Listopadové pochody v Telči

7. 11. 2009 Vysočinou k Telči

8. 11. 2009 Cestou Jana Hvězdy z Vícemilic

I kdyby nebyl tak krásný podzim jako se povedl ten letošní, těšili bychom se do Telče – a tak na strašáka globálního oteplování nedbajíce, starost o budoucnost lidstva jsme odhodili a brodili se voňavým tlejícím listím, zrána jsme se kochali malebnou mlhou a diamantovou rosou na zlatých stéblech ostřice, za poledne jsme mohli oči nechat na červených korálcích jeřabin, jiskřících ve slunci, s přicházejícím večerem jsme si s jemnou párou u úst pochvalovali čerstvý vzduch a půlku noci mezi pochody jsme strávili tancem ve společnosti soukmenovců.

Na sobotní pochod k Telči jsme odstartovali z hodické vlakové zastávky po zelené TZ, na návsi v Hodicích nás zaregistrovaly telčské pořadatelky (abychom dostali v cíli diplom) a už jsme byli na prahu dvou bezstarostných dní, z nabídky pochodů jsme si vybrali ty nejméně obtížné, takže jsme ve skutečnosti podnikali vlastivědně-turistický výlet.

Trasa: Hodice – Kratizna – hrad Roštejn – Doupě – Volevčice – Telč = 16 km

Pod vrchem Kratizna (639 m) je známá hájenka stejného jména, nic moc, ale je to místo, kde se pořádají dětské tábory, značně oblíbené.

Kousek odtud je hrad Roštejn, který vybudovali v polovině 14. století páni z Hradce a podle jejich erbovní růže se hrad původně nazýval Rosenstein. Ubránil se husitskému přepadení, naopak byl Zachariášem z Hradce, pozdějším pánem na Telči, přestavěn na renesanční lovecké sídlo a kolem vybudovaná rozsáhlá obora.

V roce 1915 hrad vyhořel, po rekonstrukci byl pro veřejnost zpřístupněn v roce 1969. Ačkoliv stojí na skalním ostrohu, je skryt v hustých lesích, jen 45 metrů vysoká sedmiboká věž, která se zachovala ve své původní gotické podobě, ční nad vrcholky stromů a je při dobrém počasí zdaleka viditelná. Je třeba vyběhnout po 120 schodech, abychom pod sebou viděli nádvoří a kolem hradu zelené smrkové moře, nyní se zlatými ostrůvky modřínů a buků.

Dneska nebyly výhledy daleké, ale mlhavě melancholicky sevřené, na mysl mi šly pověsti o čertu, který nedodělal dílo a vztekle házel kameny po okolí, pátravě jsem pod některým ze skalních bloků vyhlížela schovaný poklad loupeživého rytíře… Ale naší kořistí byl jen teplý čaj od pořadatelů a razítko do vandrovní knížky.

Vždycky na podzim touhle dobou se vydávají kalendáře pochodů na příští rok, po jídle tedy byla infopětiminutovka.

Ani my na Jihlavsku se někdy nevyznáme v zapeklitě podobných názvech dvou hradů blízko sebe (je to asi dílo výše zmíněného čertiska) – Roštejn v lesích u Hodic a Rokštejn schovaný v lesích mezi Lukami a Brtnicí, pro cvičení bystrosti tu máme také nedaleko od sebe vesnice Rančířov a Rantířov.

Rozcestník u Roštejna nás nasměroval na žlutou TZ, první vesnice Doupě, schovaná v úžlabině mezi kopci, právem nosí své jméno. Je známá svým (bohužel už bývalým) závodem na zpracování žuly (monolit na hradčanském nádvoří), který v roce 1906 založil Ferdinand Foit, otec sochaře Františka Vladimíra Foita, o kterém jsem se zmínila v telčské části Dolnorakouské výstavy. Syn se nevěnoval rodinnému podniku, přitahovaly ho dálky, v roce 1931 podnikl první africkou cestu, o níž napsal knihu Autem napříč Afrikou, v roce 1947 se vydal s manželkou Irenou na druhou cestu, která kvůli politickému zvratu v ČSR v roce 1948 neměla návratu. Žil a tvořil v Africe, v roce 1971 zemřel při autohavárii ve Slovinsku. Jeho žena se v devadesátých letech vrátila do Telče a sepsala knihu Z Telče do Afriky a nikdy zpět. Věřte, je to moc zajímavé čtení. V Doupí mají zajímavou připomínku Foitových cest:

Ze své hluboké žulové sevřenosti zbožně vyprovází obec poutníky na cestě do rozvětvené krajiny.

Kámen na předchozím obrázku byl nalezen v roce 2002. Má prý připomínat dávný spor tří bratrů o dědictví, při němž dva z nich přišli o život, třetí nechal vytesat smírčí kámen, aby ulehčil svému svědomí. Jaký podíl měl na krvavém díle pověst neříká.

Na návsi ve Volevčicích (asi 40 obyvatel) nás vítá zvonička a pocit samoty, která ale neznamená osamělost.

