Krajem pětilisté růže – Nové Hrady

41. ročník v Nových Hradech 20.–23. 8. 2009

Před jedenačtyřiceti lety si zakladatelé pochodu z odboru KČT START v Českém Krumlově vytyčili smělý cíl – pro pochodníky z celé republiky (tehdy ještě původní ČS) postupně připravovat trasy tak, aby prošli a poznali rozsáhlá panství jihočeských Vítkovců – a k radosti všech zájemců jejich následovníci tento cíl pečlivě plní. Srazovým místem letošního putování byly Nové Hrady (asi 35 km jihovýchodně od Českých Budějovic) a propozice slibovaly trasy v Novohradských horách, kde jsme drahně času nebyli, a na Vitorazsku, což pro nás byla exotika. Pořadatelé připravili trasy na tři dny, často po vlastním značení tak, aby nám umožnili shlédnout ta největší turistická lákadla v oblasti – a my jsme jejich snahu hodně oceňovali, dobře víme, kolik času je potřeba k projití a přípravě trasy, popisu a uvedení do propozic, zajištění dopravy na starty etap, případně převoz z cílového místa do ubytovací základny a tisíce dalších věcí…

Pro přípravu každoročních třídenních putování musejí mít organizátoři detailní znalosti obrovského území, které patřívalo jednotlivým pánům z Růže – ti z Jindřichova Hradce měli ve znaku Zlatou, z Třeboně Stříbrnou, páni z Rožmberka Červenou, z Krumlova Zelenou růži, Modrá patřila pánům ze Stráže nad Nežárkou a Černou dostal do znaku levoboček Sezima, kterému patřívalo Ústí.

O Nových Hradech je první písemná zmínka z roku 1279, to už tu stával hrad, založený Vítkovci, který střežil stezku z oblasti horního povodí Lužnice, osídlené původně slovanskými kmeny Vitorazů, ale během 12 a 13. století předané Habsburkům. Vitorazsko se stalo na dlouhá staletí součástí Dolního Rakouska a až v roce 1920 byla jeho západní část připojena k českým zemím – tedy zde bydlilo převážně německy mluvící obyvatelstvo, které ale bylo po roce 1945 vyhnáno a oblast byla zase osídlena Slovany…

Ráz celého území určují Novohradské hory, které jsou součástí Šumavského masivu a zasahují svou větší částí do Rakouska, je tam i jejich nejvyšší hora, 1112 metrů vysoký Viehberg, na našem území je nejvyšší Kamenec (1072 m) a pak Myslivna (1040 m), na jejíž vrchol jsme vystoupili. Celé území je také poznamenáno tím, že velká část původního obyvatelstva musela opustit své domovy, některé vesnice zanikly úplně, jiné se kvůli blízkosti hranic s „nepřátelskou cizinou“ během druhé poloviny minulého století vylidnily. Potěšující je, že překrásná, neokoukaná až tajemná krajina ožívá a každý z nás, 305 účastníků letošního putování, podá jistě ve svém okolí ty nejlepší reference dalším návštěvníkům.

Do Nových Hradů jsme přijeli ve středu 19. srpna večer, zašli se zaregistrovat za pořadateli, kteří měli své atraktivní stanoviště v klášteře Božího Milosrdenství, kde v jednom křídle sídlí řád Služebníků Panny Marie – servitů a další část slouží veřejnosti. Pořadatelé nás srdečně přivítali, obdrželi jsme všechny potřebné náležitosti (startovní průkaz, osobní kartu, stravenky, vstupenku na Puchýřový bál), poté jsme se ubytovali v hotelu Máj a zvědavě se šli projít po městě. V současnosti má asi 2000 obyvatel a dá se o něm říci, že je úpravné a živé. Historické stavby přestavěné či založené za vlády rodu Buquoyů (získali panství po roce 1620) září opravenými fasádami, tři nejznámější stavby v Nových Hradech – hrad, zámek a klášter – jsou přístupné a nabízejí návštěvníkům smysluplné využití pobytu. Klášter servitů byl pro zkulturnění oblasti a zvýšení vzdělanosti založen na konci 17. století Ferdinandem Buquoyem vedle kostela sv. Petra a Pavla ze 13. století, a byl jediným klášterem tohoto řádu na našem území. Kostel poničili ve své době husité, klášter komunisté, ale v současnosti mají už oba objekty to špatné za sebou a v nových hávech slouží původnímu určení.

