Český ráj

5. 6.–7. 6. 2009

Téměř každý terén je vhodný pro turistiku – někde inkasujeme svoji cílovou odměnu unaveni či zaliti potem, někde jsme odměňováni hned při vstupu na stezku a nemusíme vyvinout vůbec žádné úsilí, cítíme se jako v ráji. Ano, mám na mysli Český ráj, pokaždé jsou rajské požitky nové, s přibývajícím věkem intenzivnější (ale prchavější).

Hanka Kučerová z odboru KČT Čeřínek připravila pro nás, své soukmenovce, zájezd, a my jsme to brali jako příležitost k odpočinku a užívání si. V pátek 5. 6. ráno jsme autobusem vyjeli z Jihlavy, první zastávka byla v Poděbradech, tam jsme prošli ještě opuštěnou kolonádou, na náměstí jsme při křoupání teplých lázeňských oplatků obdivovali jezdeckou sochu krále Jiřího (1420–1471, korunován 1458),

naladili jsme se historicky, což se nám hodilo ve Starých Hradech u Libáně, kde byla druhá zastávka. Uprostřed vsi stojí hrad, asi z konce 14. století, ve kterém je čilý návštěvnický ruch, protože tu mají sbírky „všehomožného“. Bylo to hezké, ale nebyla jsem schopna proniknout k jádru věci, tedy jsem jen tak bloumala a nechávala čas plynout…

A pak už jsme byli na vrcholu v Ráji, totiž na 744 metrů vysokém Kozákově, nejvyšší hoře v oblasti a nekoukali jsme pod nohy po polodrahokamech, ale vzhlíželi jsme k rozhledně z roku 1995, vyběhli jsme na její plošinu ve výšce 24 m a užívali si kruhového rozhledu. Riegrova chata na Kozákově patří KČT, byla postavena v roce 1928.

Rozcestník před ní byl východištěm naší vyhlídkové cesty Hamštejnským hřebenem.

A věřte mi, že Krkonoše se sluncem ozářenou Sněžkou, České středohoří, Jizerské i Lužické hory v dálce a blízko pod námi pískovcové skály nás natolik zaujaly, že jsme zapomněli na drahé kameny, které bývalá sopka jěště pořád pozorným hledačům někdy poskytne, a tak jsme do Koberov došli obohacení jen takovými pohledy:

Ubytováni jsme byli v Turnově na internátě, stravovali jsme se ve škole, přestavěné v roce 2001 z bývalých kasáren – a považte, celý objekt moderní a krásné stavby (a pak jsme zjistili, že i další stavby ve městě) financoval bývalý žák zdejší školy Horáček. Jo, takový mecenáš je od Boha!

O Turnově se všude píše jako o městě drahých kamenů, i já jsem zde objevila šperky, byly volně na ulicích. První z nich před městskou knihovnou Antonína Marka (1785–1877), kněze, národního buditele, blízkého spolupracovníka Jungmannova:

Druhý, obrovský dub u Mikulášského kostela:

Pak nás červeně značená Zlatá stezka Českého ráje vedla k mostu v Sobotecké ulici k světové raritě mezi stromy, k červenému Rohanovu buku, kvůli kterému byla naštěstí trochu odkloněna trasa nové silnice (i když mu asi výfukové plyny na svěžesti moc nepřidají).

Když na tomto svahu budoval Vojtěch Mašek později velmi proslavené zahradnictví, zasadil v roce 1891 červený buk s užšími, na okrajích zubatě vykrajovanými listy a dal mu jméno po knížeti Rohanovi ze Sychrova. Krása tohoto, ale i jiných stomů a solidnost zahrady lákala mnoho návštěvníků, někteří z nich se zdrželi déle a pracovali zde pod odborným vedením – např. v roce 1918 Franz Kafka…

Blízký židovský hřbitov ze 17. století však neměl tolik štěstí jako slavný strom a byl překlenut mostem a proťat silnicí.

Uleknutá krajina nabírá dechu už zakrátko, když si uvědomí životaschopnost lípy v Sobotecké ulici, která, ač kolkolem zabetonovaná, voní a bzučí…

Možná, že nad ní bdí plechoví andělé:

Už jsme byli na předměstí, slunná sobota 6. 6. začínala a my jsme mířili do pískovcových skal…

Stoupali jsme do vrchu a dostali se na malý travnatý palouček, kde jsme uviděli dřevěné skulptury seřazené do magického kruhu, před nímž byl zasázen mladý stromek Rohanova buku – mysticky působivé místo. Z plácku nás vyprovázel sluncem zlatě oděný anděl.

