Studánkové odpoledne

Pátek 4. září 2009 v lese Temníku

+ nově texty pana Holuba

Jestli má každý kraj svoji studánkovou vílu, tak ta naše z Vysočiny má plno práce, aby všechno stihla – musí být přítomna čištění studánek, asistovat při zastřešování a úpravách a taky se zúčastňovat slavnostního otevírání studánek – a to má fofr, protože jihlavští ochránci přírody jsou velmi aktivní a ani Lesy ČR nespí nečinně pod bukem. Už jsem psala o několika studánkách, které zastřešil náš přítel Karel Hobza, dneska se vydáme za studánkami, které dostaly dřevěné stříšky od tesaře Karla Kloudy – a za vším stojí vílin vyslanec pan Karel Holub, milovník a znalec vysočinské přírody.

Pracovníci Lesů ČR rozeslali pozvánky na otevření Zpívající studánky v lese Temníku u Kalhova a my čtyři turistky dychtivé jsme byly rychle domluvené, že u toho taky musíme v 15 hodin být. Jely jsme autem s Naší Věrou, ačkoliv počasí ten den od rána nevypadalo slavnostně a nebyla naděje, že studánka zazpívá v hustém dešti. Věřte či ne, vyjely jsme a asi po pěti minutách přestalo pršet!

Dojely jsme na místo, les po dešti voněl, studánka zářila novotou, ochutnaly jsme její chladnou, trochu nasládlou vodu a zdravily se s mnoha známými.

Od jihlavských ochranářů dostali všichni účastníci list s ukázkou humorných a satirických veršů tzv. písmácké poezie z 18. století (přesně seděly i na dobu dnešní), což navodilo úsměvnou atmosféru.

Byly proslovy oficiální, byly vstupy umělecké – např. malířka a básnířka paní Sarnová recitovala ze své sbírky poezie o Vysočině tak krásně, že i okolní les zatajil dech… Pan Miroslav Vašíček zakončil své povídání nejen o přírodě slovy Periklovými (asi 500 př. n. l. – 430 př. n. l.), uvedu je s jeho dovolením zde:

„Pozvedněte duše občanů, ne střechy domů, neboť jest lépe, aby velký duch přebýval v příbytku malém, než aby duše nízké číhaly v příbytcích velkých.“

Slavnost byla ukončena po starém způsobu střelbou ze dvou hmoždířů, aby pramen nevyschl a cesty vody nebyly přerušeny.

Podíváte-li se na mapku, uvidíte, že asi 1,5 km od Zpívající studánky je studánka Lochova, která byla otevřena před pár týdny, kdy jsme byly většinou rozběhnuté po světě. Krásná lesní cesta lákala a zanedlouho jsme byly na místě, abychom ochutnaly vodu a přečetly si hrůzostrašný příběh o sedláku Lochovi.

Vousů nemajíce beze strachu jsme se nakláněly ke studánce a chválily její vodu a také ty, kteří nám pocestným prospěli svou prací.

Byl už podvečer, když jsme přijely k nedaleké Vyskytné, abychom se stavily ještě ke studánce Panny Marie, která byla obnovena letos v létě.

Nápis na studánce je prostý, ale skrývá v sobě podstatné sdělení o léčivých účincích této mírně radioaktivní vody, která je pravděpodobně napojena na prameny křemešnické:

„Zastav kroky u studánky, která tu je, napij se z pramene, který uzdravuje. Po těle osvěžen, na duši posílen, s vírou a nadějí uvítej nový den.“

Naše vydařené dámské vodní odpoledne jsme oslavily výborným vínem u Ivy a dle moudrého studánkového doporučení osvěženy a posíleny jsme očekávaly nový den.

PS: Kázala jsem vodu a pila víno…

Myslím, že by mnohé z vás zajímalo, co pan Karel Holub povídal při otevírání obou studánek –  ty, které život zavál daleko od pramenů, ale i ty, kteří měli štěstí být tehdy při tom. Pan Holub byl tak hodný, že nám poskytl materiály, které s jeho svolením zveřejňujeme.

