Cesta Gustava Mahlera

Den, který se povedl

V sobotu 18. 4. 2009 se uskutečnil zájezd KČT Sokol Bedřichov s jediným bodem programu: projít Cestu Gustava Mahlera. My, M+M, jsme slíbili, že jako příznivci hudby i turistiky se ujmeme průvodcovství. Za to nám slíbili Sokolové, že přihlásit se mohou také Čeřínci, Tesláci a neregistrovaní přátelé všech a všeho, takže nás k rannímu odjezdu autobusu dorazilo 47. My jsme se na zájezd nejen těšili, ale také jsme se připravovali – proto jsme měli v Kalištích, v rodném domě GM, zajištěnou prohlídku pamětní místnosti, ačkoliv ještě není sezóna, a navíc občerstvení v historickém šenku, kde v předminulém století otec GM Bernard nabízel šnaps ze své vinopalny. Protože cesta, která byla slavnostně otevřena 6. října 2007, není dosud v mapách, nachystali jsme pro každého účastníka povídání o zajímavostech na trase a navíc v lokalitě Nový Dvůr, kde pro nás start vlastně začínal, uspořádal Mirek brífink, kde všem zájemcům ukázal trasu, kterou jsme ručně zakreslili do naší mapy (KČT č. 44 – Želivka a Pelhřimovsko sever)

Průběh Cesty GM (zelená TZ): Wolkerův památník – Nový Dvůr (1) – Kejžlice (4) – Řečice (6) – Pusté Lhotsko (8) – Proseč (10) – Kaliště (12,5) – Speřice (15,5) – Lhotice (18,5) – Lískovice (20,5) – Vřesník (22) – Želiv-klášter (25 km)

My už Cestu GM myslím dobře známe, protože jsme v rámci zodpovědné přípravy před 14 dny trasu ještě znovu projeli na kole – autem jsme jeli do Kaliští, tam jsme nasedli na kola, využili své mobility a zajeli až k Lipnici, na opačném konci v Želivě až k hrázi přehrady Trnávka (prohlídnout si umělý kanál pro vodní slalom) a když jsme se večer vrátili k autu, ukazovalo staré počitadlo na mém novém kole sice jen 65 km, ale vzhledem k tomu, že jsme jezdili velmi členitým terénem určeným pro pěší turistiku, byli jsme docela unavení.

Sobotní ráno bylo hódně chladné (kolem 0°), předpověď nevalná (časté přeháňky). Dojeli jsme na silničku ke Kejžlici, kudy probíhá naše zelená turistická značka, tam jsme vystoupili z autobusu a zašli jsme se podívat k Wolkerovu památníku (k Lipnici je to odtud 3,5 km po žluté TZ).

V letech 1916 a 1917 byl na tomto místě skautský tábor, v němž pobýval jako student a tramp i Jiří Wolker (1900–1924), který popsal svoje zážitky v Táborovém deníku.

Nikdo nebyl proti ani se nezdržel hlasování, když jsme navrhli popojet autobusem až na rozcestí k Novému Dvoru a zkrátit cestu o jeden kilometr, a tak jsme se po brífinku a po slivovico-hrozinkovém rozehřívadle vydali konečně na cestu, kterou jsem vyznačila v mapce zelenými tečkami.

To rozehřátí jsme potřebovali, protože jsme se minulého večera s Mirkem zúčastnili zahájení Dolnorakouské zemské výstavy v Telči na zámeckém nádvoří (bude trvat do 1. 11. 2009 zároveň i v Hornu a Raabsu) a zodpovědně prohlašuji, že mi byla zima ještě druhý den. Musím ale přiznat, že došlo na slova naší cvičitelky Jany – nebylo tak špatné počasí, byli jsme jen špatně a nevhodně oblečeni!! A nejen my, i rakouská velvyslankyně, které zachraňoval život ministr kultury Václav Jehlička, telčský občan, tím, že pro ni z domu přinesl péřovou bundu a pro ostatní VIP účastníky slivovici. Zahajovací ceremoniál trval dvě hodiny a já jsem se trochu zahřála tím, že jsem zašla do Justičního paláce telčského zámku, kde jsem pookřála u vystavené taktovky Gustava Mahlera. Večer se město Telč (jako sličný zástupce celé Vysočiny) rozzářilo ohňostrojem, jenž byl vyvrcholením zahajovacího dne výstavy, která se letos poprvé koná na obou stranách hranice pod heslem: Rozděleni – odloučeni – spojeni.

