Zahájení turistické sezóny v oblasti KČT Vysočina – Telč 2009

tentokrát 21. 3. 2009 v Telči

Už mnohokrát jsem řekla i napsala, že do Telče jedeme vždycky rádi. V sobotu se nás tam sešlo asi 700, abychom slavnostně přivítali jaro, uviděli se, popovídali a prošli okolí Telče i některé historické objekty, do nichž nám pořadatelé umožnili přístup. Turisté z mateřského Čeřínku jeli vlakem, ten ovšem přijede do Telče až v 9 hodin a to už právě na náměstí začínal slavnostní ceremoniál. Jeli jsme proto autem, abychom si užili setkávání a swingovou muziku, která vyhrávala na náměstí už od rána.

Do centra Telče jsme přicházeli po Belpské lávce (název je podle švýcarského partnerského města, které sponzorovalo její stavbu) přes Ulický rybník.

Bylo kolem osmé hodiny a na náměstí čilý ruch.

V budově radnice jsme se zaregistrovali, na náměstí Zachariáše z Hradce jsme se vítali se známými, k radosti přispíval i swing. Při oficiálním otevření jarní sezóny krátce promluvili naši činovníci a starosta města.

Psát o Telči znamená koledovat si o propadák, jiní už o ní napsali vědecky i umělecky, oslavně i ohavně, básnicky i dramaticky, uhlazeně i kostrbatě – vždycky však se zaujetím – já uvedu v krátkosti jen ta místa, která jsme navštívili a nabízím alibisticky „četbu fotek“.

Prohlídku jsme začali výstupem po 152 schodech na věž kostela sv. Jakuba, na ochoz ve výšce 33 m (celá věž měří 60 m). Jsou v ní zvony Jakub (1603) a Marie (1550).

Ačkoliv napadl před pár dny zase sníh, dnešní sobota byla zubatě slunečná a my jsme si užívali rozhledů na město, které má pro svou krásu tolik obdivných přezdívek, že by z toho páni z Hradce, kteří Telč už od 14. století vlastnili, měli radost.

Další zastaveníčko byl zámek. Ten byl původně zbudován jako gotický vodní hrad, pak přešel do majetku pánů z Hradce a Zachariáš ho dal v polovině 16. století přestavět italskými mistry na renesanční zámek, kolem něhož a centra města obehnaného kamennými hradbami jsou rybníky Štěpnický, Ulický a Staroměstský (z důvodů obranných byly propojené), blízko Telče ještě velký rybník Roštejnský. Zámek i město byly už tehdy jedinečné architektonické skvosty v majetku druhého nejmocnějšího rodu (po Rožmbercích) a dodnes jsou častovány superlativy. Na konci 18. století přešlo celé panství do majetku rodu Podstatských, kteří museli Telč opustit až po 2. světové válce.

Ještě sice není návštěvní sezóna, ale nám byl přístup do zámku umožněn. Lehce si na webu najdete názvy a obrázky sálů, výzdobu i zařízení – je to opravdu skvělé; my nabízíme pohledy venkovní. Nejdříve ze zámecké zahrady, která byla založena na konci 16. století.

U zdi kaple si můžeme všimnout dvou pamětních kamenů, které sem byly umístěny v roce 1904, na původním místě u silnice z Vanůvku do Telče jsou kopie.

Nyní pohledy z arkád, kterými byly propojeny zámecké budovy (zábradlí je původní).

Na tomto vnitřním nádvoří se konají koncerty Prázdnin v Telči, je nutné zúčastnit se některého ve vlahém letním večeru, abyste pochopili náš milostný vztah k Telči.

Zachariáš z Hradce a jeho manželka Kateřina z Valdštejna jsou prý zpodobněni v nadživotní velikosti jako Adam a Eva, v kapli Všech svatých pár kroků odtud spolu sní pod mramorovým náhrobkem věčný sen.

Přešli jsme půvabné, nyní vyprázdněné náměstí a mířili jsme k věži sv. Ducha.

Pozdně románská věž sv. Ducha z 1. poloviny 13. století je nejstarší dochovanou stavební památkou Telče, původně byla stavěna jako věž strážná. Je vysoká 49 m a vyběhli jsme na ni lehounce, odměnou nám byl zamřížovaný pohled na náměstí.

Pak jsme se ještě stavili v Telčském domě, ve kterém je prodejna s roztomilými nepotřebnými maličkostmi, ale za vidění stojí hlavně rozsáhlé zrestaurované podzemí, kde pro zvýšení atraktivity jsou všelijaké potměšile hororové keramické výjevy – bez ohledu na to je návštěva historických prostor už tak dost zajímavá.

My jsme ale měli před sebou ještě jeden pohled z výšky a chutě jsme vyrazili na další štaci. Pro orientaci vám nabízím mapku Telče a blízkého okolí.

Tohle je ta krasavice kovová na kopci Oslednice, v roce 2000 z ní poprvé shlédli radostně na město turisté, ale ve středověku odtud z kopce dolů občas mířily pohledy truchlivé… Název je totiž odvozen od „poslední“, čímž se míní poslední pohled odsouzeného ke smrti provazem – na návrší stávala šibenice.

Už na konci 19. století tu byla dřevěná rozhledna, provozovatelem té dnešní je KČT Telč, celková výška je 36 m, ochoz je ve výšce 31 metr.

Zaběhli jsme ještě na nedaleký židovský hřbitov, možná vás bude zajímat, že zde má náhrobek naše bývalá velvyslankyně v USA Rita Klímová, která zemřela v roce 1995.

Pak už bylo odpoledne, my jsme si jako prémii prohlídli kostel Matky Boží na Starém Městě telčském

a už jsme pádili zpět na náměstí na výbornou domácí klobásku, která také byla jednou z nabízených atrakcí. A tady musím přiznat, že jsme jako turisté zklamali, s plnými bříšky jsme se rozhodli, že pro dnešek stačilo, žádná další trasa (ačkoliv byly připravené pro pěší nejméně čtyři) nás už dneska nevyláká – asi 10 km, výstup na dvě věže a jednu rozhlednu, prohlídka zámku a podzemí nám připadalo dostačující (no vím dobře, že se nemáme čím chlubit!). Šli jsme si k vlídným pořadatelkám pro diplom a odznak a tím jsme letošní sezónu považovali za zahájenou! Chcete-li juknout, jak to bylo minulý rok, klikněte tady. Na závěr ještě jednou:

Abych trochu omluvila naši sobotní nedostatečnou pohybovou aktivitu, sděluji, že v neděli odpoledne jsme letos poprvé osedlali kola a byli jsme ze zimomřivých dvaceti kilometrů nadšení. Navíc já jsem, ačkoliv si to vůbec nezasloužím, dostala nové kolo (má před sebou jistě zářivou budoucnost, kterou bych ochotně při troše štěstí sdílela s ním…)