A už jsme byli ve výšce 380 m n.m. a cupali jsme nahoru na výhled z pískovcového suku, který už v roce 1894 zpřístupnili členové KČT.

I když v dálce bylo kouřmo, obrysy známých vrchů se vynořovaly a pohled na Turnov a „sošný“ palouček pod námi byl nezkalený.

Zlatá stezka (celkem má délku 160 km) nás na svém kratičkém úseku vedla pískovcovým rájem, který prý pro nás vytvořilo druhohorní moře (děkujeme). Nabízím podrobnější mapku, podle které vidíme, že náš nejbližší cíl byl hrad Valdštejn.

Bylo vzrušující přiblížit se na prvním nádvoří ke kapličce sv. Jana Křtitele a pohlédnout do uhrančivých očí sv. Jana a do jeho tváře – v roce 1837 byla údajně pro malíře Františka Maška (zase Mašek, to nemí mýlka)  předlohou podobizna Karla Hynka Máchy.

Hrad byl vybudován na pískovcových skalách propojených mosty ve 2. polovině 13. století a jako svůj rodový si jej zvolili páni z Valdštejna. Při příchodu nás zaujmou barokní sochy, jejichž originály jsou v současnosti uloženy v hradní kapli sv. Jana Nepomuckého a mám v úmyslu ukázat je v samostatném příspěvku.

Kouzlo tohoto místa podtrhl i osvěživý výklad kastelána viditelně oddaného svému hradu, povídal nám historky z hloubi času o mnoha osobnostech.

O romantiku jsme tu přímo zakopávali – zbytky zdí s palácovými okny ozdobené truhlíky s něžnými modrými kvítky, průhledy, podchody, obranné valy porostlé mechem – paráda.

Poté, co jsme si prohlédli v biliárovém sálu makety hradů v Českém ráji (a je jich v blízkém okolí 12!) a naposledy se ohlíželi po zvláštním místě, rozuměla jsem asi, proč milovník zdejšího kraje hudební skladatel J. B. Foerster (1859–1951), jehož hudba se mi jeví jako duchovní, meditační a lyrická, zde často pobýval.

Z červeně značené cesty jsme odbočili na modrou a zakrátko jsme stanuli před veleznámým Kopicovým statkem.

Stavení pochází z roku 1787, je to roubený pojizerský dům a v jeho okolí jsou v pískovci vytesané skalní reliéfy, jejichž autorem je naivní sochař, majitel zdejšího statku, Vojtěch Kopic. Až do své smrti v roce 1978 tesal postavy z českých dějin, čímž vznikla nevšední galerie v přírodě; obrázky začlením do samostatného příspěvku.

Vrátili jsme se na původní trasu a užívali si vyhlídek na pískovcové zázraky přírody.

Skalní partie Hruboskalska jsou dostatečně známé, nemá cenu uvádět naše ilustrační obrázky, mnohem kvalitnější si lehce vyhledáte.

Zážitková cesta nás vedla kolem arboreta Bukovina, do kterého jsme aspoň na chvíli nakoukli. Má rozlohu necelé 3 ha, bylo založeno kolem roku 1860 a je plné obrovských a vzácných stromů. Protože nejsme odborníci, asi jsme pominuli vzácnější stromy a obdivovali jsme liliovník tulipánokvětý (už ten nádherný název!), snad 30 m vysoký exotický strom.

Z další vyhlídky jsme už viděli zámek Hrubá Skála a v pozadí Trosky.

Nemohli jsme vynechat Mariánskou vyhlídku

a blízko ní symbolický hřbitov horolezců. Na Nekonečné stěně jsou zde na bronzových plátech zapsána jména těch, kteří zahynuli někde v horách.

Je to v místech obzvláště rafinovaně utvářených pískovcových věží.

Než jsme došli k Hrubé Skále, stavili jsme se ještě v jeskyni lásky s Adamovým ložem.

Je nutné říct, že jak milostné výjevy tesané do skal, tak Adamovo lože notně hlodá zub času, pískovec i láska jsou holt nestálé a proměnlivé…

Na prvním nádvoří Hrubé Skály jsme si prohlídli kostel sv. Josefa, dál jsme nemohli, budova slouží jako hotel a tak my šup do Myší díry a cupity k Sedmihorkám.

