Zahájení cykloturistické sezóny 2009 na Jihlavsku

Den Země (a radosti)

Už jsem se chlubila, že mám od konce ledna nové kolo a helmu, už jsem jim (původem z Brna) také ukázala kus naší Vysočiny, ale do společnosti jsem je zatím neuvedla. Zvolila jsem k tomu termín slavnostní a na vstupu jsme si dali záležet, abychom se předvedli co největšímu množství přátel. Ta příležitost nastala v neděli 19. 4. , když se na pozvání KČT Tesla a KČT Sokol Bedřichov sešlo v 10 hodin u loni otevřené lávky přes řeku Jihlavu víc jak 60 cykloturistů, aby zahájili letošní sezónu a navíc po svém způsobu oslavili Den Země (22. 4.), který připadl letos na středu, což je den, kdy většina z nich podlehne svému zlozvyku a upaluje do práce.

Iva Svobodová a Míla Bradová vyřídily, zařídily a uřídily všechno a všude – dostali jsme popis doporučené trasy a mapku oblasti a protože akci podporovalo Město Jihlava, měla zájem i média a tak se stalo, že moje nové kolo a helma se na vteřinu ukázaly i v nejprestižnějším televizním vysílání a vstoupily tedy do velkého světa! Upozornila jsem je, že za ten slavný vstup vděčí mně a žádala jsem za to jejich celoživotní oddanost – uvidíme…

Iva pronesla slavnostní zahajovací řeč a pak nás vyzvala, abychom navrhli Městu jméno pro novou lávku – moje invence pokulhává, proto mě napadlo jen: Turistická, což asi neprojde, ale čím dál víc se mi líbí.

Sešly se tu všechny věkové kategorie, proto se po startu utvořily skupinky podle výkonnosti a za krásného počasí jsme se rozptýlili po trati.

Doporučená trasa měřila kolem 30 km a měla dva záchytné body – ve Větrném Jeníkově, kde byla možnost oběda a v Rantířově, kde oficiálně cyklojízda končila předáním Pamětního listu.

V mapce jsem neuměle a nepřesně zakreslila naši trasu, která víceméně dodržovala (alespoň zpočátku) doporučení, ale ve Sklářském lese mělo kolo možnost poznat rozvětvenější místní dopravní síť než jen tu, která vedla přímo k cíli… Bylo ovšem krásně a byli jsme tu kvůli tomu. O Sklářském lese a okolí jsmem psala v září 2008 a v dubnu 2009.

Černý rybník blízko Větrného Jeníkova je polovypuštěný, a tak jsme neodolali puzení a doufali, že najdeme smírčí kámen, který je ve vodě u břehu. Podařilo se, voda opadla, zůstal na suchu.

V dostupné literatuře jsem našla jen to, že snad původně stával u úsobské silnice, sem ho dovezli chataři a uvazovali k němu loďku. Nápis vlevo je nečitelný, kámen si střeží své tajemství.

V restauraci ve Větrném Jeníkově bylo jako v úlu, pak jsme se jako pilné včeličky rozlétli po jarní krajině sbírat pyl zážitků, ze kterého se teď snažím vyrobit kapku medu. Iva je téměř místní, a tak nám ukázala nádhernou lesní cestu k Bílému Kameni, což byl pro nás objev dne a můj samohyb se radostí jen lehounce a odpérovaně natřásal, na lehký pohyb palečků zařazoval některou z více jak dvaceti rychlostních možností, prostě se k mé velké spokojenosti předváděl a jen vrněl, když slyšel moji hlasitou chválu… V takových radovánkách jsme přijeli do Vyskytné,

zvěčnili jsme prchavé okamžiky štěstí a z kopce už to bylo jen dva kilometry do Rantířova, kde jsme byli před hospodou přivítáni pořadateli, sešli se s ostatními soukmenovci

a kvůli velkému úspěchu jsme se s našimi přáteli Majkou a Víťou rozhodli, že ještě nejsme duševně připraveni vzdát se dnešních rozkoší a z přemíry bujnosti jsme vyšlapali kopec ke kapli sv. Antoníčka na Rounku, sjeli jsme po bývalé hlavní silnici Pelhřimov – Jihlava kolem Šancí z roku 1843 do Ježené a okruhem znovu přes Vyskytnou, Plandry, Šipnov, Hybrálec do Bedřichova a pak už jsme se museli smířit s tím, že dnešní zahajovací cyklojízda po 45 ušlapaných kilometrech končí.

Jsem přesvědčená, že jsem pro entrée svého nového kola udělala maximum a doufám, že za to bude dobře a bez naschválů sloužit.