Nejdříve to, co jsme slyšeli během slavnosti otvírání Zpívající studánky:

Vážení domácí i přespolní přátelé,

jestliže poutník v této krajině usedne na některou z laviček u zdejší Zpívající studánky, zapomene  na denní shon a  přivře oči, vybaví se mu les Temník ve své dřívější  podobě. Spíše prales, než les pokrývající tuto část Zálesí, hostil tehdy nejen vlčí smečky a divočáky,  ale i medvědy  a dravé ptáky. Žďářením lesa z něj lidé ukrajovali  plochy pro svá obydlí a pole, ale kácení a hospodaření v lesích nebylo ani ve středověku živelné. Už Karel IV. vydal nařízení, kterým hospodaření v lesích upravil, a další panovníci v tom pokračovali.

Hustým lesem vedla nijak široká tzv. Stará cesta humpolecká, místy  přes močály zpevněná hatěmi. Hle, tady jede zrovna  kupec: mohutný a plně naložený vůz těžce táhnou tři páry koní a doprovázejí ho zarostlí chlapi ze  stanice na Stráži u Mikulášova. Za pasem každý tesák nebo sekeru, přes rameno kuši nebo oštěpy… Institut ochranky nám zůstal až do dnešní doby, jen v poněkud nenápadnější, ale o to ostřejší podobě. Zato šňůru kamionů bychom dnes za kupecké a formanské koně rádi vyměnili…    

A co se tehdy do Čech vozilo? Třeba jantar, kůže, zbraně a látky – damašek, sobol, zlato- hlav, dále  koření, sůl… Od nás za hranice putovalo stříbro, dobytek, kožešiny, vosk, plátno, obilí a samozřejmě pivo. Zemské i další stezky vedly vesměs do Prahy, kde býval tehdy  velký kupecký dvůr. Však také kronikáři tehdejší doby psali: „Město Praga je ze všech měst obchodem nejbohatší…“   Tak vida – co se od těch dob změnilo ?

Lesní závory, tento vynález moderní doby, tehdy ještě nebyly. Ale za hranicemi naši sousedé nezůstávali v klidu, přírodně bohatá země lákala a po kupeckých stezkách se do české země dobře pronikalo. Proto mohutná dřevěná hranice na vrcholu Strážníku a další na okolních kopcích a jej
ich hlídky. Ve dne hustý černý dým, v noci daleko a dobře viditelný oheň, předávané z jednoho strážního kopce na druhý, dávaly vesničanům i měšťanům znamení, aby se připravili k obraně…

Tento les má však i svou neveselou historii. Kousek pod Zpívající studánkou stojí opravený křížek. Zde si vzal život pan hrabě, majitel zdejšího velkostatku, když se předtím rozloučil se svým věrným přítelem panem lesním. Co se mu asi honilo v hlavě, zda soužití s nenasytnou a rozhazovačnou ženou nebo hospodářské potíže –  to už nikdo nezjistí…

„U Zabitého“ byl loupežníky přepaden a vyhasl život humpoleckého soukeníka Josefa Kociana. Jinde mladý novomanžel, který rubal se svými druhy dřevo, jsa krátce ženatý, zasnil se nad svým domácím štěstím, a když chtěl uskočit před padajícím stromem, bylo už pozdě…

Ale Pán Bůh tento kraj miloval a obdaroval jej také zásobami vody. Lochova studánka nedaleko má svou smutnou pověst, Zpívající studánka zde má podle pověsti vodu s léčivými účinky, nedaleko leží i studánka U Kamene. U Krasoňova vyvěrá studánka Kopaninka, u Kalhova studánka U Pařízků na Kudrnově louce. V lese Šandovec, někde u osady Čamrda, byla kdysi známá a dosud nenalezená studánka Křtitelnice, kde kněz poskytoval novorozencům svátost křtu. Šimanov je známý studánkou Slepého mládence a tzv. Hejskovou štůlou, studánky a prameniště  jsou Nad dětským táborem, u rybníku Trojan a v Sedláčkově lese, lidé jezdí pro vodu k Noskově studánce, nebo ke studánce pod Černým rybníkem… A co je studánek v okolí Bílého Kamene!