Máte dojem, že ten pamětní kámen už jste na našem blogu viděli? Ano, originál je u Zachariášovy kaple na nádvoří telčského zámku. V roce 1904 byla vytvořena kopie, která stávala u silnice, ale na začátku devadesátých let ji před nenechavci přenesli na bezpečnější místo. Pod levým ramenem kříže je meč, pod pravým tzv. biják nebo prý je to snad vařečka na památku vařečkáře, který v době prusko-rakouské války přicházel za tmy od Telče, zapaloval si dýmku a pruská hlídka měla snadný terč.

Teď pár obrázků z letošní cesty Vysočinou k Telči, můžete se podívat i na cestu z Dačic v roce 2007 a loňskou cestu přes Bradlo a Dobrou Vodu.

 

V souzvuku minulosti a přítomnosti jsme došli do Telče a měli jsme dost času projít známá místa v jiném odění podle roční doby. Například památná lípa má už na sobě jen pár šustivých zlatavých lístečků a téměř odkryla své staré zjizvené tělo:

Jak mladistvě vypadala ve vrcholícím létě!

Po příchodu do cíle v Sokolovně jsme byli krásně uvítáni, dostali jsme Pamětní list pochodu a taky tradiční chleba se škvarkovou pomazánkou – pořadatelky musely namazat téměř 150 krajíců. Večer jsme strávili tancem a povídáním se známými ze všech koutů republiky, pak jsme se (dobře, ale ne do sytosti) vyspali na lehátkách v tělocvičně a v neděli 8. listopadu posíleni vydatnou snídaní od pořadatelů jsme v 9 hodin očekávali na nádraží příjezd přátel. Měli jsme radost, že z našeho odboru Čeřínek přijelo 14 vozatajů (kategorie podle délky vybrané trasy), aby posílili husitské vojsko na Cestě Jana Hvězdy z Vícemilic, který po 587 letech táhl od rakouských hranic k rybníku Bor. Před zmíněnými lety tam neslavně podlehl vojskům Menharta z Hradce, letos účastníci všech oddílů přežili ve zdraví.

Naše 12 kilometrů dlouhá cesta po červené TZ začala (stejně jako loni) až v Řásné, kam jsme dojeli autobusem.

Trasa: Řásná – Velký pařezitý rybník – U obrázku – Janštejn – Horní Dubenky – Bor – Jihlávka.

Není snadné popsat okolí Velkého pařezitého rybníka, Zachariáš z Hradce ho v roce 1565 založil jako zdroj pitné vody pro Telč a měl jako ve všem šťastnou ruku – i nyní vnímá člověk čistotu přírodního prostředí, blízké rašeliniště Vejtopa navozuje pocit absence času. Zastavíš se na hrázi a po chvíli zjistíš, že neodbytné myšlenky jsou pryč, jen na klidné tmavé hladině se rozbíhají kola…

Zimní pohled na stejná místa najdete v lednovém příspěvku Přechod Jihlavských vrchů, okolí Javořice.

Na rozcestí U obrázku na nás čekala nová lesní chatička a v ní milá pořadatelka s horkým čajem, vlídným slovem a hezkým razítkem do vandrovní knížky.

Malý ohýnek, ze kterého na fotce vidíme jen kouř, navodil přátelskou atmosféru na kus řeči s ostatními pochodníky. Podívejte se, jaké možnosti nabízí zdejší turistický rozcestník:

Po červené TZ jsme šli slunečnou krajinou přes Janštejn a Horní Dubenky k rybníku Bor, přibližně místy, kudy se před půl tisíciletím valila husitská vojska pod vedením Jana z Vícemilic, řečeného Bzdinka. Vynořil se z neznáma, v roce 1421 dělal v Praze s Želivským revoluci a pak hvězda Jana Hvězdy začala prudce stoupat, jako hejtman byl nejbližším spolupracovníkem Žižkovým a po jeho smrti spolu s Janem Roháčem z Dubé nejvyšším velitelem vojsk. V roce 1423 se jeho oddíly pohybovaly a plenily v okolí Telče, což se pánům z Hradce nelíbilo a přinutili ho k ústupu do Čech. U Mladé Vožice utrpěl Jan Hvězda v roce 1425 smrtelné zranění. Rychlý vzestup, náhlý pád.

Politické ambice tehdejších i současných vůdců nás přestaly zajímat, když jsme ucítili vůni opékaných špekáčků – tak zakončují vždycky pořadatelé na hrázi rybníka Bor turistické tažení. Dostali jsme i Pamětní list, kterým KČT Telč z pověření bratra hejtmana z Vícemilic osvědčuje, že ztracenec šel po cestách husitských bojovníků.

Žádný hejtman v okolí nebyl, ale přece jen Mirek udělal obrázek VIP – vlevo je náš čeřínkovský předsednický pár Věra a Jiří Veselých, vpravo hlavní šéf veškerého turistického značení v ČR Karel Markvart s manželkou Naďou.

Závěr stopadesátihlavého tažení byl krátce po poledni v Jihlávce, kde je u vlakové zastávky cyklorozcestník, z něhož vyplývá přibližná informace o našem stanovišti:

Zvláštním autobusem jsme odjeli ze středověku do Telče a odtud do současnosti vstříc hlasitým vyleštěným slibům a lžím, ale i tichounkým pravdám prověřeným staletími.

PS: Děkuji našim přátelům Láďovi a Jardovi za poskytnutí několika fotek, které jsme neměli.