Ve čtvrtek 20. srpna v 8 hodin ráno jsme se sešli na náměstí ke slavnostnímu zahájení, tady je část turistů z Jihlavy, odkud nás dorazilo dvanáct.

Náměstí bylo zalité sluncem a prohřáté přátelskou atmosférou, zdravili jsme se se známými a sdělovali si novinky.

V 8:30 hodin přijely autobusy a odvezly nás do Pohoří na Šumavě, kde bylo východiště na obě dnešní trasy. Bývala to dříve lidnatá příhraniční obec, i s osadami měla přes tisíc obyvatel, byla zde skelná huť – dnes jsou tu asi tři opravená stavení, barokní kostel se zřítil…

Zanedlouho jsme byli u česko-rakouské hranice, tohle je pohled na českou část hor.

Trasa: Pohoří na Šumavě – prameny Lužnice – Karlstift – Pohoří – Kapelník – Myslivna – Baronův most = 28 km

Na první části dnešní trasy byla lákavá možnost navštívit český i rakouský pramen Lužnice. Prameniště Lužnice je v této oblasti Novohradských hor a je tvořeno řadou pramínků, které dávají vzniknout mladé Lužnici, jak ji v jejím horním toku lidé milostně nazývají. Jeden z pramenů byl upraven na českém území těsně u hranic a my jsme u něj vzpomínali na naše putování po břehu „dospělé“ Lužnice u Tábora.

Vedle je informační panel s krásným životopisem řeky, ten teď ofocený nabízíme, líp se to nedá napsat.

Na dalším obrázku je vidět, že značení KČT vede na hranicích jenom jedním směrem, ale naštěstí je i do Rakouska cesta otevřená (ještě pořád si toho hodně považujeme, že můžeme volně procházet lesy bez ohledu na hranice).

Neprůchodná hranice a dramatický odsun mnoha lidí z českého území trápily i rakouské přesídlence, a proto hraniční kapli zasvětili stadlbergští farníci vzpomínkám na své původní domovy.

Na panelku o řece je zmiňovaná hájenka, zvaná „U pramene Lužnice“, tady je:

Je nutné vystoupat na úbočí hory Aichelberg (1054 m), abychom došli k oficiálnímu prameni řeky.

Na tabulce je psáno, že Lainsitz je přítokem Vltavy a že má délku 195 km. Zde bylo kontrolní stanoviště, do startovního průkazu jsme dostali své první dnešní razítko a cupali jsme kousek zpět, abychom po modré TZ došli do obce Karlstift k další kontrole. Cesta vedla přes kopec Aichelberg, kde v lese kousek pod vrcholem je opravená kaple sv. Trojice – znamená to, že tento kraj žije svým starosvětským bohabojným životem.

Do Karlstiftu se prý v zimě jezdívá kvůli lyžařským radovánkám, ale potvrzuji, že také v létě je vesnička i okolí atraktivní pro milovníky přírody, nabízím dva obrázky rašelinných rybníků v blízkosti.

Okruhem jsme se vraceli ke hranicím po fáborkovém značení, nad statkem Flussiedler jsme využili odpočívadla k jídlu a kochání.

Pár kilometrů jsme pak šli po hranici, šlapali jsme v mateřídoušce, která sladce a hořce voněla v ostrém poledním slunci, natrefili jsme dokonce pramen pitné vody a měli jsme se tedy jako v ráji.