Tohle odbočení z Cesty GM není náhodné, jsem přesvědčená, že osobnost skladatele a hudebního génia dokonale zapadá do kontextu – narodil se v židovské, německy mluvící rodině v Kalištích(českomoravské pomezí), krátce  po jeho narození (7. 7. 1860) se rodiče odstěhovali do Jihlavy, kde získal dobré hudební vzdělání a v 15 letech odešel do Vídně, kde začala jeho hudební kariéra. Dosáhl světové proslulosti a my, Jihlaváci, jsme hrdí na to, že do konce svého života (1911) si podržel domovskou příslušnost v našem městě!

Přešli jsme lesnatý hřeben s výškou nad 600 m n.m. zvaný Orlovské lesy, minuli jsme skautskou hájenku s pamětní deskou zakladateli skautingu A. B. Svojsíkovi (1876–1938) a před námi se otevřel díky včerejšímu dešti krásný a daleký výhled. Prošli jsme Kejžlicí, která má asi 350 obyvatel, po mostě překročili zdejší potok Pstružný a vydali se do táhlého kopce směrem k Řečici. Za odměnu jsme mohli obdivovat hrad Lipnici z různých úhlů, jak se během cesty nabízel. Vy se ale podívejte na obyčejný venkovský obrázek, který mohl vidět i kterýkoliv z Mahlerů, když tudy putoval z Kaliště do Lipnice.

Blížili jsme se k Řečici, kde je velmi ceněný kostel sv. Jiří z první poloviny 14. století se zachovanými původními nástěnnými malbami. Tento a další dva gotické podlipnické kostely se středověkou výzdobou (sv. Markéty v Loukově a sv. Martina v Dolním Městě, na mapce červeně vyznačené) měly štěstí, že se o ně začali zajímat (ale hlavně iniciovat opravy  a shánět peníze na ně) členové sdružení, které zde vyvíjí záslužnou činnost.

Na hřbitově je zvonice ze 16. století se zděným přízemím a dřevěným patrem.

Úsek mezi Řečicí a vesničkou Pusté Lhotsko (9 obydlených chalup) sice vede po silničce, ale je to tzv. zážitková cesta: po pravici je výrazný vrch Melechov (715 m n.m.), po levici Lipnice a pásmo Orlovských lesů – vidíme to nejlepší, co může tento kout Vysočiny nabídnout. Kdysi patřilo celé území Trčkům z Lípy, tento rod si často v nějaké souvislosti připomínáme. Například v Proseči, kde jim patřila obranná obytná tvrz ze 14. století, od 15. století opuštěná, jejíž kamenné spodní patro dodnes spolehlivě zastaví na okraji malé obce každého příchozího – nyní svou dávnověkou romantikou.

Do Kaliští je to odsud kousek přes pole a kolem lesa, při příchodu je z dálky vidět pozdně barokní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1812, nejstarší ze tří zvonů je z roku 1532!

V tomto kostele (foceno od rodného domu GM) byla v roce 1990 ke 130. výročí narození GM uvedena zásluhou děkana Vosmíka skladatelova píseň „Prasvětlo“.

O GM a jeho rodném domě jsem už v předchozích článcích psala, fotky jsou na blogu také k dispozici, proto se jen zmíním o tom, že jsme se zde občerstvili pod obojím způsobem a rozdělili se na dvě skupiny – jedna jela autobusem ke Vřesníku, tam se napojili na zelenou TZ a po třech kilometrech vtáhli pěšky vítězně do Želiva, ostatní nechtěli ztratit ani píď cesty a dobře udělali…

Výhledovou dominantou druhé části bylo Stražiště u Pacova,

počasí přešlo do tričkové fáze, výhledy se změnily na prémiově božské… Scénickou silničku přes Holušice ke Speřicím jsme obdivně provzdychali, ve Speřicích jsme naštěstí zatím nízkými kopřivami obešli torzo tvrze ze 14. století,

pak jsme přešli po dálničním mostě ze 20. století a zelená TZ nás vedla přes potok, kde jsme si vyzkoušeli postřeh, do smrkového lesa, kde jsme při kávě probrali aktuální, důležité a neodkladné záležitosti

a v cuku-letu jsme byli na kopci nad Lhoticemi.