Dovolte mi na závěr, abych za Český svaz ochránců přírody poděkoval Lesům ČR, panu inženýru Hlaváčkovi, jihlavské firmě Střechy Klouda – tesař-památkář, panu Miroslavu Vašíčkovi a všem, kteří se na zvelebení této studánky podíleli. Studánce pak přeji vodu čirou, nekontaminovanou a dobrou, která nás nejen osvěží, ale také přispěje k našemu zdraví.

Děkuji vám za pozornost.                                               /  K.H.  4.září 2009 /

A teď si podle následujících veršů zkuste představit naši Vysočinu.

Z p í v a j í c í      s t u d á n k a

Zpívá o lese, tmavém jako noc,

jenž obživu skýtal dřevařům a sklářům.

Srnčí na stráních, v lese divočáci 

a v polích skřivánci zpívají hospodářům.

O kupcích zpívá, jichž vozy táhly stezkou 

a potkávaly hejkaly, skřítky a víly.

O dlouhých alejích jeřabin a lip,

kde vítr se zimou se blízce spřátelily.

Zpívá o tom, jak plyne voda, čas.

O porozumění  zpívá den celý.

To jen my, lidé, často přeme se.

A zpívat? Zpívat už jsme skoro zapomněli…

                                            / Karel Holub /

Dále nabízím povídání o Zálesí a Lochově studánce.

Vážení přátelé, milí domácí a přespolní, milé děti,

kraj, ve kterém jsme se při dnešní příležitosti sešli, je nejchladnější a největrnější částí jihlavského okresu. Tato jihovýchodní část Zálesí, jehož srdcem jsou Bříště a Kletečná, byla vždy poněkud odříznuta od světa, k čemuž přispívá nepochybně i to, že leží na okrajích tří okresů, pelhřimovského jihlavského a havlíčkobrodského. Jejich hranice se sbíhají nedaleko odtud. Krajem také protahuje evropské rozvodí. Zdejší krajina nese typické znaky Vysočiny – zvlněná pahorkatina s ostrůvky lesů, „ozdobená“ bohužel nevkusnými operátory, hluboké lesy, v nichž můžeme narazit nejen na srnčí a divočáky, ale  i na čápa černého, dále malebné vísky, aleje listnáčů, meze kvetoucí šípky a trnkami… Na hladinách rybníků zahlédneme poláka chocholačku a potápky, u vod pak volavky, bekasiny nebo motáky. Nad poli zpívají skřívánci a lindušky, v krajině nechybí stehlíci, pěnkavy, konipasi, pěvušky, poštolky… Přes všechny minulé úpravy si zdejší příroda zachovala svou drsnou a pořád ještě do značné míry čistou krásu.

Obyvatelé Zálesí neměli v tomto kopcovitém kraji s nepříliš úrodnou půdou a kamením lehké živobytí. A bývaly povah vzdorných, tvrdých, ale poctivých, jak o tom krásně píše Dr. František Hamza ve svém románu Šimon kouzelník. O jejich zkušenostech s přírodou, s počasím a sklizní, svědčí např. jedno z  mnoha jejich přísloví: „Fouká-li z Moravy, jezdi, sedláčku, pomaly. Fouká-li z Čech, plň rychle do střech.“

Tento kraj je plný pověstí, které se odvíjejí od vrchu Strážníku, na němž zemské hlídky střežily zemskou stezku a který prý 1x za 100 let hostí starobylé slovanské bůžky. A s trochou fantazie si jistě umíme představit potměšilé hejkaly, trestající své provokatéry, bezhlavé jezdce, čerty v místě zvaném Peklo, posměšné vodníky, svádivé reje divoženek, dnes ztracené studánky – křtitelnice, kde v dobách ranného křesťanství probíhaly  křty… a dokonce i tu utopenou kapelu v Černém rybníku. Lakotná selka či sedlák bývali potrestáni, poctiví a pracovití mládenci od stavby hráze rybníka Trojan byli povýšeni a oceněni… A v tomto kraji se udál i příběh sedláka Locha. Pramen „jeho“ studánky si pamatují i nejstarší pamětníci.