Do hraniční vesničky Stadlberg jsme se vrátili z druhé strany, seběhli jsme do Pohoří, kafíčkem jsme ukončili první, šestnáctikilometrovou část dnešní trasy a pak jsme hned vyrazili na druhý, dvanáctikilometrový úsek, který vedl přes vrchol Myslivna a končil u Baronova mostu. Na mapce je namalováno, kudy cesta značená pořadateli vedla. Ta oblast je dnes vylidněná, jen Boží muka ukazuijí na dávné osídlení. Často jsou na zdobených kamenných podstavcích připevněné obrázky malované na skle, což bývalo v tomto kraji četných skelných hutí obvyklé.

Část cesty jsme šli podél Lužnice, která se nemůže rozhodnout, kudy do velkého světa – hned je na českém, hned na rakouském území – prostě mladá Lužnice. Z bujnosti navštíví i Kapelníka, ale zase ho opustí.

Novohradské hory vypadají krotce, ale ujišťuji vás, že zdání klame, turista nedostane nic zadarmo. Je třeba zabrat než jste na vrcholu a než inkasujete odměnu v podobě překrásného výhledu. V té chvíli je námaha zapomenuta, žijete jen přítomným okamžikem…

Na vrcholu Myslivny ve výšce 1040 m n.m. byla kontrola, dostali jsme třetí razítko, dobrou radu na další cestu

a dárek k nezaplacení:

Zdálky vypadají zdejší hory zalesněné a trochu nudné, vydáte-li se ale na vrchol, jste cestou překvapeni balvany a skalkami nejroztodivnějších tvarů, vše zdobeno mechem různých odstínů.

Dolů do údolí Pohořského potoka, kudy vede silnice, jsme dosti spěchali, abychom nezmeškali autobus, který nás měl v 17 hodin odvézt od penzionu Baronův most do Nových Hradů. Situace se ale vyvinula tak, že jsme si zde u pohostinného kamenného stolu užili krásné dvě odpočinkové hodinky při čekání na autobus, který se pro nás musel kvůli množství zájemců o přepravu vrátit.

Celé dvě hodiny jsme ale nekonzumovali, také jsme se pořádně rozhlíželi kolem a objevili jsme něco pro jemné duše:

Myslím, že neškodí trochu patosu, navíc fajnšmekři si přijdou na své i v německém textu. Báseň o lese je myslím nejlepší tečkou za dnešním putováním v kraji pětilisté růže.

Pátek 21. srpna byl věnovaný turistice po Vitorazsku, což je oblast ležící v Rakousku, jejímž centrem je historické město Weitra (Vitoraz). Sluníčko si ráno protřelo oči a pozlatilo věž i střechy kláštera Božího Milosrdenství v Nových Hradech a my jsme při vstávání viděli z okna naší ubytovny tenhle radostný obrázek, který překryl myšlenky na jeden ošklivý den právě před jedenačtyřiceti lety…

Po snídani jsme spěchali na náměstí, odkud nás autobusy v 8:30 odvážely do Weitry. Cestou Mirek pořídil obrázek kláštera, abyste viděli, jak krásně je opravený.

Jen si představte, jak velký zástup to byl, když se nás tři stovky vydalo od autobusů na prohlídku města a zámku.

Dnešní trasa je na mapce vyznačena tmavými tečkami.

Trasa: Vitoraz – Tiefenbach –Reinprechts – Mandelstein – Heinrichs – Pyhrabruck – Buquoyská hrobka – Nové Hrady = 27 km

Lužnice protéká starobylým městem Weitra, tolik podobným městům jihočeským, jako dosti statná řeka, která dál s chutí přibírá vodnaté potoky.

Naše cesta vedla údolím potoka Tiefenbach severozápadním směrem k vesnici Reinprechts.

Vesnička byla upravená, plná kytek, na návsi kaple – prostě všechno tak, jak jsme v rakouských vesnicích zvyklí vidět.

