Kalábrie

Cykloturistický zájezd

20. 6.–5. 7. 2009

Varování

Následující povídání je hodně dlouhé a po důkladné úvaze jsem je vložila celé najednou, což vůbec neznamená, že se nedá číst na pokračování nebo „přečíst“ jenom obrázky.

Vilice jsou malá a čiperná obec na Táborsku s necelými dvěma stovkami obyvatel, mají velmi aktivního starostu Mirka Břendu, který pro své lidi připravuje už řádku let cyklozájezdy mimořádné kvality. My jsme měli to štěstí, že jsme se o tom dozvěděli, rychle se přihlásili, a pak teprve jsem po přečtení programu začala uvažovat, jestli to zvládnu. Píšu – tedy jsem přežila, píšu po několika měsících – ne z důvodu tělesného ochromení, ale kvůli ohromení z tolika nádherných zážitků, které jsem musela nechat uležet.

V sobotu 20. června jsme v 10 hodin odjeli z vilické návsi vyprovázeni většinou těch místních, kteří právě neseděli s námi v autobuse, nacpaném k prasknutí vším potřebným, s bicykly v přídavném vleku.

V neděli 21. 6. ráno už jsme byli v pompejském kempu Zeus, postavili jsme stan a rozhodli se strávit celý den prohlídkou vykopávek, na které jsme před dvanácti lety měli jen tři hodiny. Většina lidí ale jela na kolech na Vesuv (1279 m n.m.) – my jsme sopku nad Neapolským zálivem zdolali před zmíněnými lety pěšky, a tak jsme věděli, do čeho jedou… Dali jsme přednost pohledu na majestátní nepřehlédnutelnou horu ze starověkého města, které se začalo v 18. století při prvních vykopávkách vysvobozovat ze čtyřmetrového nánosu sopečného popílku, pemzy a kamínků. Během třídenního řádění sopky v roce 79 n.l. (24. srpna po poledni vše začalo – ten den byl svátek boha ohně Vulcana – a 26. ráno se Vesuv uklidnil) bylo území od Neapole až ke Stabiím pokryto na mnoho dalších století tmavou hmotou… Průběh erupce sopky a zkázu měst Pompejí, Herculanea a Stabií vylíčil Plinius Mladší v (prý) fiktivních dopisech adresovaných historiku Tacitovi, jemuž sděloval okolnosti smrti svého strýce, filosofa Plinia Staršího, který během výbuchu zahynul. V té době žilo v antických Pompejích, postavených na lávovém pahorku jihovýchodně od Vesuvu, asi deset tisíc lidí (ale údaje se hodně rozcházejí – až k dvojnásobku) a město mělo za sebou hodně barvitou historii – bylo založeno v 7. století př.Kr., do 5. století pod etruským vlivem, pak obsazeno Řeky, v roce 290 př.Kr. přešla celá oblast Kampánie pod římskou nadvládu a roku 80 př.Kr. prohlásil diktátor Sulla Pompeje za kolonii Říma.

Vesuv se výrazně ozval už v roce 62 n.l., zahynulo tehdy mnoho lidí, většina budov byla zničena, hned se však začalo s opravami, protože město bylo velmi bohaté. Ještě nebyly veškeré škody odstraněny a erupční sloup sahající do výšky 30 kilometrů zahalil v roce 79 n.l. celou oblast dýmem, po jehož rozplynutí nebylo po třech výstavných a kvetoucích městech ani památky.

Antické Pompeje se rozkládaly na ploše 66 hektarů, byly obehnány osm metrů vysokými a šest metrů širokými zdmi, měly osm bran, tedy velké město. Při vykopávkách se našla za městskými branami pohřebiště a také předměstská zástavba – vily bohatých měšťanů. Jednou z bran, Mořskou (Porta Marina), jsme za 11 € na osobu vešli do mrtvého, přesto však velmi lidnatého města.

Zakrátko (asi po sto metrech) jsme vpravo vkročili na prostranství baziliky ze 2. století př.Kr., bývala to nejpůsobivější stavba ve městě, sloužila k veřejným i soudním jednáním (až později byl v křesťanství pojem „bazilika“ vyhrazen kostelům), užší stranou byla obrácena k fóru a vnitřek byl jeho přesnou zmenšeninou.

Vlevo se dostaneme k Apollónovu chrámu v korintském stylu, který zabíral značnou část západní strany fóra a pouhé jeho zbytky jsou impozantní.

Pak už jsme stáli na hlavním fóru (fórum civile) a moje představivost se rozjela na plné obrátky.

Na severní straně stával Jupiterův chrám a po jeho obou stranách vítězné oblouky – na západní straně Drusův

a na východní straně oblouk Tiberiův,

na jižní straně fóra byly úřady a budovy městské rady, na východní straně mimo Vespasiánova chrámu také obrovská městská tržnice.

Obě delší strany fóra zdobila kolonáda z dórských sloupů.

Těsně u náměstí nabízely služby také jedny z veřejných lázní, což bylo zařízení pro obyvatele naprosto nepostradatelné. Odpoledne šli do společných koupelí téměř všichni – řemeslníci po práci, patricijové po pobytu na fóru či v kurii, probrali tam při očistě denní události, věnovali se diskuzím či tělesným cvičením.

V budově lázní bylo ústřední topení, místnosti s různou teplotou, mramorové obložení, sochařská a malířská výzdoba – nedivím se, že tam občané pompejští trávili dlouhé hodiny.

Město bylo rozděleno ulicemi na několik čtvrtí: směrem severojižním vedla ulice Stabijská (Via Stabiana) od jižní brány stejného jména k severní bráně Vesuvské, dvě hlavní ulice ve směru západ-východ byly Via Nola a Via dell´Abbondanza (ulice Hojnosti). A právě tou jsme se dychtivě vydali z fóra na další putování. Šířka ulic kolísala od tří do deseti metrů, byly většinou vydlážděny lávovými kameny, na rozcestnících vybudovali přechody pro pěší.

Vstupovali jsme do domů, do atrií a moje fantazie si nekladla překážky, představovala jsem si tehdejší život a zapomínala na hodiny, na únavu. Dosud bylo odkryto asi 450 domů, které dávají výpověď o tehdejším způsobu života. Evidence byla dokonalá, každá budova měla tři čísla – čtvrti, bloku a vchodu. Podle období vzniku a společenského postavení majitele se stavěly domy buď z vápence, pemzy, tufu či travertinu, nejvzácnější z mramoru, později převládly pálené cihly; krytina byla šindelová, v pozdější době z pálených tašek. V žádném domě nechyběl krb a oltář k uctívání domácích bůžků (lárů). Hlavou rodiny byl otec, kdo žil pod jeho střechou, patřil do rodiny, včetně služebnictva, otroků i propuštěnců. Po otcově smrti se rodina rozdělila na tolik větví, kolik bylo dědiců.

