XI. český zimní sraz turistů v Bělé nad Radbuzou

5.–8. února 2009

Sraz se konal v Bělé nad Radbuzou, v srdci Českého lesa, v Plzeňském kraji. Krajinu mezi Přimdou a Čerchovem jsme neznali, proto jsme rádi využili možnosti prozkoumat ji na běžkách, jak slibovali pořadatelé v propozicích. Ačkoliv měli organizátoři všechno do detailu promyšlené a zařízené, počasí neporučili, byli však dokonale připraveni na všechny varianty, nakonec nebyly běžky, ale pěšky… To ovšem předbíhám…

Pamětlivi toho, že cesta je součástí poznání, rozhodli jsme se jet ve čtvrtek 5. 2. do Bělé autem a na trase udělat ochutnávku letošního plánovaného Svatojakubského putování. Vyjeli jsme z Jihlavy přes Pelhřimov, Tábor, Milevsko, pozdravili jsme Vltavu a Otavu ze Zvíkovských mostů a kousek za Blatnou už jsou Kasejovice, místo na trase jižní větve Svatojakubské cesty, která vede přes české území, ve Všerubech překračuje hranici, míří do Řezna a po téměř 3000 km končí ve španělském Santiagu de Compostela. No, to jsem nějak rychle doběhla až k Atlantiku, honem domů… Kostel sv. Jakuba v Kasejovicích byl zahalený do tajemné mlhy a nic nepřipomínalo slunné Španělsko. Doufáme, že při našem putování v květnu budou příznivější podmínky.

Dál jsme jeli přes Nepomuk, Horšovský Týn a zastavili jsme se v Hostouni, kde je poslední kostel na českém území, který je zasvěcen sv. Jakubovi, patronovi poutníků, a leží na severní trase cesty – ta vede přes Norimberk a po 2600 km končí v katedrále v Santiagu de Compostela.

Když mluvím o historické poutní cestě ke hrobu apoštola Jakuba Staršího, který byl v Galicii pochován na začátku 9. století, nemůžu nepřipomenout, že poutníci byli vlastně první turisté, naši předchůdci, ti, kteří šli za ideou, nikoliv za obchodem či získáním území – jsou doklady, že už od 11. století putují do chrámu, vystavěného nad světcovým hrobem.

Sem do Hostouně přichází Svatojakubská stezka od Stříbra a přes Bělou pokračuje na hranice do Železné. Na turistických tabulkách má mezinárodní označení I 24, poutník se v celé Evropě orientuje podle svatojakubské mušle.

A to už jsme vlastně byli v cíli naší dnešní cesty, na bývalém panství Újezd Svatého Kříže, kam všechna další místa, která v příštích dnech navštívíme, včetně Bělé, dříve patřila. Významnými majiteli (až do roku 1945) byli Kocové z Dobrše, kteří zkulturnili zdejší kraj a výsledky jejich snažení můžeme ještě leckde zahlédnout, ačkoliv mnohé bylo poničeno, když se po válce tento kraj u naší západní hranice stal po odsunu německého obyvatelstva vojenským prostorem. Ves dostala jméno podle kostela Nalezení Svatého Kříže, založeného mnichy snad už ve 12. století (při hloubení základů prý našli železný kříž).

V současnosti je fara pronajata, kostel opraven, ale mimo činnou službu, na hřbitově panovala ve ztemnělém zimním odpoledni krásně teskná nálada, ovšem bývalá sláva panství je tatam.

Rovnýma nohama jsme skočili do současnosti, protože Bělá (442 m n.m.) je v údolí za kopcem. Na náměstí jsme vjížděli po kamenném mostě přes Bezděkovský potok (v roce 1820 jej pro obecné dobro vystavěl baron Koc; pětiobloukový klasicistní most je mladší bratříček nedalekého slavnějšího barokního přes Radbuzu, na který jsme se těšili), vše bylo vzorně označené, kolem se chumelili turisté, ale sněhové vločky ne a ne…

Přijetí v místním kulturním domě bylo vstřícné, odbavení pečlivé, odnesli jsme rychle naše zavazadla do třídy číslo 5 v místní škole, hodili na podlahu spacáky, hupli do auta, protože náš dnešní program byl ještě bohatý. Bylo po druhé hodině, když jsme vyjeli přes Smolov do Rybníka a Závisti, abychom mohli zajít k prameni Radbuzy. Věřte či ne, ale počasí se začalo vylepšovat, mlhou proráželo slunko a asi dvoukilometrová cesta lesem a sněhem do výšky 689 m n.m. k prameni řeky byla za odměnu – tak hezky tam bylo.