A na začátku lesa za vesnicí naše kontrolní a občerstvovací komando!

Posilněni a vybaveni dobrým slovem jsme směřovali k dnešnímu top zážitku – k výhledu z hory Mandelstein (874 m n.m.). Před stoupáním jsme si dali voraz v odpočívadle pod vrcholem.

Nahoře jsme nejdříve zašli k památníku vyhnaných a zabitých lidí v letech 1945-6.

Je to dosti emotivní zážitek, který podtrhují verše šumavského spisovatele Adalberta Stiftera, volně se dají přeložit takto: Nenávist a svár hájit nebo opětovat je slabost, přehlížet je a lásku projevovat je znakem síly. Ten památník ani kříž za válečné oběti zde nestojí náhodou – z vrcholové skály Mandelsteinu, který leží téměř na hranici, je ten nejnádhernější výhled na Novohradsko, bývalý domov vyhnaných.

Prošli jsme i okružní cestu kolem kopce a pořídili množství krásných obrázků, pro představu zařazuji tři následující.

Před vstupem na Erlebnisweg (zážitková cesta) jsme museli odolat vábení pořadatelské pojízdné restaurace.

Cesta označená v mapě jako „zážitková“ nás dovedla po pár kilometrech do vesnice Heinrichs. Posuďte, zdali si ten název zaslouží.

V Heinrichs jsme dostali na kontrolním stanovišti před místním kostelem poslední razítko do startovního průkazu, čekal nás ještě jeden balvanový okruh v lese

a pak už jsme směřovali po hraniční cestě k přechodu. Kousek od Heinrichs, na rozcestí k bývalé obci Jedlice prý stojí torzo buku, zvaného otloukaný, či okovaný, či švédský. Pod ním prý Švédové za třicetileté války zakopali válečnou pokladnici a aby nemohl býti buk poražen a oni tak poznali, kde svůj poklad hledat, pobili ho hřeby tak, aby se pily ani sekery ke dřevu nedostaly. Koluje řada protichůdných pověstí, co se stane když… ale jisté je, že poklad nikdy nebyl nalezen. Ani my jsme se nepokusili, protože jsme to jednak nevěděli a druhak naše cesta nevedla přímo kolem. Uvádím to jako tip pro případné hledače pokladů. (Jisté ale je, že velkou cenností této oblasti byly hyalitové výrobky skelných hutí. Skleněné nádoby černé či tmavočervené barvy byly vzácné a velmi žádané, začaly se vyrábět po roce 1818 podle receptury vynálezce Jiřího Buquoye.  Nyní je už jen pár kousků v muzeích.)

Prošli jsme poslední obcí Pyhrabruck na rakouském území, kudy ve středověku vedla tzv. Česká stezka. Vystoupali jsme na kopec a už se před námi otevřel pohled na české území.

Zbývaly nám tři kilometry pochodu po silnici do Nových Hradů. Únavu z celodenního putování jsme zahnali při odpočinku na lavičce před Buquoyskou hrobkou, kterou si dali majitelé Novohradského panství postavit na konci 19. století od architekta Schulze ( stavěl i Národní divadlo) v pseudogotickém slohu. Vstup do kaple zdobí pozlacená mozaika s Pannou Marií, což je návrh Maxe Švabinského. Ten obrázek si ale musíte vygůglovat, protože Mirkovi došly baterky ve foťáku…

V sobotu 22. srpna nebylo sluníčko zdaleka tak dobře naladěné jako včera. Nicméně skupina jihlavských pochodníků je připravena aktivně prožít celý den a vyzískat všechno, co lze.