Pro osvěžení trochu bulvárních klepů (které ovšem nikomu neublíží): druhá manželka císaře Nerona (*37–†68), Poppea Sabina, pocházela z Pompejí a v Římě si získala pověst velké svůdnice, která svoje krásné tělo udržovala v kondici koupáním v oslím mléce, dováženém do Říma z rodinné farmy u Pompejí…

Jedno z hlavních rozcestí (ulice Hojnosti x Stabijská) neslo název Holconiovo, protože tu stávala socha Marca Holconia Rufa, příslušníka kampánské aristokracie, politického výtečníka tehdejší doby.

Ten pilíř, který vidíte na obrázku, sloužil k rozvodu vody, nahoře býval vodojem. Veřejný vodovod byl technicky dokonalý, četné vodotrysky prý neznamenaly rozmařilost, ale sloužily k regulaci tlaku vody v potrubí. Kašny bývaly místem setkávání lidí – tato mramorová, s vytesaným „rohem hojnosti“, dala název jedné z hlavních ulic a čtvrtí pompejských.

Hojnost vody byla jistě potřeba také ve Stephaniově prádelně, kde pracovaly dokonce i ženy, bylo zde dokonalé vybavení pro praní a sušení prádla.

Následující obrázek je z krčmy (termopolia), v pultu byly nádoby na uchovávání teplého jídla a pití, v pozadí je vidět larárium. Bůžkové dobře střežili tržbu z posledního dne Pompejí – při vykopávkách se zde našla hromádka sesterciů…

Zřejmě byl majitel vývařovny dosti zámožný, protože i výzdoba zahrady byla skvělá:

Pod sopečným popelem se částečně uchovala vnitřní, velmi barevná, výzdoba domů a dosti nápisů na venkovních zdech – volební hesla, reklamy, přisprostlé výrazy – stejně jako to známe ze současnosti.

Z hlavní ulice jsme odbočili k amfiteátru pro dvacet tisíc diváků, který byl na jihovýchodním okraji města postaven v roce 80 př.Kr. (v Římě měli první až za padesát let).

Je oválný, delší strana měří 138 metrů, dvoumetrová zeď, původně pomalovaná výjevy ze života gladiátorů, oddělovala diváky od arény.

Projdeme-li branou, naskytne se nám pohled na Vesuv.

Na okolních svazích jsou nyní vinice, které tam jistě bývaly i v době antické, protože víno patřilo k běžným radostem života.

Vracíme se zpět jinou ulicí, abychom si prohlédli malé divadlo Odéion pro 1200 diváků, postavené v roce 75 př.Kr. (bývalo prý kryté):

Velké divadlo pro 5000 diváků dal postavit zmíněný Holconius Rufus ve 2. století př.Kr., v současnosti není přístupné. Hned vedle bývala kasárna gladiátorů a druhé pompejské fórum, tzv. Trojúhelníkové, které mělo spíš kultovní nežli shromažďovací význam.

My jsme se vrátili na hlavní fórum a pokračovali v prohlídce na sever od něj, hlavním tahákem byl známý Faunův dům, který zaujímá plochu více jak 3000 m². Je zajímavý splynutím dvou architektonických stylů – italického domu s atriem a helénistického domu s peristylem.

Základy domu pocházejí už ze 3. století př.Kr., snad i soška, jejíž bronzová kopie je magnetem pro každého návštěvníka.

Neobvyklá rozloha a nádhera domu ukazují na velmi významného vlastníka – prý jím byl dosazený správce zdejší kolonie, synovec římského diktátora Sully.

U některých bohatých domů byly bazény, vodotrysky, nebo zahradou vedly vodní kanály, také sloupovím se nešetřilo:

Byly ovšem i uličky s velmi čilým ruchem, ale nikterak skvělou pověstí, v těch sídlily viditelně označené nevěstince, prostitutky byly evidované městskou správou.

Nevěstky byly většinou otrokyně, do malých pokojíků se vešlo právě jen lože, stěny byly pomalovány erotickými výjevy.

Dostáváme se do jiné čtvrti města, procházíme kolem Caligulova oblouku

a přicházíme ke kašně na rozcestí s ulicí Consolare,

která stávala před hospodou.

Na území města bylo nalezeno asi třicet pekáren, tady je jedna z nich:

Ulice Consolare vede podél městských hradeb, spojovala město s lázněmi Herculaneum, které byly v něšťastném roce 79 zaplaveny proudem bahna, a proto tam byly vykopávky mnohem obtížnější.

U brány byly dva průchody pro pěší, uprostřed jezdily povozy směrem k Neapoli, za branou bylo podle tehdejších zvyklostí pohřebiště, kolem ulice Sepolcri se střídají hrobky s předměstskými vilami.

My jsme tudy šli asi kilometr a poté jsme plni očekávání dorazili k vile Záhad (Vila Mystérií), která stávala daleko od vnitřních Pompejí, dnes je u rušné hlavní silnice.

Základy tohoto vesnického sídla pocházejí ze 2. století př.Kr., objekt je světoznámý kvůli nejslavnější, dobře zachované nástěnné malbě starověku z let osmdesátých př.Kr., představující pravděpodobně oslavný ceremoniál k bohu Dionýsovi.

Bylo pozdní odpoledne, byli jsme dost unavení, ale naprosto šťastní, den v antických Pompejích jsme si skvěle užili a to jsme měli ještě pár hodin před sebou.

Teď zařadím fotky, na kterých uvidíte sádrové odlitky lidí v okamžiku, kdy je zasáhly jedovaté plyny či žár provázející erupci Vesuvu. První obrázek je ze skladiště na fóru, druhý je hned za vchodem u Mořské brány.

Stáhla jsem dvě mapky antických Pompejí a snažila se čísly označit nejdůležitější místa.

1 – porta Marina; 2 – bazilika; 3 – Apollónův chrám; 4 – fórum; 5 – Holconiovo rozcestí; 6 – ulice Hojnosti; 7 – ulice Stabijská; 8 – amfiteátr; 9 – divadlo; 10 – ulice Nolská; 11 – rozcestí Consolare

12 – ulice Sepolcri; 13 – vila Mystérií; 14 – kemp Zeus.

Běželi jsme sníst řízky z Jihlavy, které na nás v dobrém stavu čekaly v kempu Zeus, na západním okraji nových, asi pětadvacetitisícových Pompejí, kousíček od vykopávek, a s plnými bříšky a novou energií jsme vyrazili do současného světa. Cesta vedla kolem malebných hradeb starého města se zbytky antické zástavby,

neodolali jsme a zaběhli se podívat k další z antických bran, ke Stabijské.

Po několika málo kilometrech jsme byli v centru Pompejí, jemuž dominuje věž Nejsvětějšího srdce Ježíšova, na kterou nás za 1 € vyvezli (pěší přístup není možný, to prý by tu nikdo nevyužíval, jen blázniví cizinci – sdělil nám pan obsluha výtahu perfektní němčinou) a byl to pohled za všechny prachy…

Města na úpatí Vesuvu se jeví z výšky jako obrovská megapolis, v oblasti žije několik miliónů lidí.

Na vše vrhá svůj stín sopka, která se naposledy bouřlivě připomněla v roce 1944,

proto se možná při zběžné prohlídce jeví Pompeje jako mariánské město, všude vidíme kult Bohorodičky, u níž hledají ochranu před živly.

