Teslácký šotek

29. ročník turistického pochodu a cyklojízdy

Člověk zjistí, jak ten čas hrozně utíká nejen z toho, že klouby o sobě dávají častěji vědět, ale i proto, že akce, kterých se pravidelně zúčastňuje, se opakují sice po roce, a ten „pominutej“ rok se otočí snad za 6 měsíců, zatímco potíže nasbírané vystačí na „z(a)tracený“ roky dva!

Potěšující na tom je, že akce mají stejného pořadatele, stejný termín, většinou i stálé příznivce, ale vždycky jsou jinak hezké a zajímavé a mají pel novosti. Co jsem napsala, se přesně týká i stálice mezi jihlavskými pochody, Tesláckého šotka. Už několik let necháváme pohorky doma a obouváme si lehké botky pedálové.

Sobota 23. 5. byla letošním dnem D, startovalo se z nádvoří v Tesle a panovala tam vstřícná a přátelská atmosféra, vše bylo podobné jako loni. Jiná byla ovšem nabídka tras, my cykloturisté jsme měli k dispozici čtyři, pěšáci vybírali ze šesti.

Rozhodli jsme se pro délku 55 km: Tesla – Rantířov – Vyskytná – Jiřín – Zbilidy – Šimanov – Větrný Jeníkov – Smrčná – Štoky – Dobronín – Ždírec – Střítež – Pávov – Bedřichov – ZOO Jihlava.

Dostali jsme podrobné popisky, mapku trasy a s přáním „Ať nám to šlape“ jsme vyrazili vstříc zážitkům rychle kolem kola ubíhajícím. Pokusila jsem se na přiložené mapce zakreslit průběh trasy, jestli budete dost trpěliví, třeba z toho vzejde nějaká informace.

Málo frekventovanými ulicemi jsme projeli Jihlavu a v Kosově u křížku (stejně jako pokaždé) jsme udělali obligátní foto naší skupinky.

Svítilo slunce, byla dobrá viditelnost, jen vysočinský vítr to trochu, jak je jeho špatným zvykem, nepřímo úměrně přeháněl ve stupních síly a teploty… Do programu cyklojízdy jsem se snažila zařadit KPČ (kulturně-poznávací činnost) a musím říct, že soukmenovci vypadali, že nadšení z každého křížového kamene, ke kterému jsem je zavlekla, bylo opravdové.

Vítr nám z hlavy vyfoukal všechny starosti, takže už na první kontrole ve Zbilidech jsme měli hlavy čisté a upřímně jsme se radovali z nového razítka, které nám Aleš udělil do cykloprůkazu.

Vysočinské kopečky jsou jako život – hned jsi nahoře, hned dole, přičemž nahoru se člověk šplhá, drápe, funí, potí a heká dlouho, pak se na vrcholu jen stačí trochu rozhlídnout a už to s ním jede šupem z kopce, dvakrát zamrká, radost je pryč a už aby zase šlapal… A to je právě to, co se nám líbí a nechceme si nechat vzít!

Ve Větrném Jeníkově jsme poseděli v závětří, snědli svačinku a od Ivy Svobodové jsme dostali druhé razítko do příslušného „chlívečku“ v kontrolních lejstrech. Cesta ubíhala bez dramatických příhod, jakési drama se dalo vytušit jen z příběhu, který vyprávěl křížový kámen u Štoků, bohužel jsme jeho řeči neporozuměli, proto ode mne zatím nečekejte historická fakta (ale pokusím se v budoucnu).

Ve Štokách jsme zajeli pozdravit Trhového panáka a znovu se upřímně pobavit zlodějskou historkou, pak jsme profrčeli přes Dobronín a ve Ždírci jsme se ztuhle zvedli ze sedel, abychom se podívali, jak elegantně a vznešeně se jezdí v sedlech koňských. Na ždíreckém hřišti bylo kratochvilné odpoledne a naparádění jezdečtí koně a krásné mladé (kraso)jezdkyně se předváděli okouzlenému publiku. Protože kůň je zvíře ušlechtilé, doprovodná hudba nebyla ve stylu „ducduc“, ale zněly valčíky, blues a podobné, koňským (i některým lidským) uším lahodící melodie…

Potěšili jsme se a museli jsme i my do sedel! Projeli jsme na druhý konec vesnice a po opsání letopočtu na soše před kostelem sv. Václava (což byla samokontrola), jsme se stavili v místním domově důchodců, ke kterému má Mirek zásadní vztah, má ve zvyku každodenně tam pobývat a také o víkendu často zatouží… Na zahradě byli známí pohodáři, všechno je zajímalo a byli potěšení, že jsme se stavili a navíc přivedli i jiné. Ano, ta fyzická svěžest už není pronikavá, ale duševní hbitost některých z nich by se mi hodila…

Věk této dámy, vyfocené u mého „stroje“, dosáhne brzy na číslo o dekádu menší než je století a přála bych vám slyšet její názory na nejžhavější témata, která hýbají společností.

Vysáli jsme trochu energie, které tu přebývalo, a na cestě k cíli jsme udělali zajížďku přes Střítež a Pávov a pak už jsme byli před vchodem do ZOO a letošní cyklošotkování bylo téměř minulostí. Míla Bradová zkontrolovala správnost sošného letopočtu a buchla nám do šotkolistu třetí razítko, což byla poslední podmínka pro získání krásného barevného diplomu. Bála jsem se, že koblížková tradice nebude třeba dodržena, ale vše bylo bohudíky při starém, odměnový koblížek v cíli nám moc chutnal! Přiznám se vám, že během celého roku mě místní pekárny nezlákají na jmenovaný výrobek, ale kdyby na „tesláckých“ akcích nebyl, byla bych smutná (jistě ne sama).

Popovídali jsme s pořadateli o zážitcích, pochválili jsme skvělou organizaci a akci jsme zakončili taháním lístečků a vzrušujícím čekáním, jaká cena patří k taženému číslu – mapa, DVD, ňamka či jen cena útěchy? Umějí to s námi, po 29. už nás, účastníky, mají dávno prokouknuté a jsou vysmátí.

Nakonec statistika – ujeli jsme 65 km (kvůli odbočkám na trase), celkem se zúčastnilo 74 pěších a 81 cykloturistů, když přidáme 13 pořadatelů, vyjde nám, že z asi 1700 registrovaných turistů na Vysočině bylo nejméně 10% naprosto spokojených!

PS – šotkopěšáci na trasách prý měli možnost zkusit si namalovat za odborného dohledu vedoucího značkařského obvodu Ivana Bohatého opravdovou turistickou značku, čehož zhusta a s nadšením využívali. Což nám připomnělo, že červená značkařská barva v našem sklepě už nedočkavostí bublá…