30. 12. 2009
Jsem baba závistivá, a tak jsem chtěla také jednou zažít putování k prameni Chrudimky, o němž naši přátelé, kteří se ho vícekrát zúčastnili, průběžně vykládali samé hezké věci. Jedná se o akci nazvanou Silvestr na Chrudimce, i když se pořádá 30. 12. a současně s ní probíhá Novoroční čtyřlístek. Trochu zmatené, že? Ale úspěšné – letos pořádali turisté z Hlinska už 26. ročník, vždy s účastí nejméně čtyř stovek pochodníků!
Mí přátelé Míla a František měli zjištěné, že vlak z Jihlavy jede v 8:44, že je třeba přestoupit ve Žďárci u Skutče, vystoupit v Čachnově a vydat se pět a půl kilometru po zelené TZ k prameni Chrudimky. Know-how je důležité, zvláště, když praktičtější polovina M+M musela do pracovního procesu! Cesta vlakem by byla pohodovka, kdyby nám paní průvodčí (prý na trati jen výjimečně zastupovala) při Miluščině kontrolní otázce neposkytla zmatené informace o zpátečním spoji – no, neudělala to schválně, asi se vloudil do jejího on-line jízdního řádu nějaký šotek Záškodníček, a tak jsme si aspoň provětrali adrenalin, mírný stres prý je zdravý…
Trasa: Čachnov – Filipovský pramen Chrudimky – Kameničky = 9,5 km (+ pár dalších po Hlinsku)
Byla jsem šťastná, když jsme pár kroků od nádraží vstoupili společně s mnoha turisty, které vláček přivezl, do krásného vzrostlého lesa. Po chvíli jsme měli před sebou roztomilou chatičku:
Na ní byla cedulička a z té jsem se dozvěděla, že vidíme jediný dochovaný exemplář stavby (po rekonstrukci) z doby, kdy bylo zdejší polesí v říjnu 1930 postiženo sněhovou a větrnou kalamitou a za oběť padlo mnoho hektarů statného zralého lesa. Bylo nutné odklízet polomy a následně vysazovat na holiny stromky, což nemohli stihnout jen zdejší lidé – pracovali tu i dělníci ze Slovenska a Ukrajiny a pro své blízké stavěli tyto příbytky, v nichž celé jejich rodiny bydlely přímo v místech polomů. Za čtyři roky bylo vše obnoveno a ze sazeniček jsou teď sedmdesátiletí fešáci, které obdivujeme.
Stoupali jsme úbočím kopce U Oběšeného a ve výšce kolem 700 metrů n. m. jsme došli na prameniště Chrudimky a zanedlouho jsme byli na místě.
Nejdříve jsme vyřídili to, co dává této akci smysl – v rámci projektu Novoroční čtyřlístek jsme přispěli na sbírkové konto KČT, z něhož se bude pořizovat v okolí Třeboně značená turistická trasa pro vozíčkáře, a dostali jsme diplom a odznáček. Byli jsme pořadateli pěkně přivítáni (museli být úplně uzdravení) a pobídnuti k ohni. Dívat se do plamenů přes prskající špekáček je potěšení, které si málokdo nechá ujít. V bedně čekaly vonící uzenky – vezmeš si a zaplatíš do kasičky, pak rychle prokrojit a šup s tím nad oheň! Vánoční vanilkové rohlíčky a linecké hvězdičky upadly rázem do zapomnění, opečený špekáček, to je přece klasika!
Ale abychom nezapomněli na hlavního hrdinu, na Filipovský pramen Chrudimky, což je studánka v polesí Stará obora. Proč tak komplikovaný název? Protože, jak už to na členité Vysočině bývá, řeky mají více zdrojnic – v tomto případě je ještě jeden (méně významný, protože zmeliorovaný) pramen na protějším kopci blízko obce Dědová.
V místech, kde se dneska rojí turisté, z nichž někteří dokonce přijeli na koních, je východiště asi 80 kilometrů dlouhé vlastivědné stezky Krajem Chrudimky, která vede do Hlinska, přes přehradu Seč a končí v Chrudimi. Kopíruje tok řeky, jíž se dříve říkalo Kamenice či Ohebka (podle hradu Oheb u hráze Sečské přehrady).
Potkali jsme zde hodně milých známých, nikam jsme nespěchali, prostě odměnový den…
Voda, která tu vyvěrá, si prohlédne Vysočinu, navštíví Železné hory, spěchá do Pardubic a pak s Labem vleče historii rodného kraje daleko za Bránu Čech.
Nastal ale čas návratu, vydali jsme se po zelené TZ, potom neznačenou výhledovou cestou přes Paseky do Kameniček, kultovního místa českých malířů krajinářů. A ti přece dobře vědí, proč jezdit právě sem. Dočetla jsem se, jak to začalo: spisovatel Karel Václav Rais (1859–1926) učil v mládí na škole v Hlinsku a později učinil hlavní postavou svého románu Západ kněze z Kameniček. Vášnivý čtenář, malíř Antonín Slavíček (1870–1910), zatoužil po přečtení jmenovaného románu poznat zdejší kraj na vlastní oči, a tak mu Rais zprostředkoval ubytování. Slavíček se chytil drápkem a při opakovaných pobytech v Kameničkách namaloval na začátku 20. století asi 70 obrazů, které tvoří hlavní osu jeho díla. Navíc sem začali jezdit i jeho přátelé kumštýři, takže teď máme v galeriích po celé zemi mnoho dokladů o tom, jak před sto lety okolí Kameniček vypadalo.
V této budově je knihovna a galerie, před ní vlevo bysta K.V. Raise a vpravo Antonína Slavíčka.
Protože právě jel autobus do Hlinska, svezli jsme se pár kilometrů… Zbylo nám aspoň víc času na cestu do Betléma, což je soubor roubenek v centru Hlinska, na poslední chvíli prý zachráněných před demolicí. V jednom domečku je i cukrárna, kafíčko s punčovým řezem bodlo! Při prohlídce města mi padl do oka turistický batoh ve výkladu jednoho obchůdku, vběhli jsme tam, naše vietnamská spoluobčanka se na nás krásně usmála a roztomilou češtinou řekla cenu: 290 Kč! No, nekup to! Během tří minut jsem byla šťastnou majitelkou toho zázraku (doufám, že nebude na jedno použití, vypadá solidně). Se dvěma ruksaky jsem křižovala ve společnosti svých přátel Hlinsko, konečná byla na nádraží a ukázalo se, že vlak, který podle Záškodníčkovy informace neměl jet, jel, a dokonce nám jízdenky přišla kontrolovat zmíněná ranní paní průvodčí – trochu se zarazila, když nás uviděla, ale my jsme se na ni beze slov povzbudivě usmívali, protože jsme měli za sebou nádherný, štědrý, a navíc v závěru přesně podle původního zadání, skoro silvestrovský den.