Trasa: Nové Hrady – Kamenný rybník – Hraniční kámen – Veveřský rybník – Šejby – Dlouhá Stropnice – Paseky – Dobrá Voda – Horní Stropnice = 24 km

Původní trasa měla být 30 km, ale odpolední déšť všechno změnil, pršelo tolik, že jsme raději pochod ukončili. Zatím ale ráno šlapeme po červené TZ kolem Zevlova rybníka k rybníku Kamennému, kde je kontrola a na razítku je zobrazena první dnešní zajímavost – kámen, který je už v roce 1359 označovaný jako hraniční.

Nedaleko, na břehu Kamenného rybníka je i obvyklý hraniční kámen.

Tak dost legrace, odbočíme na cestu, kudy vede cyklostezka č. 1048 a kolem rybníků Přesličkového a Hejškova dojdeme k rybníku Veveřskému.

Do roku 1980 stávala v blízkosti obec Veveří, z ní zůstala jen škola, kterou využívá kemp. My jsme využili pohostinství organizátorů, dali jsme svačinku a kontrolní razítko

a to už začalo drobně pršet. No, nic se neděje, říkáme si všichni a statečně rázujeme lesem k bývalé vsi Jedlice, po několika mokrých kilometrech přicházíme k obci Šejby, která má v současnosti 20 obyvatel, před nedávnem sloužila jako posádkové místo a před dávnem zde byla skelná huť a také čilý zemědělský ruch. Po silnici se dostaneme do Dlouhé Stropnice – v těchto místech opravdu dávají lišky dobrou noc a to ještě postupujeme k masivu Kraví hory (952 m) a po levé ruce máme Vysokou (1033 m) s vrškem zachumlaným těžkou mlhou. Musím říct, že tajuplná atmosféra se mi docela líbí, ale snesla bych menší déšť, no nešť, zařídíme se.

Tuto kamennou pyramidu prý před několika desetiletími navršili traktoristé, proč, to nevím, ale stala se součástí krajiny, stejně jako další objekty návštěvnického zájmu.

Když jsme přišli ke slavnému poutnímu chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Dobré Vodě, taktak jsme si stačili loknout ze zázračného pramene vyvěrajícího u kostela, a už jsme pádili do blízké hospůdky zachránit se před lijákem, který nás přepadl následován velmi studeným větrem. Když jsme pochopili, že dneska už to jiné nebude, zapíchli jsme to, dali si velký rum a po silnici se vydali do pár kilometrů vzdálené Horní Stropnice; po červené značce, která vede poli a loukami se jít vůbec nedalo.

Zařazuji aspoň pohled zdálky na poutní kostel v Dobré Vodě na úbočí Kraví hory.

K naší radosti jsme zjistili, že ani ne za půl hodiny odjíždí ze Stropnice autobus do šest kilometrů vzdálených Nových Hradů. Hurá!! Přijel autobus a řidič se nás potměšile zeptal, na kterou zastávku v Nových Hradech chceme vlastně jet – do města či na nádraží? O překot jsme vykřikovali, že do města. Vtip je v tom, že nádraží v Nových Hradech je vzdáleno od města šest kilometrů! Železniční zastávka Nové Hrady je v obci Jakule – to je pro přespolňáky pěkné překvapení!

Mírně urousaní jsme předstoupili v klášteře před pořadatele, abychom po předložení orazítkovaného startovního průkazu obdrželi jako odměnu za třídenní putování krajem pětilisté růže diplom a odznak. Byli hodní, vstřícní, pozorně vyslechli naše dnešní vodnaté příběhy a předali nám vysoce ceněné trofeje.

A tady je neúnavná ředitelka pochodu Libuše Kuchtová, Mistr turistiky, která je duší celé akce.

Fotku dalšího organizátora pochodu pana Bohuslava Wimmera, Mistra turistiky, díky němuž byl náš startovní katalog nejoblíbenější letní četbou, sice nemáme, přesto patří ke klíčovým postavám.

Večer se vše oslavilo na Puchýřovém bále tancem (to aby měly nohy jiný druh pohybu), rozloučili jsme se a slíbili si, že se za rok setkáme v okolí Frymburka.

