25. – 26. dubna 2009
Rok se sešel s rokem a sekretáři a ekonomové z oblastí KČT se sešli se svým generálním sekretářem, aby se dozvěděli, co bylo, co bude, co mohou, co nesmějí a co by bylo záhodno… Loni se všichni setkali u nás na Čeřínku, letos jsme zamířili do třítisícového městečka Bludova u Šumperka, konkrétně do hotelu Vlčí Důl. Všichni vědí, že sekretáři a ekonomové klubu jsou důležité osoby, jsou to vlastně krky, které podpírají předsednické hlavy, případně je natáčejí určitým směrem… Všem je také jasné, že krkem musí do těla vše projít a že je dobré udržovat jej v kondici a nenechat si neřešené věci lézt z krku…
Přijeli jsme do Bludova kolem dvanácté, hodinu po poledni začala porada a ve čtyři jsme se sešli před hotelem u rozcestníku, odkud jsme se vydali po MTZ na výšlap na rozhlednu.
Průvodcem byl sám předseda oblasti Olomoucký kraj a zároveň místopředseda všech turistů v ČR Ing. Ján Babnič, který nás upozorňoval na místní zajímavosti.
My čtyři stoloví turisté z Vysočiny jsme tento kout ČR neznali (a nebyli jsme sami), proto jsme vděčně poslouchali nové informace. Např. to, že místní lázně byly založeny v roce 1929, asi 40°C teplá radioaktivní voda obsahuje jód, síru a železo a je vhodná pro léčbu ledvin a otylosti (hlavně u dětí) a že lázně prosperují.
V Bludově se zachoval také statek z poloviny 19. století a roubenky z poloviny století 18. – pečlivě opravené stavby zalité odpoledním sluncem dávaly naději a důvěru v budoucnost. Kousek za městečkem jsme na soutoku dvou potoků, na cestě ke Kostelíčku, uviděli sochu, které se říká U Beránka (na mapce jsem místo označila červeným S).
Na kamenném podstavci je socha Ježíše s beránkem ze slezského mramoru a její původ halí tajemství – neví se, kdo ji zde v roce 1898 nechal postavit. Objevila se přes noc, a tak si lidé o tom povídali, nejpravděpodobnější verze prý je, že sochu nechal zhotovit bývalý starosta, který tím chtěl odčinit příkoří, jež při výkonu své starostenské funkce činil církvi. Chtěl prý touto formou ulehčit svému svědomí. Že nevidíte řady smírčích beránků, které kvůli špatnému svědomí umístili do krajiny naši současní politikové? Tehdy ale bylo století devatenácté a mravy jiné…
Abychom došli k rozhledně na Háji, museli jsme překonat asi třísetmetrové převýšení, protože se tyčí na zalesněném vrchu ve výšce 631 m n.m. Spodní část je kamenná, tělo rozhledny je dřevěné, zasklená vyhlídka je ve výšce 24 m a pohled, rozhled, výhled, dohled a přehled z nadhledu nad okolními stromy byl nádherný. Podnět k postavení rozhledny na tomto místě dal ve 30. letech minulého století šumperský odbor KČT, na začátku 50. let vyhořela, v roce 1996 byla znovu postavena za finance okolních obcí. Pro místní turisty je to ale pořád srdeční záležitost, zajišťují vstup do rozhledny a prodávají občerstvení a mile každého příchozího vítají.
Zpátky do Bludova jsme se vraceli okruhem přes Kostelíček zjevení se Božího Těla, jak byl při založení nazván.
Bylo to prý někdy hluboko ve středověku a váže se k tomu krásná pověst. Selka šla z kostela ze Šumperka a v modlicích knížkách si nesla hostii, kterou chtěla dát doma krávě, aby dobře dojila. Panímáma byla z cesty unavená, tak si na tomto místě, kde byly hluboké lesy, lehla, aby si zdřímla. Nevšimla si, že při vstávání vypadla posvěcená hostie do trávy. Po čase lidé zjistili, že ze stromu vychází záře – divoké včely zanesly hostii do dutého stromu, vytvořily kolem ní voskovou monstranci a tak napravily zneuctění Božího Těla. V úžasu nad tím zde postavili lidé malý kostel, dodnes zvaný Kostelíček, povolali sem poustevníka, postupně byly přistavěny další drobné církevní objekty a lesní areál došel takové popularity, že se na zdejší pouti o Božím Těle scházely tisíce věřících. Před několika lety byla dokončena celková rekonstrukce a musím říct, že místo je magicky krásné.
