Podzimní Vysočinou

Mezi Žďárem nad Sázavou a Novým Městem na Moravě

24. října 2009

Ačkoliv na Žďársko jezdíme poměrně často, vždycky se najde trasa, kterou jsme ještě neprošli. Při dnešním pochodu jsme si vybrali modře značenou cestu mezi dvěma městy, která už svými názvy naznačují, že nejsou obyčejná. Akce, kterou pořádají turisté ze Žďáru, je dvoudenní, zázemí mají v ZŠ Palachova; tím míním, že je zde start, cíl i ubytování ve spacích pytlích na podlaze v tělocvičně pro zájemce zdáli. Hned ráno jsme se potěšili shledáním s několika známými ze severní Moravy, kteří přijeli za turistikou a kulturou.

Trasa: Žďár – Lhotka – Harusův kopec – SKI hotel – Nové Město = 20 km

Podzim sluší Vysočině, ať už jsou barvy ve slunci ostré či jako dnes tlumené mlžným oparem. Bylo čerstvo, počasí pro turistiku jako stvořené,

ale na cestě jsme mohli přijít např. i k úseku u Lhotky, který si vyžádal trochu vynalézavosti a hravosti, než byl vítězně překonán:

Na ceduličce stojí, že zde obnovili původní rybník a vedle vybudovali jeden menší nový, to vše nákladem 7 miliónů Kč – a to už stojí za to, trochu si při procházení kolem radostně povyskočit.

Na Harusově kopci (741 m n.m.) bylo mlžné pohanské šero, ale bez úhony jsme prošli do polidštěných poloh nižších – pohled na úpravné studánky a stromy vždycky potěší.

Na hlavním náměstí zval poutač do Horáckého muzea – proč nezajít?

V budově dříve bývala radnice – vstupní hala je zachovaná v podobě ze 16. století, v ní ale byly dvě současné a přívětivé průvodkyně, které se nám věnovaly, a tak jsme neplánovaně z turistiky přešli do kultury. Shlédli jsme výstavu o slavných vilách kraje Vysočina a pak stálou expozici o moravském Horácku a lyžařské muzeum. Srdce každého lyžaře (i tetičky-běžkařky) zajásá, když vidí historii výroby lyží i ceny, které sbírali místní borci.

Mirek s dovolením ofotil povídání prvního výrobce lyží na Novoměstsku, truhlářského mistra Adolfa Slonka z Rokytna, které jsme považovali za čtivé.

A ještě malou vzpomínku jednoho z prvních velmi úspěšných závodníků Cyrila Musila:

Při shromažďování informací o něm jsem narazila na otřesný příběh o komunistické zvůli v padesátých letech minulého století. Cyril Musil se narodil v roce 1907 ve Studnicích, od dvacátých let byl průkopníkem lyžování, v roce 1936 se zúčastnil olympiády v Garmisch-Partenkirchenu (s výborným výsledkem), během války se velmi aktivně zapojil do protifašistického odboje a protože jako známý člověk odolal nabídce spolupráce s komunisty, byl v roce 1949 zatčen a určený k likvidaci; široká rodina a známí uvězněni. Jemu se podařilo z ilavského vězení po čase utéci (později napsal, že to byl jeho nejdelší a nejtěžší závod – a byl to hodně tvrdý člověk), pak opustil republiku a žil v Kanadě, kde v roce 1977 zemřel, aniž se domů na milovanou Vysočinu znovu podíval. Dosud jeho jméno není známé tak, jak by si tento výborný lyžař a slušný člověk zasloužil.

Rozhlédnete-li se po náměstí Vratislava z Pernštejna, nemůžete přehlédnout ani kostel sv. Kunhuty s unikátní sgrafitovou výzdobou novoměstského rodáka Karla Němce, kterou provedl při generální opravě kostela ve dvacátých letech minulého století,

ani sochu Vratislava z Pernštejna (1530–1582) se svitkem výsad, které jako významný příslušník vlivného rodu udělil v roce 1580 Novému Městu (autor Karel Dvořák):

Všichni víme, že se zde narodil sochař Jan Štursa (1880–1925) i jeho žák Vincenc Makovský (1900–1966). Rodný dům Jana Štursy je hned u náměstí, před ním je jedna z jeho nejznámějších soch, Raněný:

Je škoda, že mu byl vyměřen tak krátký čas k práci – skrze vnadné tělo ženy využila bájná Salomé, kterou sochal, své moci a požádala o jeho hlavu, kterou dostala nikoliv uťatou jako Křtitelovu, ale prostřelenou vlastní sochařovou rukou po zjištění devastující, v té době nevyléčitelné choroby.

Na Palackého náměstí vzhlížíme ke Štursovu pomníku našeho historika, otce národa (1798–1876), ať chceme či ne – stojí ve svahu

a skoro do očí můžeme pohlédnout prostému pasáčkovi na kašně:

Sochu nazvanou Píseň hor vytvořil Vincenc Makovský podle Štursova originálu, který je teď ve vstupní síni Horáckého muzea.

Povzneseni kulturně jsme se odebrali kolem dalších soch, kterých je v desetitisícovém Novém Městě úctyhodné množství, k nádraží, abychom kolem třetí hodiny odjeli zpět do Žďáru. Cesta vlakem byla svěží, protože koukat na velkorysost zdejší přírody z příjemně vyhřátého kupátka, být v dobré společnosti – to prostoupí člověka klidem a provoní mu duši.

Ve Žďáře nás pořadatelé zahrnuli přívětivostí, obdarovali diplomem a my jsme si cestou domů ještě zajeli do vyhlášené žďárské cukrárny na kafíčko a větrník jako kolo od vozu. Zlatým hřebem dne byla ale návštěva na pomyslné moravsko-české hranici u Pilské nádrže za Žďárem.

Kdo už viděl některou sochu Michala Olšiaka, není na pochybách, že je i tohle jeho dílo. Originálně a nově je tu označena hranice, starší hraniční kámen byste našli u silnice ke Stržanovu, kousek odtud. Dílo je zatím nedokončené, kámen z hořického pískovce bude stát na vyvýšenině mezi českým Lvem, který hledí na Moravu a moravskou Orlicí, která bedlivě sleduje krajinu českou.

Pravá hranice je tam, kde se cyklostezka ze Žďáru k Polničce nejblíže dotýká Pilské nádrže, ale je to soukromý pozemek, proto bylo zvoleno blízké návrší, ze kterého ostatně mají zemské symboly lepší výhled.

Na orientační mapce je Pilská nádrž, napuštěná v roce 1963 po rekonstrukci rybníka, malou červenou tečkou je označený i starý hraniční kámen na stržanovské silnici.

Téměř všechny Olšiakovy sochy v okolí Žďáru můžete vidět v květnovém příspěvku, o výletech na Žďársko se dozvíte v příspěvcích Podzimním Žďárskem, Tři Studně, Velikonoční Žďársko, Sochy a Studnice.