Je vcelku běžné, že turisté si umějí třídenní pochod užívat pět dní . My jsme měli ten pátý v neděli 23. srpna před sebou a dokázali jsme si s ním poradit. Bylo krásně, a tak jsme měli v úmyslu projít tu část včerejší trasy, kterou jsme kvůli dešti nedokončili. Nejdříve jsme ale zašli na prohlídku hradu, pak jsme proběhli zámecký park a zašli jsme na výstavu Po stopách společné historie, která se koná v novohradském zámku od 14.–30. 10. 2009.

A tady jsme zažili rozporuplné pocity – ta výstava totiž byla tak krásná a zajímavá, že bychom na ni potřebovali celý den – a to jsme si nemohli dovolit. Průvodce výstavou pan Milan Koželuh je i tvůrcem modelu Novohradských hor v měřítku 1 : 12500. Nedokážu v jedné větě popsat to, co je zde návštěvníkům prezentováno ze spolužití česky a německy mluvícího obyvatelstva Novohradska, z oblasti zvané křižovatka národů – opravdu vřele doporučuji návštěvu. My se teď doma těšíme z nádherného katalogu výstavy, v němž je mimo jiné rozverně vysvětlen význam slova asimilace: Germáni asi–milovali ženy v této oblasti původně usazených Keltů a o Germánkách se vědělo, že rády asi–milovaly Slovany.

Dnešní trasa: Nové Hrady – Terčino údolí – Humenická přehrada – Cuknštejn – Nové Hrady = 10 km

Terčino údolí je romantický park vybudovaný na přání hraběnky Terezie Buquoyové ve 2. polovině 18. století kolem říčky Stropnice, která pramení nad obcí Šejby na svahu Vysoké, protéká Horní Stropnicí, Novými Hrady a u Dolní Stropnice se vlévá do Malše. Ve své době se říkalo parku Krásné údolí a byl považován za nejkrásnější v Čechách, nyní je vyhlášen Národní přírodní památkou. Bylo zde vybudováno několik staveb, vodopád, můstky a něco z toho zůstalo k vidění do dnešních dnů.

Říčka Stropnice byla spoutána v roce 1988 vodním dílem Humenice.

Naučná stezka pak vede ke tvrzi Cuknštejn z konce 15. století, teď patří soukromému majiteli.

Poznání zdejšího kraje by nebylo úplné bez návštěvy dvou poutních míst s léčivou vodou, kvůli časové tísni jsme zajeli do Dobré i Hojné Vody autem a udělali si výlet do historie. V roce 1564 se na úpatí kopce zjevila zdravá voda, která mnoho lidí zhojila a zázraky konala. Osadě vzniklé kolem pramene „U svaté Anny“ dáno jméno Vilémova hora podle Viléma z Rožmberka, pak na konci 17. století dva kilometry odtud pod Kraví horou se objevil další pramen a ves při něm nazývána Dobrá Voda. Nad pramenem postaven poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie. Prý to byl František Palacký, kdo osadu na Vilémově hoře přejmenoval na Hojnou Vodu (hojivou), místo si oblíbil Zikmund Winter, léta sem jezdíval a napsal zde román Mistr Kampanus.

Tady je tip na procházku po kopcích, ze kterých pramení zázračné vody. Oba prameny jsou na naší mapce označené červeně.

Naše putování krajem pětilisté růže končí symbolicky u kostela svatého Mikuláše v Horní Stropnici – červená růže rožmberská na fasádě jasně označuje panství

a postupné užití všech stavebních slohů, počínaje kolem roku 1200 slohem románským, přes sloh gotický, renesanční i barokní

symbolizuje různost, z níž vzniká krása.

Naše povídání o letošním putování Krajem pětilisté růže je velmi obsáhlé, ale ti, kdo se zúčastnili jako pochodníci či pořadatelé, pochopí proč.