V tomto ročním období je krásně všude, kolem kvetoucích stromů a keřů se nedá nevšímavě přejít, ke všemu ta hebká travička pod nohama…

Obec je malá (asi 40 obyvatel), ale velká svou historií. Už při příchodu k návesnímu rybníku vidíme na vzdálenějším břehu zbytky tvrze ze 16. století,

odbočíme-li asi 200 metrů ze značené cesty, dojdeme k baroknímu kostelu sv. Jiří ze začátku 18. století (je na místě kostela ze 14. století) a k dřevěné šestiboké zvonici ze 16. století.

Zvonice je podobného typu jako ostatní v této oblasti a rozhodně stojí za vidění.

Na hřbitově je pochovaný jedenáctiletý syn autora naší národní hymny Františka Škroupa Oldřich, který v roce 1859 trávil prázdniny u otcovy sestry, provdané za řídícího učitele na škole ve Lhoticích, a zemřel zde na tyfus.

Původní železný kříž na jeho hrobě byl nahrazen v roce 1935 žulovým pomníkem, náklady na jeho zhotovení v lomě ve Slavníči tehdy uhradil ředitel humpolecké nemocnice primář Jan Kašpar.

Jestliže pohlédnete na lhotickou tvrz v současném stavu, musíte mít pocit zmaru,

ale nezoufejte, v její blízkosti je komín, kde se čapí rodiče starají o to, aby se život nezastavil…

Za vsí jsme museli zdolat novou terénní vlnu a odměnou byl výhled do dálky:

Cesta GM je vedená tak, že turista má možnost v jednom dni poznat nejen ústřední bod cesty v Kalištích, ale i proměnlivou krajinu Vysočiny a zároveň může podat slušný sportovní výkon, protože trasa je dosti členitá.

Blížili jsme se k Lískovicím, které mají asi 20 obyvatel, měli jsme za sebou asi 20 km.

a těšili jsme se, že za posledním táhlým výstupem ke Vřesníku už budeme scházet do údolí Želivky.

Ve vsi jsme se zdrželi, snad uhádnete, proč.

Seběhnout tři kilometry do starobylého Želiva byl máček a nemyslete, že místo nemá žádný vztah ke GM – opak je pravdou. Často sem jezdíval na prázdniny k rodině Freundových za svým přítelem a spolužákem Emilem, milostný vztah k nešťastné Marii, která si ve 20 letech vzala život, znamenal po ztrátě několika sourozenců další ránu pro jeho city.

Želiv byl už ve 3. a 4. století osídlen, vedla tudy zemská stezka, v roce 1139 byl založen klášter, v roce 1424 jej Žižka dobyl a vyplenil, před úplnou zkázou zachránila klášter skutečnost, že ze zdejších premonstrátů vzešel i husitský kazatel Jan Želivský, rodák z Humpolce (1380), a Žižka proto klášter ušetřil… V té době už byl ale Jan Želivský popraven (1422), v roce 1419 vedl průvod, který vyvrcholil první pražskou defenestrací, což byl začátek husitských bojů, pak získal na čas velikou moc, ale i tady se potvrdilo, že „revoluce požírá své děti“…

Že klášterní chrám Narození Panny Marie, hřbitovní kostel sv. Petra a Pavla a ostatní klášterní budovy opravoval po velikém požáru na začátku 18. století Jan Blažej Santini, víme všichni, že ve druhé polovině 20. století klášter sloužil jako koncentrační tábor pro duchovenstvo, to je myslím také dosti známé. Někdo ale možná neví, že se zde v klášteře už od 13. století vařilo s různými přestávkami pivo a hlavně, že i v současnosti se vaří. A tak jsme dojití do cíle důstojně oslavili kalíškem medovinového piva Castulus (jméno mnicha, který tu začal jako první vařit pivo), jako dárek jsme si domů koupili třetinku tmavého piva Gottschalk (název po prvním opatovi želivského kláštera) a višňové pivo Siard Falco (významný opat ze 17. století).

V 18 hodin jsme nasedli do autobusu a vlídný řidič nás odvezl domů. Při hodnocení výletu jsme se shodli na tom, že Cesta GM je výborně značená a stojí za trochu námahy. Třeba vám budou odkazy na předchozí články a tento obšírný popis prospěšné při uvažování, zda se na ni vydat. Rozhodnutí by měly usnadnit a jako lákadlo sloužit i dnešní fotky, které kromě dvou nejhezčích od Milušky (zkuste hádat, které to jsou) udělala s péčí lepší polovina dvojice M+M