Pár údajů o řece: délka jejího toku je 111 km, teče přes Bělou, Horšovský Týn, Staňkov, Stod, protéká přehradou České údolí u Litic, v plzeňských Doudlevcích se do ní vlévá Úhlava, v Plzni se spojí se Mží a posíleny Úslavou se společně dohodnou na změně identity – narodí se Berounka.

S první večerní tmou jsme se vrátili do Bělé, dali si výborný guláš, přivítali jsme se s přáteli jak z Vysočiny (celkem nás bylo 11), tak z ostatních oblastí celé republiky a večer jsme se zúčastnili oficiálního zahájení XI. českého zimního srazu turistů na náměstí v Bělé. Na pódiu nás přivítal hlavní pořadatel srazu, starosta města Bělé, Ing. Libor Picka, rodák z Jihlavy (!!) Jeho tým 50 pořadatelů byl skvěle sehraný a laťka byla jejich zásluhou nasazena opravdu vysoko! Sraz zahájily špičky turistického ústředí, nad náměstím se důstojně klenuly tóny lesních rohů, finské ohně vzbuzovaly touhu po dobrodružství, množství lidí pocit sounáležitosti. Večerní program pokračoval v kulturním domě – byl pestře poskládán ze scének, tanců, povídání a muziky, včetně hudební produkce mladého dudáka – nefalšovaného potomka přimdských Chodů, obývajících dříve toto území společně s německými osadníky. Zbytek večera jsme strávili tancem při varhanách a Bělá byla skvělá…

Počátky města jsou kladeny podle Kosmovy kroniky do doby vzniku hradu Přimda, tedy na začátek 12. století. Obchodní stezka do Bavor byla příčinou rozvoje města i pozdější převahy německého obyvatelstva na tomto území. Lidé se zde živili zemědělstvím, těžbou dřeva a sklářstvím. Ozdobou města je barokní most z první čtvrtiny 18. století vybudovaný kněžnou Metternichovou přes řeku Radbuzu (dříve to byl Bílý potok a dal asi Bělé jméno). Most má osm oblouků a šest soch světců připomíná ten slavný pražský, proto se zdejšímu říká Malý Karlův most.

Noc na pátek 6. 2. jsme strávili v dobré třídní společnosti, snídaně ve školní jídelně byla povzbuzující, běžky odpočívaly a my jsme se vydali pěšky do kraje zaniklých obcí, vojenských silniček, do nejmladší CHKO Český les, abychom rozveselili opuštěnou přírodu svou přítomností. Místa, která byla znovu osídlena, jsou upravená a snaží se přirozeně začlenit do běhu zdejšího světa, ale přelidněno tu není. Naše trasa vedla pohraničním Haltravským hřebenem, šli jsme s přáteli Mílou a Pavlem.

Trasa: Bělá – Bystřice – Liščí hora – Mostek – Nový Dvůr – Bělá = asi 18 km

Z Bělé jsme se vydali po zelené TZ na bystřické rozcestí a potom po náhradním značení jsme vystoupali na hřebenovou cestu, která nás postupně zavedla k několika zaniklým obcím. Jsou označeny zelenými dvojjazyčnými cedulemi a je zvláštní sledovat, jak jsou zbytky základů prastarých statků prorůstány stromy a křovím a milosrdně se tak zacelují rány… Vojáci domy po odsunu německých obyvatel rozbořili, protože nepotřebovali na západní hranici žádné objekty, kde by se mohli „narušitelé“ schovávat… Během dne jsme četli názvy Růžov, Liščí Hora, Novosedly, Mostek… Hlavním lákadlem dnešní cesty byla Liščí hora, bývalý vojenský objekt, dnes romantický vršek, ze kterého prý je za příznivého počasí krásná vyhlídka. Dnes vyhlížel takto:

Ale smutno tu rozhodně nebylo. Kousek pod vrcholem má bělský odbor KČT svoji chatu, kde pro nás přichystali všechno myslitelné pohoštění. Uvnitř bylo teplo, veselo, potkali jsme zde souputníky, napili se a najedli. Mlhou jsme poté sestoupili níž a lesem jsme se za podstatně lepšího počasí oklikou vraceli do Bělé. Cesta vedla katastrem bývalé vsi Mostek, z níž zůstasl zachován jen most, v současnosti opravovaný. Představte si, že jdete spící neosídlenou zalesněnou krajinou a najednou uvidíte krásný kamenný most přes Radbuzu. Mosty jsou přece pro lidi, že?

