O to, co jsem zjistila, se ráda podělím s ostatními pochodníky a poutníky.

Architekt Ivan Nosek, který žije v Německu, strávil část dětství v Bílce, když si tam v padesátých letech pořídili jeho rodiče chalupu. Na návsi stávala kaplička sv. Václava – původní byla postavená na začátku 17. století na památku v opilecké hádce zde zabitého litoměřického hejtmana. Po sto letech byla postavena jiná, která začala po válce a odsunu chátrat, až byla v šedesátých letech minulého století zbourána. Pan architekt navrhl kapličku novou (z původní se zachoval pouze zvon, který je nyní zavěšen ve věžičce), vnitřní výzdobu udělal český sochař Jan Koblasa, který byl také v emigraci v Německu.

Při návštěvách zdejšího kraje společně vymysleli projekt, který dostal název Cesta přátelství. Bílka byla typická sudetská vesnice a záměrem bylo pokusit se o vyrovnání s minulostí jak z české, tak z německé strany a přinést smíření současným lidem. Sochař Jan Koblasa oslovil sedm českých a sedm německých umělců a výsledkem je 14 novodobých umělých menhirů včleněných v roce 2002 do krajiny. Jsou u cesty z Bořislavi a z Černčic, setkávají se v Bílce u kaple a společně pokračují k úpatí Milešovky. A tam jsme je natrefili. Zjistila jsem, že úmyslem autora bylo, aby si lidé užasle sedli a zahleděli se do kraje, což turisté spontánně učinili. Ta čísla, která jsou na prvních dvou židlích, jsou souřadnice Mnichova – mají vyjádřit to, aby už nikdo nejednal o nás bez nás.

Jan Koblasa přispěl sochou s názvem Volání hory. Na horním balvanu je průhled do dálky, nepřístupný, tajemný. Skulina, která vede k nekonečnu a vábí poutníky.

Naše trasa pokračovala do Bořislavi, Mirek se pokusil vyfotit sochy při této cestě, ale bude lepší, když si je při nejbližší příležitosti prohlédnete sami, považujte obrázky jenom za informaci.

Tamar = hebrejsky palma, tato vyrůstá z podstavce ve tvaru kříže, má rovný a vznešený kmen se stvoly a květem nahoře.

Nahoře na zvoničce je ukrytý zvoneček a ve větru tiše cinká…

Prostřednictvím soch si vynutila Milešovka naši pozornost, protože jsme se zastavovali a rozhlíželi, ona na nás milostivě shlížela a bylo to tak pěkné, že jsme jí odpustili její předchozí odtažité chování k dychtivým a unaveným pochodníkům. Takže ty sochy opravdu přinášejí smíření!

Napsala jsem samostatný příspěvek o krátkém úseku dálkového pochodu, protože jsem byla přesvědčená, že by vyprávění o sochách rušilo popis průběhu trasy v článku o teplických akcích. Teď ale mám zase pocit, že tohle vážné povídání chce odlehčit, tak skončím furiantskou hláškou Míly Bradové, která nás pobavila a třeba přijde vhod i vám. Když jsme jednou během těch pěti akčních dní seděli v určený čas spořádaně v autobuse a čekali na odjezd, Míla se po nás jako zkušená vedoucí zběžně rozhlédla a řekla: „Jsme tu přibližně všichni, tak jedem!“

Tedy – řekla jsem přibližně všechno, tak končím.