Myslím, že tradice obnovy studánek má dvě hezké myšlenky. Za prvé je to úcta k vodě, projevená tím, že obnovíme tak vzácnou a stále nedoceňovanou věc, jakou je vodní pramen. I studánka, jejíž kvalita vody není známa, má svůj význam pro zvěř a ptactvo. A za druhé jde o projev našeho vztahu ke kraji, kde žijeme, k jeho historii, staromilecky řečeno, o postoj vlastivědný. Projevujeme tím vyspělost své kultury a svou úctu ke krajině.

Všichni tři páni starostové a zručná firma tesaře-památkáře pana Karla Kloudy z Jihlavy zaslouží za dnešní den od nás všech poděkování.

My, jako Český svaz ochránců přírody v Jihlavě, se zabýváme vedle údržby chráněných území a kroužku mladých ochránců také mapováním a úpravou studánek. Vydali jsme dvě publikace a chystáme vydání kompletního CD. O pět studánek v okolí Jihlavy se také staráme a několik jsme jich ve spolupráci s turisty Sokola Bedřichov také zastřešili. Rádi vás uvítáme na každoročním jarním otevírání studánek v okolí Jihlavy, nebo na některém „studánkovém pochodu“.

Zmínil bych se ještě o občanském sdružení Zelené srdce. Sídlí v nedalekých Mladých Bříštích a v jeho programu je mapování a obnova studánek, obnova křížků a Božích muk a ochrana zeleně. Vydalo knihy Zapomenuté studánky a Zapomenutí svědkové a pořádá každoroční Otevírání studánek v Mladých Bříštích.

Turisté Sokola Bedřichov vydali brožurku „Studánky Jihlavska“, kde je uvedeno 42 studánek a jejich popisy. Za návštěvu některých z nich můžete získat pěkný odznak. Registr studánek můžete najít také  internetu.

Za ochránce přírody přeju Lochově studánce, aby se stala zajímavým turistickým místem, které láká k usednutí a chvilce klidu v dnešní uspěchané době. Zároveň aby byla inspirací pro další obnovy studánek. Věřím, že ji obecní úřad přihlásí také do každoroční soutěže „O studánku Vysočiny“. 

Děkuju Vám za pozornost.                               / Karel Holub /

 

Už jsem několikrát psala o městečku Brtnice a zmínila se o říčce stejného jména. Přečtěte si, jak se dá krásně a chytře popsat průběh jejího třicetikilometrového toku. Vy, kteří důvěrně znáte celou Brtničku, jistě oceníte, jak přesně vystihl pan Holub vše podstatné. Mne jeho verše okouzlily a napadlo mě, že by bylo hezké projít celý tok a pokusit se nafotit to, o čem napsal.

 Říčka Brtnice          

V rybnících na Třebíčsku bere jiskru
a jako dračice k městu se žene
zdravena ze Šimaňáku
bělostnými křídly labutí

Kašle na balvany
značkované  vodními skorci
neboť užuž chce být ve stínu
hrdého brtnického zámku
a protáhnout se před ním v nejplnější kráse

Krasavče koukej volá koketně 
Kdo je tu hezčí ???

Ale místní si pamatují její povodňové hýření
a upjatou do betonového korzetu
pod mosty s čepicemi Lipartových soch
ji ostražitě vyprovázejí na konec obce
k provozům kůže vydělávající
které jí tolikrát ublížily

Však v lukách pod Výrovou skálou
už její veselé srdce neví o ničem
Rozezpívává se sprškami vod
v balvanech  nasypaných z vozů Pána Boha
do úzkého kaňonu
tu a tam přepásaného lávkami o dvou kmenech

Vějíře pérovníku pod Doubkovým mlýnem
nezkrotný živel chladí bezvýsledně
neboť  říčka je trvale přihlášená
do soutěže o Miss Vysočina a na konkurenci nedbá

Zamává rozbořenému sídlu lapků
– rokštejnským zdím –
a s písničkou se řítí do stínu totemů a dýmu z ohýnků
kde  trampové pod širáky
loudí na kytarách.

Ale u Přímělkova přece jen zjihne a ztichne
a dlouze se zavlní
Pochopila asi
že už jí léta nic jiného nezbývá
než vzdát se své starší a klidnější sestře
Jihlavě