Ale mimo čas modliteb si s tím asi Pompejané nedělají žádnou starost, město je krásné a žije se tu naplno, všude ruch, ryk, křik, barvy, exotika – pro poutníky z Vysočiny už toho bylo dneska dost.

Ráno jsme se dozvěděli, že v noci byla veliká bouřka, popravdě – to jsme v útulném stanu a miloučkém spacáku vůbec neslyšeli podle hesla: Ve dne zdrávi, svěží – v noci těla mrtva leží.

Ráda si uvědomuji dění v souvislostech, a tak se zmíním o události, která v antice zasáhla tuto krajinu, ale především lidi, stejně výrazně jako výbuchy Vesuvu. V roce 73 př.Kr. vybuchla gladiátorská nespokojenost v blízké kampánské Capui a známý Spartakus se postavil do čela povstání otroků, nejdříve se uchýlili na Vesuv, pak jejich počet vzrostl až na sto dvacet tisíc a táhli do Kalábrie na jih k dnešnímu největšímu městu Reggio di Calabria. Řím železnou rukou povstání nakonec potlačil a výsledkem bylo v roce 71 př.Kr. 6600 ukřižovaných povstalců podél Via Appia na dvě stovky kilometrů dlouhé cestě z Capui do Říma…

Nás čekala v pondělí 22. června celodenní cesta na jih k pohoří Sila, kde jsme měli zamluvené ubytování v kempu La Fattoria. Dá se říci, že Sila je zelené svěží srdce v severní polovině Kalábrie a my jsme měli v úmyslu postupně projet vybrané partie na východním pobřeží, pak si prohlédnout nejjižnější část země a po západním pobřeží se vracet zpět na sever země. Frčeli jsme po dálnici z Neapole, přes Salerno a cesta velmi členitou krajinou byla záživná; krátce poté, co jsme dojeli k severokalábrijskému pohoří Monte Pollino, zastavili jsme na prohlídku městečka Morano Calabro, které je opěvováno ve všech turistických průvodcích. Domky se šplhají po kuželovitém kopci, místo uliček kamenné schody a betonové cestičky bez jakékoliv koncepce, nahoře je kostel, hrad a nádherný rozhled, výsledek je okouzlující.

Je škoda, že při zmenšení fotek se ztratí ten pel půvabu stínů a světel nad různobarevnými kopci… Morano je jak z jiného světa – i ti lidé (podle mne nemají s opravdovými Italy mnoho společného), zdálky působí městečko romanticky, zblízka však je vidět zanedbanost.

Tento obrázek bylo třeba udělat ze silnice a šlo při tom o život, zkazky o italských řidičích tady na jihu platí dvojnásobně…

K večeru jsme dojeli do pohoří, tolik podobnému naší Vysočině, ovšem bez její domácké ochočenosti a vlídnosti. Průměrná výška okolních, většinou zalesněných kopců, byla kolem 1700 metrů a bedekry měly pravdu – často tu prší a počasí je velmi drsné. Pršelo a v noci byla zima, naše představy o slunné Itálii vzaly rychle za své, navlíkli jsme na sebe všechno, co jsme měli a zmateně jsme se zahřívali slivovicí. Ráno jsme balili stany v děšti a popravdě se nám na kola nechtělo… Ale – jako už tolikrát – vše se v dobré obrátilo, vyjeli jsme z toho studeného a vlhkého hnízda pár kilometrů autobusem do lokality Camigliatello Silano, kde pro nás začala první cykloetapa, která měřila do kempu Le Castella 57 km a pro mne, která letos ještě vůbec neměla natrénováno, byly čtyři stovky metrů převýšení dosti tvrdým oříškem.

Námaha byla ovšem dobře zaplacená skvělými výhledy a možností popatřit na romantická sídla, jejichž historie sahala hluboko před náš letopočet a na nichž byly vidět vlivy všech národů, které se tu vystřídaly. Snad nejznámější a kdysi velmi významná velikostí i bohatstvím je Santa Severina.

Silnička se kroutí, prudce stoupá a zas klesá a z každého bodu je jinak krásný výhled. Krajina, na konci června už vysušená sluncem, se podobá béžovým homolím cukru.

Podobně na kopci je San Mauro a v oblasti kolem městečka Cutro se postupně krajina začíná svažovat k moři. Pár kilometrů před cílem jsme zašli v L’Annunziata na hřbitov, a protože jsou italská místa posledního odpočinku úplně jiná než u nás, zařadím pár fotek.

Hrobky jako domečky, jako paneláčky – nahlédneš otevřenými dveřmi dovnitř – kobereček, na něm stoleček, kytice živých květů, fotografie ve zlatém rámu a všude vzorný pořádek. Mimo hřbitova bezohledný bordel, který jim vůbec nevadí, hlavně, že jsou navonění, v bělostné košili a auto se blýská, jede zběsile a troubí a troubí…

Když jsme dojeli na výběžek s naším kempem Costa Splendente, začalo se zatahovat, a tak jsme ještě chtěli stihnout prohlídku pevnosti Le Castella a městečka, což se nám podařilo, ale stan jsme stavěli zase v dešti, sprchy (teplá a dokonce i studená voda) fungovaly podle mně neznámého hesla – ta Kalábrie je opravdu tvrdá země…

Od vedoucího zájezdu Mirka Břendy jsme dostávali na každou etapu mapu, do které jsme si zakreslili navrženou trasu podle přiloženého seznamu lokalit, čísel silnic, převýšení a hlavně cíl, kam jsme měli dojet (včetně souřadnic, ale my jsme sebou GPS neměli). Naprosto dokonalé zajištění, které mu muselo dát nepředstavitelné práce a pro nás znamenalo jistotu.

Ve středu 24. 6., pátý den našeho putování, jsme ráno sbalili věci a do dvou hodin odpoledne jsme měli čas na prozkoumání výrůstku z podrážky geografické italské boty, zvaného Capo Rizzuto, s městem stejného jména. Hned úvodem jsme jeli od pobřeží šest kilometrů do táhlého kopce silnicí E 90, což je hlavní silnice na východním pobřeží, s nádherným výhledem na Jónské moře, téměř bez krajnice. Asi víte, co tím naznačuji – pověstná bezohlednost řidičů v těchto končinách není mýtus, navíc se tu na kole téměř nejezdí, a když už, tak rozhodně ne ženy… Nevěděla jsem jestli troubí, abych uhnula nebo jen tak z radosti, když se řítily řvoucí náklaďáky těsně kolem a řidičům bylo naprosto jedno, odhodí-li vás či ne. Chce to nemyslet na katastrofy, uklidnit se a snažit se přežít…

V určeném čase jsme projeli městem a pobřežní krajinou 34 kilometrů a bylo jasně patrné, že tento kraj je úplně jiný než zbytek Kalábrie – zhruba se dá říci, že východní pobřeží je mnohem méně civilizované (se vším co si pod tím pojmem představujeme) než pobřeží západní, a oblast Rizzuto je sice velmi pohledná, ale v tomto směru hrála prim. Tolik nepořádku, bezohlednosti až krutosti (např. ke zvířatům) jsme jinde neviděli. Tráva se neseče, ale vypaluje, na vypáleném místě roste jen bodláčí, které nechají uschnout a pak podpálí, vítr roznese jiskry a my často slyšíme o rozsáhlých požárech na jihu…

Příroda je ale mocná a moudrá a lidem pomáhá i proti jejich vůli – palmy, fíkovníky, olivy a kytky bujně rostou a přinášejí užitek i přes nedobré lidské zacházení.