Je to zkratka, kterou se Dračími skalami dostaneme na cestu k nejstaršímu vodoléčebnému ústavu v Čechách, k lázním Sedmihorkám, založeným už v roce 1841. U obrázku následujícího musíte projevit velkou míru fantazie (a tolerance).

Svatý Prokop, který u cesty ochraňuje poutníky, aby se nedostali do temných slují pekelných, byl historická postava (zemřel roku 1053) a věděl si prý s čerty rady…

Všechny skalní útvary jsou hodny pozoru, já nabízím učebnici geologie, zvanou Osudová.

A osud nám vyměřil dnešní čas a začalo pršet, když jsme ve čtyři hodiny přicházeli do Sedmihorek. Jejich milou útulnost jsme viděli za clonou deště, údolí řeky Libuňky, kde nyní jen rekreační, nikoliv už lázeňské budovy stojí, získalo melancholický nádech, a tak jsme docela rádi nastoupili do našeho autobusu a svezli se do Turnova.

Cestou nám otrnulo a navzdory dešti jsme se rozhodli pro procházku městem, které je kromě jiných osobností i rodištěm filosofa Jana Patočky, na piáno tu hrával mladý Jaroslav Ježek, mají tu sochu historika Josefa Pekaře (1870–1937), rektora Univerzity Karlovy, autora třídílné knihy o Kosti a kosteckém panství, a ještě mnoho jiných krásných soch. Zvenčí jsme si prohlídli turnovské kostely, nevynechali jsme nově opravenou synagogu v Krajířově ulici, zašli jsme k soutoku říčky Stebenky s Jizerou a pak byl čas na Muzeum Českého ráje. To by si ale zasloužilo mnohem víc času než něco m
álo přes hodinu, která zbývala do zavírací.

Nejdřív jsme chtěli vidět slavný obraz podle návrhu Mikoláše Alše „Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“, jehož vznik inicioval KČT, aby byl ozdobou Národopisné výstavy Českoslovanské v roce 1895 v Praze. Plátno je 10×8,5 m a výjev na něm je podle básně z Rukopisu Královédvorského – bitva měla být na počátku 13. století. Ohromné a působivé plátno se konečně po letech provizorního skladování dočkalo odpovídajícího prostoru, a tak jsme si pohled na něj mohli vychutnat.

Dalším tahákem zdejšího muzea je prezentace kopií českých korunovačních klenotů zhotovených učiteli šperkařské školy v Turnově v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. A to nemluvím o ostatních odděleních – návštěva se vyplatí.

Večer jsme strávili v pospolitosti v kruhu turistickém, z něhož jsme vybrali letošní Miss turistiky, kterou se stala naše v mnoha aspektech vynikající členka Květa Schovánková.

Výlet se přehoupl do posledního dne, do neděle 7. 6. a na nás čekaly Trosky, dominanta Českého ráje.

Trasa: výstup na Trosky – MTZ – Nebákov ČTZ –U Přibyla ŽTZ – Věžický rybník – Vidlák.

Měli jsme dost času užít si vyhlídky ze dvou čedičových skal, které vznikly v třetihorách ztuhnutím žhavého magmatu a komplex hradních staveb na nich a mezi nimi býval nadneseně nazýván osmým divem světa. Hrad byl založen koncem 14. století Čeňkem z Vartemberka, po třicetileté válce zpustl. Vzdálenost mezi čedičovými vrcholy je asi 76 metrů – celý tento prostor zabíral vnitřní palác, na obou vyvřelých sloupech byly postaveny obranné, ale zároveň obytné věže, štíhlejší a vyšší Panna a mohutnější Baba.

Potěšilo mě, když jsem se na ceduli dočetla, že už ve třicátých letech začal KČT provádět zabezpečovací práce na Troskách. Nyní je tu velkoryse řešené nové schodiště na Babu, na níž jsme si jaksepatří užili. I Panna nám nabídla co mohla. Sestoupili jsme pak po modré značce, ukážu pár obrázků z cesty.

V Nebákově jsme přešli na ČTZ a obdivovali zase jinak utvářené pískovcové bloky.

Podtrosecká údolí jsou hojně navštěvovaná nejen turisty, ale i filmaři. V hladině zdejších rybníků se odrážejí skalní věže, příroda tady uchystala něco, co se nedá uměle naaranžovat.

Po příchodu k rybníku Vidlák jsme bohužel byli na konci naší denní trasy, nasedli do autobusu a ujížděli odpočinutí a plní elánu vstříc realitě, kde se nám budou dobité baterky hodit…