Prý tu stával i mlýn, našli jsme mostek nad bývalým mlýnským náhonem:

Došli jsme do Bělé, přecpali se ve školní jídelně horou rýže, kuřecím masem, výbornou polévkou a salátem, polidštili jsme se a zamířili do kulturního domu na přednášku o dávné i nedávné historii zdejšího kraje a na besedu s pracovníky CHKO Český les – a nebylo to nic nudného, přednášející se snažili zaujmout nás a ve většině případů se jim to i podařilo, přestože jsme byli unavení celodenním putováním a zblblí a zmalátnělí jídlem… Ale to nebyl zdaleka konec, pořadatelé pro nás připravili překvapení – nezapomenutelný zážitek: každý z nás dostal zapálenou svíčku v originálním svícnu, vyrobeném z plastové lahve, což chránilo plamen před zhasnutím a nás před pokapáním voskem. Ve 20:30 jsme se sešli na Malém Karlově mostě a dali se na asi dvoukilometrový pochod k bystřickému rozcestí. jakmile jsme vyšli z města na silničku, která se klikatila do kopce, užasli jsme!! Obě strany silnice byly lemovány rozsvícenými světýlky, která ve tmě udávala směr naší cesty! Místní děti jich tam zažehly tisíc… Zkuste si představit průvod několika stovek lidí s rozsvícenými svíčkami, kteří jdou večerní krajinou po trase vyznačené světýlky… To se musí vidět na vlastní oči, slova nestačí. Starosta byl ovšem obratný nejen v řeči, ale i v dramaturgii – na konci čekaly pořadatelky se svařeným vínem a z romantických úvah nás vrátily do skutečnosti. Při zpáteční cestě jsme dali plasty do připraveného kontejneru a svíčkami prý budou turisté svítit na své chatě bez elektriky pod Liščí horou ještě příštích 30 let… Bělá byla zase skvělá!

Sobota 7. 2. slibovala lepší počasí, ale na celé plánované trase nebylo dostatek sněhu, či neměl dobrou kvalitu, proto jsme se zase vydali na pěší putování. Využili jsme nabídky organizátorů a na start jsme se svezli asi 10 km autobusem k bývalé vsi Waldorf:

Waldorf –rozcestí pod Pleší – Náměstí přírody – Pleš – Velký Zvon – Kocovy kameny – Karlova Huť – Smolov – Nový Dvůr – Bělá = asi 25 km

Svatý Jakub byl jistě přímluvcem za dobré počasí, a tak jsme si na trase, kterou jsem červeně vytečkovala, užívali. Čím výše jsme stoupali, tím jasněji bylo a holá místa po zaniklých obcích vypadala idylicky.

Obec Pleš bývala nejlidnatější obcí na panství Újezd Svatého Kříže, byly zde klimatické lázně a čilý turistický ruch. Dnes je tu jen jedna obydlená chalupa (hospoda) a tzv. Náměstí přírody.

Na pohraniční hvozdy shlíží sv. Jan Nepomucký v novém žulovém provedení a označuje cestu, která vede do kopce na znovu vysvěcený hřbitov původních obyvatel.

Čteme si informační cedule, představujeme si zdejší místo v bývalé slávě a plánujeme, že procestujeme krajinu v létě na kolech.

Už jsme se oprostili od pracovních i osobních problémů a cítíme, jak se baterky dobíjejí…

Stoupáme stále výš, potkáváme se s turisty, kteří si vybrali jinou variantu cesty (bylo celkem 14 tras různé délky i stupně obtížnosti) a libujeme si.

Najednou se před námi na nejvyšším vrcholu Bělska objevila strážní věž s rozhlednou, která patří armádě.