Kdo chce bydlet slušně, obežene svůj pozemek s domem vysokou zdí a kamery sledují pohyb kolem, venku za ohradou plno nepořádku…

To, co jsem napsala, ale neznamená, že jsme v té oblasti nezažili nic milého – místní, podle chování a vzhledu prostí mužové, nám ochotně nabídli čerstvé zralé fíky, když viděli, že obdivně koukáme na rozložitý fíkovník, kde jsou současně všechna stádia zralosti tohoto pro nás exotického ovoce. Ve snaze vyhovět nám, házeli kamením do koruny stromu a se zralými fíky padaly a ničily se i nedozrálé a oni se jen smáli našim pokusům zabránit jim v té destrukci. Temně fialové fíky byly výborné a osvěžující, dále jsme cestou ochutnali zralé moruše, což je u nás vzácnost a pamatuji si je z dětství. Nadšeni jsme byli z citrónů, které měly dočista jinou (sluníčkově sladkou) chuť, než ji známe, a které byly výborným životabudičem při „výživných“ cyklojízdách.

Ve stanovený čas jsme v právě propuklém lijáku nakládali kola a vydali se na jih, cesta měla být asi 180 kilometrů dlouhá a v ideálním případě bychom se měli ubytovat v kempu Al Boschetto v přímořském rekreačním středisku Condofuri Marina, ale náš vedoucí jej neměl potvrzený. Večer jsme tam dojeli, kemp byl ve strašlivém nepořádku a opuštěný, s majitelem komunikoval Mirek B. jen telefonem, nicméně místo pro stany se našlo a voda tekla dokonce teplá! Bylo to přímo u Jónského moře, na nejjižnějším pobřeží zvaném Jasmínové, ale byl velmi studený vítr, o vodě ani nemluvím… Jen nenapravitelní optimisté tam naběhli, ale vmžiku byli zpět. Když jsem si ve spacáku pouštěla před spaním dnešní film, měla jsem před očima tři havárky, které jsme viděli na velmi frekventované silnici, po které zítra pojedeme hazardní cyklojízdu do dalšího kempu.

Po včerejší nepohodě nebylo ve čtvrtek 25. června ani památky, siluety vnitrozemských hor se rýsovaly na čistém modrém nebi velmi romanticky a vábivě a mou radost a touhu být tam kalilo jen pomyšlení na jejich výšku – nezapomínejme, že vyjíždíme od moře z nula metrů…

Dívali jsme se na vyprahlé pohoří Aspromonte, nejjižnější výběžek Apenin, kopce v národním parku, jejichž vzdálenost se v průzračném vzduchu zkreslovala, takže přes mou usilovnou jízdu „hora ke mně nešla“, což chvílemi sráželo moje už beztak chatrné sebevědomí do vyschlého řečiště, nad kterým jsme po úbočí kopců jeli…

Z obrázků vidíte, že skutečně bylo nač se dívat, velkolepost pohledů do dálky brala dech (spolu s neustálým šlapáním do kopce, ovšem). Když jsme se ale podívali do bezprostřední blízkosti, zatrnulo nám… Na domky a dvorky u silnice zbývá opravdu málo rovného místa, a tak nepotřebné věci se odkládají tam, kde se to z auta snadno vyhodí. A harampádí neleží u silnice jen přechodně, jako že příští neděle bude sběrově „železná“…

Inu, o břevnu v očích svých dobře víme, tak jsme se kalábrijským smítkem přestali zabývat a kochali jsme se a snaživě šlapali.

Narazili jsme také na strmou cestu do kopců, která se jmenovala Cesta Alexandra Velikého, což znamená, že se svými vojsky přecházel toto území – nic není vzdálenějšího mým představám… Na svazích jsme viděli divoký oves, kopr, neprostupné opunciové houští, mandloně, citroníky, fíkovníky, olivovníky ošetřené i zvlčile rostoucí, různé palmy – to jmenuji jen druhy, které jsme poznali při „závratné“ jízdě do kopců. Jen pohlédněte na svoje domácí fíkusy a poměřte s tímto obrem, pro srovnání si všimněte motorky vedle. Polena pocházejí z jeho větví.

Boční hřbet, který uzavíral široké údolí, byl prvním naším cílem, protože tam ve výšce ležela městečka San Lorenzo a San Pantaleone.

Za vesnicí Condofuri jsme se změnili z cykloturistů na cyklocrossaře, přejeli jsme širokým vyschlým říčním korytem a začali zdolávat asi 400 výškových metrů, které nás dělily od vrcholku hřbetu.

V městečkách jsme zašli na hřbitovy, obhlédli jsme kostel, náměstíčko a už nás čas poháněl dál. Sjížděli jsme klidnou asfaltovou silničkou dolů k moři a užívali jsme si odměny za předchozí otročinu. Výhledy byly široširé a mandle, které nám nabídl mladý stromeček ve stráni pod silnicí chutnaly jako božská mana.

Po několika kilometrech jsme dojeli do velmi rušného a výstavného, nejjižněji položeného kalábrijského města Melito di Porto Salvo, vyluštili rébus kudy dál, najeli na hodně frekventovanou pobřežní silnici a pokračovali na západ přes San Leonardo k lokalitě Anna, kde jsme z té vřavy odbočili na tichou silničku. Daň za klid bylo stoupání čtyři sta výškových metrů na čtyřech kilometrech a vzhledem k tomu, že už jsme dneska za sebou měli přes čtyřicet kilometrů, připadala jsem si chvílemi přejásaná, ale to, co bylo slíbeno, měla být turistická bomba.

V itineráři jsme měli psáno: Pentidattilo. Všechny průvodce píší pod tímto heslem o městě duchů a o kamenné ruce, čnící nad krajinou. Název pochází z řečtiny a znamená „pětiprstý“.

Vyfuněli jsme nahoru a opravdu jsme uviděli pod skálou přilepené chátrající domečky bez života.

Obyvatelé byli donuceni se odstěhovat (nezjistili jsme dobu), protože hrozilo zřícení skály (do současnosti nenastalo). V poslední době se provádějí částečné opravy, aby tahle jedinečná lokalita nezanikla.

Na vedlejším, ještě vyšším kopci je hřbitov, kam mě můj hyperaktivní muž vláčel (a dobře udělal). Zdá se, že se tu pořád pohřbívá a věru se nedivíme – těžko lze najít romantičtější místo věčného odpočinku!

Já jsem přes všechnu únavu nebyla dosud na věčný odpočinek připravená, nádherné rozhledy mě nabily novou energií a chutí.

