Třebíč

Židovské město a synagoga

27. 2. 2010

Na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO je zapsáno dvanáct památek z České republiky, z toho jsou tři na Vysočině: v roce 1992 získala tuto čest Telč, v roce 1994 poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou a roku 2003 k nim přibyla Třebíč, v níž je vzácné spojení křesťanské památky, baziliky sv. Prokopa (kolem roku 1260), a židovského města a hřbitova.

Třebíč je druhé největší město na Vysočině, má asi 39 tisíc obyvatel; její původ souvisí se založením benediktinského kláštera v roce 1101. Už od 12. století začalo současně růst i židovské město, které vznikalo na levém břehu řeky Jihlavy, sevřeném svahy kopce Hrádku a navíc často ohrožovaném povodněmi; křesťané se usazovali na břehu pravém. Danými podmínkami vzniklo židovské ghetto s křivolakými uličkami, tajemnými průchody pod domy, zdobenými kamennými portály dveří, balkóny, spojovacími schodišti a zákoutími. Zůstaly zachovány i tzv. prampouchy, což jsou klenuté rozpínací oblouky v uzounkých uličkách mezi domy.

Na začátku války zde žilo asi tři sta Židů, v květnu 1942 byli dvěma transporty odvezeni do Terezína – holocaust přežilo devatenáct z nich, židovská obec třebíčská zanikla. Čtvrť v Zámostí chátrala a v osmdesátých letech minulého století bylo rozhodnuto o asanaci, tedy kompletním zboření. Naštestí se jednání táhla, pár osvícených protestovalo, pak přišla léta devadesátá a s nimi přehodnocení situace. Židovské město se začalo opravovat a velké úsilí mnoha lidí bylo korunováno v roce 2003 zápisem na prestižní seznam UNESCO. V dnešní době zde můžeme vidět ucelený soubor 123 domů v různých stavebních slozích, dvě synagogy a hřbitov ze 17. století se třemi tisíci náhrobky, který byl založen na místě původního, zničeného za třicetileté války.

My jsme měli namířeno na prohlídku Zadní synagogy z roku 1669, zvané „nová“. Objekt prošel kompletní rekonstrukcí a v roce 1997 byla synagoga zpřístupněna. Protože ji nevyužívá náboženská obec, slouží ke konání kulturních akcí, především koncertů. Dobře vybavené informační středisko je v těsné blízkosti.

Východní stěna směřuje k Izraeli, byla zde umístěna schránka s Tórou.

Malby na stěnách jsou ze začátku 18. století, je zázrak, že se je podařilo obnovit, protože už v roce 1926 přestala synagoga sloužit náboženským účelům, po roce 1950 zde dokonce byl sklad brambor.

Na stěnách jsou hebrejské liturgické texty a celek působí velmi harmonicky.

Na galerii je model ghetta v dobách největšího rozkvětu a návštěvník si může poslechnout podrobnou historii zajímavých míst. Je zde i výstava předmětů, užívaných kdysi v civilním i náboženském životě.

V zadní části synagogy jsou jména třebíčských židovských občanů, kteří nepřežili válku.

Ve slunném odpoledni jsme se procházeli židovským městem a udělali jsme obrázky, které nabízíme.

Dům s kamenným opěrným pilířem je jeden z nejstarších zdejších domů, pochází ze 16. století, bydlíval zde rychtář.

Na následujícím obrázku je „stará“ Přední synagoga z poloviny 17. století, prý ale stojí v místě, kde už v 10. století synagoga bývala… V roce 1954 byla přestavěna na sbor Církve československé a ta ji doposud využívá, v devadesátých letech prošla stavba opravami. Přilehlé náměstíčko se po právu jmenuje Tiché…

Dneska je naším cílem jen židovská čtvrť, na křesťanskou baziliku sv. Prokopa se díváme z hloubi ghetta stejně jako se po celá staletí dívali Židé…

Uličky židovského města ústí na nábřeží, dnes nazývané Havlíčkovo, a můstek spojuje tuto čtvrť s centrem Třebíče:

Na závěr jsem si nechala fotku, která je na jednom z nástěnných panelů na galerii v Zadní synagoze – spolu s rabínem je na ní pan Bohumír Pavlík, školní inspektor ve výslužbě, nežidovský správce židovského hřbitova, člověk, kterému vděčíme za záchranu této památky.

Pan Pavlík se narodil a žil v domku kousek od hřbitova a když bylo na konci sedmdesátých let rozhodnuto o jeho zrušení, byl už v důchodu. Nechtěl se smířit se špatným koncem druhého největšího židovského hřbitova u nás, kde je podle odhadu pochováno přes jedenáct tisíc lidí a začal vlastníma rukama pracovat na záchraně zdevastovaného území na příkrém svahu nad Týnským potokem – čistil, sekal, odvážel nepořádek, vykopával ze země zavalené náhrobky a nic nedbal na to, že mu v době započetí prací bylo 73 let – začal se učit i hebrejsky, aby rozuměl nápisům na náhrobcích – to vše v době, která rozhodně nepřála podobným aktivitám.

Tlak ze strany dalších lidí proti zrušení hřbitova, brigádnická výpomoc studentů ze všech končin republiky a zpopularizování celé záležitosti nakonec způsobily zrušení dřívějšího rozhodnutí. Pan Pavlík pracoval jako správce hřbitova celých 17 let, provázel návštěvníky a mnoha z nich, kteří přijeli ze zahraničí, pomohl nalézt hroby jejich předků. Zemřel více jak devadesátiletý v roce 2002,
nedočkal se slavnostního zápisu třebíčského židovského hřbitova na seznam světových kulturních památek.

Příběh správce hřbitova jistě nevyvolá emoční bouři, ale neokoralým může být svědectvím o lidskosti a slušnosti.