Gustav Mahler u Wörther See

Návštěva skladatelova „domečku“ v Maierniggu

Pobývat v Klagenfurtu, být u Wörthersee, pocházet z Jihlavy, obdivovat osobnost Gustava Mahlera, žasnout nad sílou jeho hudby a nezajít k lesnímu domečku, kde komponoval – to přece nejde!

Na kole jsme zrána jeli z ubytovny asi tři a půl kilometru do Maierniggu, což je místní část Klagenfurtu a tam už jsme viděli upoutávku na cestu ke Komponierhäuschen (k Domečku) na zalesněném kopci nad jezerem. Sesedli jsme a šli pěšky vzhůru cestou, kudy chodil šéfdirigent Dvorní opery ve Vídni v letech 1900 až 1907 každý den o letních prázdninách do své lesní pracovny. Jistě měl hlavu plnou tónů, v posledních letech pak i těžkostí, které mu život připravil, přesto však určitě vnímal les a okolní prostředí. Pocházel z Vysočiny, patnáct prvních let prožil v Jihlavě a ať byl potom kdekoli, podvědomě hledal krajinu dětství. Cestu jsme pomalu prošli a tvrdím, že kdyby mě do této lokality naslepo zavedli, rozvázali oči a chtěli určit místo, řekla bych: Vysoký kámen či Čeřínek na Vysočině!

Skutečnost, že mohu zde být, jsem brala jako dar od života a měla jsem tedy slavnostní pocit a pozorně jsem vnímala okolí. Na začátku lesa bylo po nočním dešti mlhavo, jakoby tajemné šero, jak jsme stoupali do kopce, slunce získávalo převahu nad polostíny, barvy se zjasňovaly, mech na kamenech ožil, pak se proudy světla draly skrze větve jehličnatých a listnatých stromů přesně jako na Vysočině! Tím chci říct, že cesta k hudbě GM vede i lesními chodníčky, protože skladatel byl milovník přírody a zdatný chodec. Taková hudební stezka nás zvedne ze země do nebe nebo alespoň hodně velký kus nad všední život.

Tu čtvrthodinku cesty jsme si skutečně užívali, měli jsme pocit, že do lesní tišiny nad jezerem přinášíme uctívanému krajanovi kousek domova (až do své smrti 18. 5. 1911 měl v Jihlavě domovské právo).

A pak jsme stáli na malé mýtince před obyčejným domečkem, kde vznikala neobyčejná díla…

Vstoupili jsme dovnitř, po sdělení, že jsme z Jihlavy, jsme byli opravdu srdečně přijati, prohlídli jsme si panely s fotografiemi a popisky, vyslechli vyprávění průvodce, prolistovali návštěvní knihu se zápisy zvučných jmen, pochlubili se, že v Jihlavě bude 7. 7. 2010 při příležitosti oslav 150. výročí narození GM odhalena socha, kterou vytvořil profesor Jan Koblasa, a nezaslouženě na nás dopadal odlesk slávy géniovy jenom proto, že v sobě neseme doteky jeho Vysočiny.

Strávili jsme zde téměř dvě hodiny (s námi též francouzský pár s rozsvícenýma očima) a ten pocit se nedá vypsat, musí se prožít. Sám Mahler říkával, že ve zdejším prostředí neskládá, ale Někdo mu vkládá tóny. (Man komponiert nicht, man wird komponiert.)

Za svého života byl GM uznáván především jako dirigent, skladatelských úspěchů si příliš neužil, ale věřil, že jeho doba teprve přijde. Poté, co koupil vilu u Wörthersee a nechal si postavit v lese tento domeček, dokončil zde v roce 1900 svou 4. symfonii a v příštích několika šťastných letech pracoval na cyklu Písní potulného tovaryše a Písních o mrtvých dětech. Postupně zde zkomponoval 5., 6. i 7. symfonii (ta měla premiéru 19. 9. 1908 v Praze, osobně ji dirigoval), v roce 1906 dokončil i 8., zvanou „Symfonie tisíců“.

V roce 1902 se GM oženil s Almou Schindlerovou, postupně se jim narodily dvě dcery, z nichž první zemřela v roce 1907 v pěti letech na záškrt. Rok 1907 přinesl skladateli kromě smrti dcery Marie i další kruté rány – jeho přímá a nekompromisní povaha a precizní způsob vedení Dvorní opery přitahovaly kritiky jeho práce, až ve jmenovaném roce vyčerpán odstoupil z místa šéfa vídeňské opery, která pod jeho vedením dosáhla světového věhlasu. Ani jeho krásná mladá Alma nepřispívala svou přitažlivostí pro jiné muže vždycky k jeho klidu, a tak není divu, že se v té době u něj projevila těžká srdeční choroba, kterou pravděpodobně zdědil po matce Marii, těžce zkoušené úmrtím několika Gustavových sourozenců a životem po boku velmi kreativního Bernarda Mahlera, otce GM.

V těžkém životním období začal zde v Maierniggu pracovat na Písni o zemi, ale nakonec vilu u jezera i domeček v lese v roce 1908 prodal a následující prázdniny trávíval v italském Toblachu na statku Trenkerhof. Kousek od něj dosud stojí podobný „skladatelský domeček“ (před lety jsme jej navštívili), kde dokončil Píseň o zemi a 9. symfonii, 10. zůstala nedokončená, protože 18. května 1911 podlehl GM ve Vídni těžké nemoci. Nedokončil ani sérii koncertů v Americe, kde působil od roku 1908 jako kapelník Metropolitní opery v New Yorku, pak byl zároveň i vedoucím prestižní Filharmonické společnosti – tedy všeobecně uznávanou osobností.

Jen ve zkratce jsem připomněla životní osud génia, jehož doba – jak pevně věřil – už přišla, protože potřebujeme jeho víru, soucit se světem, čistotu a krásu – a to všechno se dá v jeho hudbě najít. Nejsem způsobilá k odbornému hodnocení a ostýchám se užívat patetická slova, ale měla jsem to štěstí, že jsem si jednoho krásného dne uvědomila, že to, co zrovna poslouchám a žasnu nad tím, je Mahlerova hudba. A v tom, že dokáže oslovit obyčejného i velmi vzdělaného člověka, je její velikost.

Přeji všem, aby si našli chvilku k poslechu a byli tak šťastní jako my, když jsme z otevřených dveří a oken „domečku“ naslouchali při odchodu jásavým a téměř tanečním tónům ze středních vět Mahlerovy 2. symfonie. Slunce stálo vysoko, hudba stoupala k nebi a provázela nás, až jsme plynule přešli do šumění lesa a odnášeli jsme si tu čistou radost k nám, na Vysočinu.

Ve stejný den měl GM další návštěvu z Jihlavy – přišel jeho veliký obdivovatel Ing. Josef Poukar, předseda Společenství za zřízení pomníku GM v Jihlavě a my jsme přesvědčeni, že i GM by byl šťastný, kdyby se s ním mohl setkat. Pepu činíme zodpovědným za tento článek, protože jsme díky jeho nadšení uvěřili, že někteří lidé dočtou tento článek do konce.