Dole na pobřeží jsme byli za chviličku, najeli jsme na silnici E 90 a už nám zbývalo necelých dvacet kilometrů do cíle. Snažili jsme se ignorovat nebezpečí od kolem svištících aut, s pomocí všech andělů strážných jsme projeli rušnými pobřežními městy Sant Elia, Saline Ioniche a v městečku Lazzaro jsme docela bez problémů našli náš kemp Magna Grecia. Název kempu upomíná na někdejší řecké osídlení, ostatně v Kalábrii žije doposud mnoho Řeků, zvláště na východním pobřeží. Antičtí Řekové nazývali tyto končiny Italia (podle krále Itala, vnuka Odysseova) a odtud pochází jméno celé země, název Kalábrie vznikl v pozdější době.

Na tachometru byla večer číslice 67, podle itineráře bylo dnešní převýšení 1100 metrů. Rychle jsme postavili stan, polidštili se a začali balit vše potřebné na dvoudenní cestu na Liparské ostrovy. Napsat, že jsme se těšili, je slabý výraz!

Odjíždíme 26. června, v pátek ráno v sedm hodin do Reggio Calabria, největšího kalábrijského města (hlavní město je Catanzaro), odkud pojedeme trajektem. Stan jsme ráno sbalili, abychom za něj nemuseli platit, spacáky, karimatky a hodně vody si vezeme sebou – máme představu, že se nám podaří přespat na Stromboli, i když víme, že je to teď zakázané, třeba proklouzneme… Do Reggia je asi 40 kilometrů, považujeme si toho, že se vezeme a přitom obhlížíme, za hodinku jsme už v přístavu, trajekt jede v 9:05, a tak máme dost času prostudovat slevy a příplatky k jízdnému; výsledkem je skupinová sleva pro naši dvaadvacetičlennou výpravu – zpáteční jízdné vychází 62 € na osobu, což je paráda! Bez problémů se záškodnicemi Scyllou a Charybdou proplouváme úžinu Messinskou a já mám hodně sváteční pocit. Během dvouhodinové, naštěstí pro nás okružní, cesty na Vulcano jsme zajížděli do přístavů některých ostrovů, což byla v krásném azurovém dni přímo pochoutka, navíc se nám chvílemi ukazovala majestátní sicilská Etna.

Všechny Liparské (Aiolské, Eolské) ostrovy jsou vulkanického původu, obydlených je sedm z nich: nejjižněji položený Vulcano, největší Lipari, Salina, Panarea, nejsevernější Stromboli, maličké Alicudi a Filicudi, dalších deset menších je neobydleno. Ostrovy jsou mladé a nevybouřené, stáří se odhaduje na tři sta padesát tisíc let, žije zde asi dvanáct tisíc stálých obyvatel. Pojmenování dostaly od Řeků, kteří souostroví považovali za domov boha větrů Aiola, v římských dobách sem císařství posílalo vyhnance a trestance. Dnešním obyvatelům poskytuje pracovní příležitosti turismus, zemědělství (ačkoliv půda je úrodná) je nevýznamné, za zmínku stojí pěstování vinné révy a produkce kaparů (výborné, ale u nás doma drahé).

Náhrdelník ostrovů, jak jej poeticky nazývají Italové, byl v roce 2000 pro svou výjimečnost, kvůli stále činným sopkám Vulcano a Stromboli, zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.

V 11 hodin jsme přistáli v Porto di Levante a v poledním žáru jsme se vydali s plnou polní nahoru.

Obdivovali jsme kalendářově krásné pohledy, které se s každým výškovým metrem měnily a také pohled na horniny a roztodivné lávové výtvory nás utvrzoval o tom, že opravdu zažíváme exotický výlet.

V potu tváře jsme vystoupali do výšky 391 metrů na hranu Velkého kráteru, viděli jsme žlutě zbarvený okraj a cítili zřetelně síru – Vulcano charakterizují sopečné plyny, kdežto Stromboli je pověstná výronem lávy.

Hloubka kráteru Vulcana je asi 80 metrů, šířka 500 metrů. Je to nepopsatelný zážitek, je třeba prožít všechny vjemy – cítit, vidět. Skoro neznatelný kužel na obzoru je Stromboli se stálým bílým obláčkem dýmu nad vrcholkem…

Ale ještě to jde výš, takže jdeme po okraji kráteru na nejvyšší vrchol Monte Aria, který leží ve výšce 500 metrů nad mořem a nemůžeme se nabažit rozhledů. Chápeme, proč si toto místo vybrali antičtí bohové za svoje sídlo…

V dálce mezi námi vidíte Stromboli.

Sestupujeme po hraně kráteru a jsme svědky vzniku malého větrného víru, patrně je příčinou horký vzduch stoupající z kráteru ve směsce s chladnějším z moře – malé kamínky lítají pár metrů kolem a vír dosti rychle postupuje po pěšině před námi – to bůh větru Aiolus dal o sobě vědět…

Nemohli jsme odejít, aniž bychom se co nejvíce přiblížili k místu, pod kterým má být podle antických řeckých představ Hefaistova jeskynní svatyně, božský kovář neustále pracuje a horký čpavý dým stoupá z podzemní kovárny.

Římský protějšek Hefaistův byl bůh ohně Vulcanus a z jeho jména vzniklo v mnoha jazycích označení pro sopku – vulkán.

Vrátili jsme se do přístavu, obydlí bohů vypadalo z pobřežní cesty jako velký vyschlý krtinec.

V přístavu jsme měli čas obdivovat dvě nepřehlédnutelná barevná vulkanická skaliska a v jejich blízkosti bublající sirné jezírko s bahnitou čpící kaší, ve které se prý pro zdraví rochnili turisté – přemítali jsme, zda se opravdu kožní choroby a plísně touto cestou nemohou přenést…

V 15:15 odjíždíme trajktem z Vulcana, znovu několikrát přistáváme a užíváme si turistického ruchu, po sedmnácté hodině se blížíme ke Stromboli

a jsme jedno velké očekávání! Následující obrázek je focený přes okno trajektu, není kvalitní, jen ilustrační.

Na kuželu obrovské činné sopky není příliš rovného místa k bydlení, navíc je od roku 2007 zvýšeně aktivní. Nad mořskou hladinu vyčnívá v nejvyšším bodě 924 metrů, pata sopky ale leží pod hladinou v hloubce více jak dva kilometry! Jsou tu jen dvě vesnice (Stromboli a Ginostra), ve kterých žije asi čtyři sta stálých obyvatel, ročně přijíždí až šest tisíc turistů. Dvaadvacet z nich natěšeně přistávalo vpodvečer 26. června v přístavu San Vincenzo, nevšímavě obešlo rychlým krokem stánky s prodejci večerního zážitkového výletu na Pizzo Sopra la Fossa ve výšce 918 metrů, nejlepším místě pro pozorování barevného sopečného divadla, a ve snaze dostat se bez místních průvodců na horní výhledovou galerii začalo křepce stoupat po úbočí hory. Měli jsme v úmyslu nahoře strávit noc a zajistit si nezapomenutelný zážitek. Cesta dobře vede i cizí – není moc možností sejít z ní, je podvečer, sledujeme úchvatnou přírodní scénu v rudě oslnivém slunci – sněhobíle zářící domy u černých pláží, zeleně barevné vrstvy bujné vegetace a několik odstínů modré barvy moře.

