Po stopách Ludvíka Svobody

KČT Trnava pořádal 2. ročník turistického pochodu – prim hrály kolomazné kameny!

Pořadatelé zdejšího pochodu jsou si vědomi, že účastníkům akce je třeba nabídnout něco jedinečného, co je k nim, do obce blízko Třebíče, v této roční době přitáhne. Nedaleko Trnavy je Hroznatín, což je rodiště jednoho z našich prezidentů, Ludvíka Svobody (25. 11. 1895 – 20. 9. 1979). Z data jeho narození vidíte, že sobota 22. 11. byla ten pravý den, kdy se ten, kdo o to stál, mohl zastavit před jeho rodným domem (prezidentem byl v letech 1968–1975). Šli jsme cestami, po kterých chodívali sedláci z jeho rodu a kde Ludvík Svoboda strávil léta, kdy právě nevelel lidu vojenskému či okupačně-drcenému občanskému.

Trasa: Trnava – Přeckov – Kuchyňka – Hroznatín – Rudíkov – Kolomazné kameny – Trnava = 15 km

Osobní vklad organizátorů akce, manželů Adamových, je mimo jiné i to, že z garáže v jejich domě udělali startovní místo, kde se podle jejich sdělení zaregistrovalo sto zájemců o listopadové špacírování Přírodním parkem Třebíčsko (což je velmi slušná účast).

Obec leží na bývalé křižovatce obchodních cest, je zde doloženo i pravěké osídlení, na začátku 12. století byla významným zbožím Třebíčského kláštera. Název „trnava“ se prý dával osadám, kde se hojně vyskytovaly trnité keře. Doposud tu jsou častým krajinným prvkem.

Pro tuto oblast jsou charakteristické ostrůvky balvanů porostlé stromy (převážně borovicemi), které člení krajinu tak, že vypadá mírně, vlídně a dobrácky.

Na skalnatém podloží je jen mělká vrstva půdy, proto se zde vyskytují teplomilné rostliny – na blízký kopec Kobylinec a na Ptáčovský vrch jezdíme každoročně obdivovat koberce kvetoucích konikleců velkokvětých. Těm ale patřila naše tichá vzpomínka, nyní je čas nahých stromů a sněhových poprašků.

Žlutá značka nás vedla přes Přeckov na Kuchyňku. To je jednak název polesí, druhak TIM (turistického informačního místa) a vtipní pořadatelé zde opravdu k naší velké radosti udělali polní kuchyňku – oheň vesele praskal v ústrety, klobásky trpělivě čekaly, až se v plamenech rozvinou a zavoní. Byly opravdu dobré! Libovali jsme si, jak na nás počasí nešetří – vystřídala se v rychlém sledu snad celá škála listopadové nabídky (jen zemětřesení nepřišlo, strašilo prý kdesi na severu Moravy). Kilometr od Kuchyňky byl už zmíněný Hroznatín, odtud jsme šli silnicí a vánicí do Rudíkova, kde byla plánovaná zastávka v hostinci u kostela. Tam měli připravenou polévku, poseděli jsme a popovídali. Sešli se tu třebíčští, pelhřimovští, jihlavští i trnavští turisté a bylo to fajn. Z Rudíkova jsme se pak vydali cestou vyznačenou organizátory ke Kolomazným kamenům, což bylo podle mě hlavní lákadlo dnešního pochodu. Dva obrázky z cesty:

Poprvé v životě jsem se měla dozvědět něco o výrobě kolomazi a uvidět předměty doličné… Tak za prvé – kolomaz je ta černá mazlavá hmota, která sloužila pro mazání třecích ploch povozů, strojů aj. Je to vlastně dehet a ten se získával pálením smolnatého jehličnatého (nejlépe borového) dřeva v kamenných kolomazných mísách. Dřeva i kamení bylo v okolí dost, proto řemeslo kolomaznické zde kvetlo a smolařů bylo habaděj. Dále vyzradím tajemství výroby – do kamene se vytesala mísa asi přes 20 cm hluboká, přes půl metru v průměru. Tam se naskládala borová polena a udělal se kolomazný milíř, tzn., že se ze zapálených jehličnatých větví vytvořilo co nejvíc popela, který se navršil na hraničku doutnajícího dřeva v kolomazné míse, tím se uzavřel přístup vzduchu a polena se dusila, z mísy vedla odtoková drážka do nádoby přistavené pod kamenem. Až byla po odtečení vody a terpentýnu smolnatá polena úplně zadušená, začala konečně vytékat kolomaz (dehet) – prý to trvalo den a noc – z té nejkvalitnější poslední kolomazi se vařila ševcovská smola. Od pořadatelů jsme dostali odborný popis výroby a následného využití smolnatého produktu, pokusila jsem se tomu porozumět a zapsat to zjednodušenou formou, která je mému chápání přístupná. Tady je ilustrační obrázek nyní zamrzlé kolomazné mísy na balvanu:

Jeden ze skupiny Kolomazných kamenů:

Výroba dehtu byla pro mne naprosto nová informace, na kterou nehodlám uvalit embargo – ať se šíří sláva bývalých horáckých kolomazníků světem…

Došli jsme zpátky do Trnavy, rozloučili jsme se s předsedou místního KČT Františkem Dlabáčem, který jen zářil – chválili jsme upřímně výběr jejich trasy i šťavnaté pohoštění v Kuchyňce. Zásluhou trnavských kolegů jsme strávili krásný den a budeme si to na ně pamatovat.

Dopravovali jsme se autobusem, který zajistili turisté z Bedřichova a laskavě nás vzali na palubu.