Je ovšem domluveno, že můžeme objekt navštívit, jsme přivítáni a stoupáme s nadějí do 8. poschodí. Vyhlídka sice není bezvadná, ale Čerchov se povedl, nemyslíte?

V armádních garážích mají zase pozorní pořadatelé vše, po čem turista na cestě touží, posilníme se, popovídáme, chodské písničky zapějeme, s panem starostou o Jihlavě a starých časech popovídáme, klobáskou se odměníme

a už před sebou máme návrat do Bělé. Zajdeme ke Kocovým kamenům, což prý v minulosti bývala překrásná vyhlídka, my jen luštíme, co na kamenech stojí vytesáno. Máme před sebou zhruba polovinu cesty, a tak usilovně šlapeme tichým lesem až do obydlené osady Karlova Huť, kde bývala sklárna.

Zde jsme opustili náhradní značení a po modré TZ jsme přes obec Smolov došli do Bělé.

Knedlo-zelo a polévka ve školní jídelně měly jako všechno zde vysokou úroveň, ale my jsme neměli čas na zažívání – v kulturním domě byla veselka a předávání štafety příštímu pořadateli, což bude napřesrok oblast Vsetín, odbor KČT Velké Karlovice. Večer jsme strávili při velmi ryčné hudbě, srdečně jsme se rozloučili s pořadateli a přáteli a dozvěděli jsme se, že na trasách bylo 710 pochodníků. Závěrem jsme rozhodli: Bělá je pořád skvělá!

V neděli 8. 2. jsme ráno po snídani od usměvavých kuchařek naložili svých pět švestek do autíčka a odjeli jsme z Bělé s rozhodnutím vrátit se sem ještě někdy v tomto životě. Mířili jsme po silnici 197 do vsi Železná, kde překračuje severní trasa Svatojakubské cesty hranice do Bavorska. Zastavili jsme na německé straně a prošli jsme asi čtyřkilometrový okruh lesem pod Goldbergem, hledali jsme Park smíření – neúspěšně. Památník jsme nenašli, zato jsme našli tzv. Tillyschanze z roku 1611. Na cedulích jsme se dočetli, že generál Johann Tilly byl spolu s Albrechtem z Valdštejna vojevůdcem Katolické ligy, opevnění budovalo přes 500 mužů a byly zde svedeny těžké bitvy. Jinak nemám jasno, ale na vlastní oči jsme viděli, že i po čtyřech stech letech budí zbytky zemního opevnění děsivé představy o válce. Honem pryč!

Vyjeli jsme po silničce č.198 směrem na Přimdu a málem jsme na zledovatělé cestě s téměř 200 metrovým převýšením uvázli. Ale Mirek je šikovný, tak vše zvládl. Dokonce jsme v nejvyšším bodě na Apolenském vrchu (téměř 700 m n.m.) zastavili, abychom si prohlédli zřícený kostel sv. Apoleny.

Byl prý vybudován kolem roku 1700 nad léčivým pramenem, ale už dlouho je v rozvalinách a po prameni ani památky. Odsud už jsme sjeli do Přimdy, kde foukalo, bylo nevlídno a pro hustou mlhu jsme proslulou dominantu zdejšího kraje ani koutkem oka nezahlídli, dokonce ani kopec nebyl z náměstí vidět. Zdejší kostel, první působiště kněze Jindřicha Šimona Baara, spisovatele Českého lesa, ale vidět byl a připadal nám hezký.

Původní Baarův pomník byl zničený, proto nyní vytesali jeho podpis do žulového kamene z Českého lesa a umístili před kostel.

Rozhodovali jsme se, zda projdeme asi čtyřkilometrovou naučnou stezku Přimda, přiznám se, že moc chuti jsem neměla, ale pak jsme si řekli, že počasí nás nemůže odradit a vyrazili jsme vzhůru ke hradu. A ejhle, nebylo to tak zlé a postupně se vyjasňovalo, posuďte z obrázků sami:

Odjezdem z Přimdy jsme ukončili náš pobyt v Českém lese, na zpáteční cestě jsme se stavili už jen v Horšovském Týně v cukrárně a na malou procházku kolem opravovaného zámku v Žinkovech.

Závěrečné hodnocení zimního srazu turistů:

Celá Bělá byla skvělá a les Český byl tak hezký!

Snad i Nikl, duch Českého lesa, byl s námi, českými zimními turisty, spokojen…