Asi dva kilometry od břehů je fotogenický ostrůvek Strombolicchio jako pozůstatek prý mnohem staršího vulkánu.

Stoupáme po úbočí táhlými serpentinami dobře upravenou cestou, v nižších partiích cestičkami ve vysokém rákosí, pak se otevře výhled – na následujícím obrázku je hospoda na pobřeží, odkud mohou ti méně čiperní sledovat noční divadlo nad svahem Sciara del Fuoco (Cesta ohně).

Z hrany, na které je výstupová cesta, vidíme boční činný kráter s nezbytným obláčkem, který je ve výšce asi 700 metrů, nejvyšší vrchol Vancori (924 metrů) není vulkanicky aktivní.

Už jsme dostatečně vysoko, abychom najednou pod nohama ucítili chvění země, zároveň uslyšeli temné tlumené dunění, které mi připomínalo start mnoha výkonných motorů v dálce a vzápětí vybuchl gejzír růžovooranžových jisker na tmavnoucí obloze za hranou nad námi, následoval tmavý hustý dým barevně pruhovaný jako z mohutné parní lokomotivy. V úžasu jsme ustrnuli… Zážitek, který se nezapomíná… Výtrysk lávy se opakoval přibližně každých dvacet minut.

Naposledy v roce 2002 se činnost vulkánu dramaticky zvýšila, lávové pole se valilo po srázu, padalo do moře a vytvořilo obrovskou vlnu, která poničila vesnici. Svah Sciara del Fuoco je tady, na něm nově vyvřelá hornina:

Dál jsme postupovali sopečnou struskou, místy křovisky, pak sutí a když byl duněním ohlášen fascinující božský výstup, v závrati jsme ztrnuli… Cesta, kterou jsme šli, není v poslední době doporučovaná, místní průvodci vodí své skupiny jinou, delší a bezpečnější cestou. My jsme museli spěchat, abychom srázné skály před vrcholem zdolali do západu slunce, protože ve tmě by to byla cesta likvidační. Nebudu zastírat, že s těžkým batohem mi bylo občas ouvej, ale pravidelná odměna v podobě nádherných rachejtlí a adrenalinový pocit bázně byly dostatečným hnacím motorem, navíc příslib ohnivé noci… Jistě se nebudete divit tomu, že Mirek neudělal cestou žádné obrázky vulkanického ohně, v noci bude času dost…

S posledními záblesky světla jsme po dvou a tři čtvrtě hodinách vystoupali do výšky 918 metrů, bylo právě 20:45, sluneční paprsky se nořily do moře, rychle padala tma a já jsem se těšila na odpočinek, trochu jídla a slavnostní přípitek. Někteří naši kolegové, kteří dosáhli mety před námi (jsem bohužel nejstarší ze skupiny) na nás čekali a mně připadalo, že jsou hodně unavení a dostatečně se neradují, že jsme nahoře. Vzápětí jsme poznala důvod jejich skleslosti – stáli u nich dva karabiníci s nulovou znalostí jiného než rodného jazyka a gesty naznačovali pouze jediné – okamžitě dolů! Poblíž byly tři skupiny lidí s placenými průvodci a naše nabídka zaplatit příslušný poplatek (20 €) byla nekompromisně odmítnuta, spaní zde nepřipadalo v úvahu… Naštěstí vulkánu nemohli zakázat soptit, proto jsme si ještě jednou (z toho nejkrásnějšího místa) dopřáli barevné dunící divadlo, můj doposud nejhlubší zážitek z přírody, a pak už nás vyhnali do tmy. Věděli dobře, že se nemáme kam schovat a podle čelovek si lehce spočítali, jestli odcházíme všichni. Pochopili jsme, že místní, kteří postávali v přístavu, sledovali, že jejich příležitost k výdělku se žene bez finančního užitku vpřed a nebylo těžké ve stěně nás dalekohledem přesně spočítat! Mafiáni! Zpočátku jsme měli vztek, ale vpodstatě to dopadlo dobře, sankce, kterými vyhrožují na vývěskách, karabiníci neuplatnili, tak jsme za svitu čelovek šli tři a čtvrt hodiny dolů nakonec spokojení.

Tady jsou dva ofocené nákresy Stromboli, na kterých jsem velmi přibližně naznačila naši cestu.

Na náměstíčko San Vincenzo jsme došli o půlnoci, bylo tak krásně, jak jen si můžete představit, že je v teplé noci nad mořem, s tak skvělými zážitky za sebou a odpočinkem před sebou… To se musí oslavit – vytáhli jsme pitíčko, křtěné sopečným ohněm, začali jsme připíjet a celodenní námaha z výstupu na dvě činné sopky a přemíra zážitků zakrátko způsobila sladkou nečinnost… Po hodině nadšeného blábolení o prožitých zázracích jsme se rozptýleně vydali na pláž hledat nocleh. Našli jsme příhodné místo, šupli do spacáků a jako broučci spali a spali… Až do půl osmé, kdy nastal kolem čilý ruch a my jsme chvíli po procitnutí pochopili, že jsme se, neznámo jak, dostali na pláž bohatých příslušníků mafie, aspoň já mám takovou osobní představu o nich – rozložité ječivé matróny ověšené zlatem se leskly olejem a kýty je omezovaly v pohybu, jejich tělnatí partneři koukali ze svých lehátek na svět majetnicky, kouřili doutníky, pokřikovali na sebe a připíjeli vínem chlazeným ledovou tříští. Koukali na nás shovívavě a zpovzdálí jak se hrabeme z pelíšku, tak jsme rychle zvedli krovky a změnili lokál

Měli jsme před sebou celý krásný den lenošení na pláži, nad námi se činila Stromboli

a svět byl krásné místo k žití. Odpočívali jsme, plavali, popíjeli capuccino a mlsali místní dobroty, procházeli se uzounkými strmými uličkami a obhlíželi speciálně upravené nákladní tříkolky s kabinkou, až do osmé hodiny večerní, kdy nás z liparského ráje odvezl trajekt do Reggia. Podle domluvy na nás v přístavu čekal autobus a o půlnoci jsme byli zpět v kempu Magna Grecia.

Zítra ráno je neděle (28. června) a jedeme dál! Po předchozích dnech plných vzrušení jsme si chtěli dopřát trochu klidu, tak jsme zvolili kratší trasu a svezli jsme se kus autobusem. Projížděli jsme po pobřežní silnici nad úžinou Messinskou, která odděluje Kalábrii od Sicílie a jejím středem prochází pomyslná dělící čára mezi mořem Jónským a Tyrhénským. Průliv je dlouhý 32 kilometrů, široký tři až osm kilometrů. Ráno bylo mlžné, proto jsme stěží viděli Etnu a vůbec jsme nezahlédli Lipary. U nejvýznamnějšího města Reggio di Calabria je impozantní vyhlídková kolonáda na sicilskou Messinu na protějším břehu. Obě města leží asi v polovině délky průlivu. Reggio byla první řecká osada založená v 8. století př.Kr. na italském území, v současnosti má asi 180 tisíc obyvatel a je hlavním městem jedné z pěti kalábrijských provincií. Celá Kalábrie má asi 2 milióny obyvatel, rozlohu přibližně 15 tisíc km², vzdušnou čarou měří od severu k jihu 255 kilometrů.