Vyšli jsme z lesa a cesta pokračovala po vrstevnici k rozcestí Zlatník, výhledy do široké údolní brázdy zakončené na obzoru hradbou lesních svahů, rozjasněné kvetoucími trnkami a ozvláštněné různými tóny hnědé a zelené barvy na polích a lukách byly tím pravým, co každého turistu láká na kopec (i přesto, že kolena někdy protestují).
Protože polovina M+M fotila o tomto víkendu úplně jinde, tyhle krásné obrázky pro nás udělala Míla Bradová, vedoucí čtyřčlenné vysočinské výpravy.
Večer jsme nemohli vstřebávat dojmy z jarní vycházky, protože školení plnou parou pokračovalo, ale potom jsme měli za odměnu možnost podívat se na videozáznamy, kterak se české turistické poselstvo 29. 3. 2009 vydalo ve stopách pana Lva z Rožmitálu a na Blatné „Z jižních Čech až na konec světa“. Pochod je připravený Klubem českých turistů jako příspěvek k předsednictví ČR Evropské unii, pochodníci dojdou na konci června do Bruselu. V sobotu 11. 4. po 256 km na našem území přešel pochod do Německa, nyní stále pokračuje a členové poselstva se musí hodně snažit, aby zachránili čest České republiky poté, co vládě, jejíž ministr zahraničních věcí pochodu velmi přál a jako osobní dárek předal prezidentovi Evropské asociace turistických klubů a duši celého projektu Ing. Janu Havelkovi krokoměr pro turisty z poselstva, byla parlamentem vyslovena nedůvěra. Snad si Evropané všimnou, že v Česku žijí i zodpovědní lidé…
Druhý den v poledne stoloví turisté dorazili do cíle letošní generální etapy a rozjížděli se domů. Autíčkem, které řídil František, jsme podle Míliny navigace po rozloučení se všemi jeli na jih od Šumperka a zhruba na půli cesty mezi Mohelnicí a Uničovem jsme udělali první zastávku v Úsově.
Nebyla to náhoda, chtěli jsme si prohlédnout aspoň okolí jednoho z nejstarších moravských hradů ze 13. století, přestavěného na zámek.
>
Po válce zde sídlily různé školy, dnes je tu lovecko-lesnické muzeum, mají tu opravené velmi dlouhé zámecké schody a na náměstí neopravený (snad jen zatím) barokní kostel sv. Jiljí z roku 1726, postavený na místě mnohem staršího kostela.
Co jsme určitě nemohli vynechat, je místní synagoga a židovský hřbitov.
Obě místa mají za sebou zlé časy, před sebou snad už jen klid. Synagoga byla postavená v roce 1784, 1938 vypálena nacisty, zchátralý objekt koupila v roce 1993 Nina Hofmannová, potomek místních Židů, žijící v Anglii a darovala ji židovské obci. Po nákladné opravě byla v roce 2008 synagoga otevřena, je tu i muzeum. My jsme ji bohužel mohli obdivovat jen zvenčí. Na netu jsem našla informaci o dalším potomku pěti generací úsovských židovských předků, o americkém senátorovi Johnu Kerrym, kandidátovi na prezidenta, jehož dědeček Fritz Khon (Frederick Kerry) odtud odešel do Ameriky a přestoupil na katolickou víru.
Vstup na židovský hřbitov ze 17. století s téměř tisíci náhrobky v nás vzbudil tajemný a tísnivý pocit.
I zde je vidět stavební aktivita, budova ve vstupní části hřbitova, kde je obřadní místnost, zvaná „bejtšube“ se opravuje. Sloužila k tomu, aby se zesnulý rituálně očistil, než byl v den svého úmrtí pochován.
Asi 25 km jihozápadně od Úsova je Bouzov. To měla být třešinka na dnešním dortu. A taky že byla. Vnitřek hradu jsme kvůli pokročilé době nemohli projít, poslední skupina návštěvníků odešla do jeho útrob před půlhodinkou, tak jsme si užívali exteriérů.
Podívaná je to velkolepá, dnešní podoba původního hradu ze 14. století vzešla z přestavby na začátku 20. století, kterou financoval arcivévoda Evžen Habsburský, velmistr řádu německých rytířů.
Prý se zde narodil v roce 1420 Jiří z Poděbrad, hrad v té době patřil pánům z Kunštátu. Ano, dobře vím, že v Poděbradech tvrdí něco jiného, ale kdo ví?!
Hrad je doslova pohádkový, protože filmové štáby si tu podávají dveře (totiž bránu).
A procházka po okolí hradu znamenala konec dvou pracovně i dárkově prožitých dní. Zakončím pozdravem z bouzovského parku všem turistům od Františka Janečka
a květinovým pohlazením pro všechny čtenáře od Míly Bradové.