Nasedli jsme na kola kousek za městem Porticello a usilovně jsme uháněli po vyhlídkové silnici na pobřeží Tyrhénského moře – dá se říci, že jsme jeli západním kalábrijským pobřežím k severovýchodu, tedy jsme začínali druhou polovinu našeho exotického výletu. Nemohli jsme se vynadívat na sicilský břeh a městečko Torre Faro s majákem (v mnoha jazycích je název pro maják odvozen od jednoho z divů antického světa – majáku na ostrově Faros) a kopírovali jsme dosti členité pobřeží směrem k městečku Scilla, kde je úžina nejužší (3 km). Ano, vzpomínáte si správně, právě tam žila v jeskyni nad mořem likvidátorka starověkých mořeplavců, bájná obluda Scylla, která na sebe brala v horní polovině podobu krásné panny, ve spodní to však byl vlk s ocasem delfína. Krasavice se usadila na skaliskách a lákala nebožáky z lodí do záhuby. Na protějším sicilském břehu byl operační prostor příšerky Charybdy, která vládla vírem a několikrát denně zrádně vypila všechnu vodu z průlivu i s námořníky a koráby. Většina z nás má asi ještě v paměti krásně hrůzostrašné báje o lišákovi Odysseovi.

Měli jsme podezření, že antické dámy změnily obor, teď asi v tichosti podrývají morálku osamělých cyklistů plahočících se ve vedru do kopců…

Možná rozeznáte v dálce sicilský maják, který na nás včera večer při příjezdu z Aiolských ostrovů zeleně pomrkával. Scilla je opravdu krásná a stojí za to šplhat do kopců, na její proslavenou pláž jsme z časových důvodů jenom jukli, ale obdivovali jsme ji z výšky.

Na skále vybíhající do moře je hrad Castello dei Ruffo.

Vítala jsem každou zastávku nejen kvůli odpočinku, ale i pro krásné vyhlídky na moře a letmé návštěvy městeček a kostelů.

Odměnový výhled byl za městem Barritteri, kde jsme odbočili na horu svatého Eliáše.

Normálně odtud bývají vidět Liparské ostrovy, ale my jsme stěží dohlédli těch 560 metrů dolů k moři. Přesto nezapomenutelné…

Celí zpitomělí krásou a námahou jsme v Taureana di Palmi neodbočili vlevo jak nás itinerář nabádal a frčeli jsme z kopce (konečně!) do Gióia Tauro. Běsíka, který nás posedl, jsme teprve tam rozumem zahnali a otročili jsme do toho zatraceně vysokého kopce čtyři kilometry zpět, abychom našli cestu pravou. No, nechápeme, jak jsme mohli odbočku přehlédnout (asi nás odlákala hanebnice Scylla).

V kempu San Fantino v Taureana di Palmi jsme se odměnili šmakézními párky a fazolemi chilli, na tachometru bylo 50 kilometrů, dnešní převýšení tisíc metrů. Večer byl horký, začalo drobně pršet a pohoda byla přenáramná.

Ve dnešní pondělní etapě 29. června jsme měli dojet do všemi průvodci opěvovaného městečka Tropea, pro které se používají jen superlativy.

V Taureana di Palmi jsme ráno nakoupili čerstvé pečivo, máslo a obrovské šťavnaté broskve, což jsme považovali za výborné pochutnáníčko a dostatečné pohonné hmoty na šedesátikilometrovou cestu s převýšením přes šest set metrů. Na silnici byl velmi čilý provoz a my jsme se při jízdě snažili nemyslet na nebezpečí, dokonce se dá říci, že jsme si trochu zvykli na rychlou jízdu aut a zběsilé troubení. Opravdu jsme cestou jen párkrát potkali cyklistu – když jsme se s ním zastavili, zjistili jsme, že není Ital.

Podle pokynů z itineráře jsme bez problémů projeli velmi rušným městem Rosarno a na předměstí už jsme v dálce na kopci viděli náš nejbližší cíl, městečko Nicotera, od kterého nás dělilo 12 kilometrů. Původní osadu založili na strmém ostrohu nad klidným mořským zálivem antičtí Řekové (jak jinak!), pel starobylosti tu vládne doposud. Vyškrábali jsme se nahoru, odměnili se v kavárničce na náměstí a pak jsme se nemohli odtrhnout od nádherné vyhlídky z terasy vysoko nad mořem.

Městečka na západním pobřeží mají úplně jiný charakter, jsou upravená, výstavná a čistá. Naše cesta vedla dál na poloostrov Capo Vaticano, který je také součástí seznamu nejhezčích míst nejen Kalábrie a Itálie, nejen Evropy, ale i celého světa. Stoupali jsme pobřežní vyhlídkovou silnicí dramatickou přímořskou krajinou, kde nebyl naštěstí veliký provoz, všichni motorizovaní svištěli po nedaleké dálnici.

Ze silnice, která se klikatila úbočími, jsme průběžně odhadovali projetou trasu. Ráda jsem se zastavovala a obhlížela! Silnice byla dobré kvality – až na to, že vedla hooodně do kopce a vedro bylo jako v pekle.

Zpola mrtví jsme šli hledat chládek do kostela ve vesnici Coccorino na vyprahlém a žhnoucím kopci a tam jsme se jako bonus dozvěděli od místních babek, kde je kašna s pramenitou vodou a kudy se bez objížďky přes další kopce dostat na Capo Vaticano, což byly v tuto chvíli klíčové, téměř životzachraňující informace!

Vtip je v tom, že každé městečko má svoji část na pobřeží (Marina) a další ve vysokých pobřežních horách. Tento způsob výstavby vznikl v dobách nájezdníků z moře, aby se při ohrožení měli obyvatelé kde skrýt. Skvělým příkladem je Coccorino, my jsme byli v horské části a místní nás navedli na nezpevněnou cestu, která z kopců prudce mířila k moři do pobřežní části vesnice, jinak oficiální cesta vedla daleko vysoko objížďkou přes kopce… Z výšky jsme viděli proslavené Capo Vaticano:

Sjeli jsme cestou necestou, splnili jsme bobříka odvahy a zdárně se dostali, kam jsme potřebovali.

Na předchozím obrázku je úplně vzadu kopec, na kterém leží Coccorino. Použili jsme všechny turistické pátrací zkušenosti, vymotali se z nepřehledné změti vegetace, odpadků a stavebního materiálu a konečně vjeli do rekreační oblasti.

a hledali místo ke koupání. Pláže byly plné, voda neskutečně průzračná, horko vražedné a koupel nutná.

Proto jsem zdůraznila, že jsme našli spojku na Capo Vaticano, která byla v popisu trasy, neboť jsme po dojezdu zjistili, že jsme byli v této věci jediní úspěšní z výpravy. Dokonce ani prezident Mirek Břenda, který zkratku podle podrobných map vyhledal, tu záchrannou mršku nenašel a plahočil se objížďkou! Já už jsem byla po předchozích výkonech hodně unavená, snad dneska byl krizový den, a tak jsem po novém stoupání nad Capo Vaticano byla po několika kilometrech božských výhledů na Tyrhénské moře ráda, že jsme začali sjíždět k městečku Santa Domenica, jehož proslulost se mě v mé netečnosti nikterak nedotkla.

Do „perly Středomoří“, rekreačního městečka Tropea, jsme přijeli v pozdním odpoledni a ostré stíny ještě zvýšily atraktivnost prostředí, takže jsme si opravdu připadali jako v jiném světě. Nadšení jsme v cíli umocnili koupí několika lahví místního vína, které odplavilo veškerou únavu a svět se vrátil do radostných kolejí…

Ukázalo se, že mužstvo je značně zdecimované a žádá odpočinek. Večerní koupání na nádherné písčité pláži umocnilo všeobecný požadavek nejet zítra dál, ale oddat se sladkému nicnedělání a vstřebávat dojmy.

Prezident požadavek akceptoval a v úterý 30. června byl před námi opojný život rekreantů v nejhezčí lokalitě, jakou si můžete představit. V kempu byl pod stromy chladivý stín, pláž ve slunci oslnivá, píseček heboučký, neskutečně čistá modrá voda na obzoru splývala s nebem, palmy se ladně ohýbaly v mořském větru, na útesech přímo nad pláží se do kopců šplhaly bělostné domy všech slohů a velikostí…

Kola si od nás dneska odpočinula (my od nich taky, a rádi!), kromě koupání a odpočinku na pláži nám zbyl čas na prošmejdění vznešeně starobylého městečka, které bylo založené asi na přelomu letopočtu a ve kterém se vnímavý turista může i za současného běsnění turismu a pravého italského mumraje zúčastnit celkem pohodové přehlídky historických stavebních slohů, soch a kašen. Tropea je výjimečná tím, že nemá svoje horské zázemí, jako ochrana před piráty sloužil šedesát metrů vysoký pobřežní vápencový útes, který se zvedá přímo nad pláží. Nahoru do města se dostanete po schodišti, ze kterého je úžasný pohled na moře splývající na horizontu s oblohou. Další schody vedou na pobřežní skálu, kde je bazilika Panny Marie.

V křivolakých uličkách, které šplhají až do výšky 250 metrů nad hladinu moře a na kamenem dlážděných náměstích je spoustu lákadel kulinářských, pro potěchu oka i pro zruinování kreditky. Jdeme, oči se utápí v barvách a najednou jsme u železného zábradlí a pod námi v hloubce šedesáti metrů šumí moře a rozběhnuté hřebínky vln se po odrazu od skalisek vracejí zpět do moře či se zklidní na pláži…

Samozřejmě, že jsme si dali v hospůdce pizzu a víno, že jsme ochutnali několik druhů jihoitalské speciality aranchini (rýžové karbanátky ve tvaru vejce, plněné olivami, masovým ragú, sýrem či zeleninou a smažené v trojobalu) – všechny výborné! Ani na zmrzlinu jsme při našich lukulských hodech nezapomněli. V pouličních stáncích se kromě záplavy jiné zeleniny všude prodává i červená cibule, na kterou jsou hrdí a až nekriticky ji zbožňují.

Stáhla jsem mapu, na které je možné vidět město Tropea, červený čtvereček vlevo je kemp Marina del Convento, vpravo bazilika na pobřežní skále.

Z každého dne, který nám byl vyměřen, se snažíme udělat nejlepší den a dnes jsme se značně přiblížili k ideálu – prožili jsme mimořádné chvíle, naše neklidné a dychtivé duše vstřebávaly a ukládaly krásu do zásoby pro potěchu v horších časech…

V teplé noci, jakou můžete zažít jen tady na jihu, jsme se vraceli od lidského hemžení, hudby a světel městečka po útesových schodech do tichého kempu, kde bylo slyšet šumění stromů a moře – zítra nás čeká dlouhá etapa po pobřeží na sever. Nad mořem zářila světla chrámu na skále…

Ve středu ráno 1. července přijel v devět hodin autobus, který parkoval jinde na vyhrazeném místě, naložili jsme všechny věci, sedli na kola a vydali se sbírat v potu tváře zážitky. Večer jsme se měli všichni sejít v pobřežním kempu Tamerice u městečka Nocera, průběh cesty jsme měli v popisku od prezidenta, čas dojezdu nebyl stanoven, takže pohoda…

Kromě první etapy jsme jezdili s Mirkem sami, dávalo nám to větší svobodu při volbě tempa jízdy a zajížděk na prohlídky památek. Pravda, někdy byly dojezdy vzrušující až adrenalinově, když jsme hledali kemp či přehlídli odbočku, ale i to patří k zážitkům, na které se vzpomíná.

Město Briático, kterým jsme projížděli, je velmi fotogenické a v oblibě u rekreantů si nezadá s dříve jmenovanými perlami Tyrhénského moře, pláže jsou čisté, voda průzračná, krajina s pozitivním nábojem.

Šplhali jsme do kopců, pot z nás stříkal a lýtka námahou tuhla, vyhlídky však byly milostiplné a my jsme si považovali toho, že nám těla slouží a že tu můžeme být spolu…

Asi po třiceti kilometrech jsme dojeli do města Pizzo, jehož mohutná středověká pevnost na skále vybíhající do moře je zdálky viditelná. Dočetla jsem se, že v ní byl vězněn a pak v roce 1815 zastřelen Napoleonův švagr, velmi schopný generál Joachim Murat, král obojí Sicílie. Město je velmi živé a barevné, má stejně jako jiná italská města několik výstavných a dobře udržovaných kostelů.

Posadili jsme se na náměstí a rozmazlovali se několika druhy aranchini a pozorovali cvrkot.

Dál už jsme museli najet na pobřežní silnici SS 18 směr Salerno a povolat do služby andělíčky strážníčky, měli pěknou honču! My jsme se mohli rozhlížet po kulturní krajině tolik nepodobné jižním a východním končinám Kalábrie. Tady byla krásně obdělaná pole, nekonečné ovocné sady, řady skleníků, stříbřité olivové háje, plantáže červené cibule, melounů, rajčat, okurek a všech těch laskomin, které nám pak posílají do Kauflandu. Pomeranče, mandarinky i citróny zářily jako malá sluníčka na nízkých stromcích se sytě zelenými listy, putovali jsme v šíleném dopravním provozu a hrozném vedru kolem rajské zahrady… Před třetí hodinou jsme se po ujetých šedesáti kilometrech, když se nám skoro začínala vařit krev, rozhodli zajet na pláž vykoupat se a nabrat sílu pro zbytek cesty. Jak řekli, tak udělali.

Dopřáli jsme si všechny dosažitelné požitky a po hodince jsme se vydali s důvěrou v ochranu z nejvyšších míst vstříc dálkám společně s italskými širóny.

Přijeli jsme do Nocera Terinese, resp. do její pobřežní části Marina a nedařilo se nám najít kemp Tamerice, byli jsme už unavení, jezdili jsme po městě, ptali se, ale nikdo o žádném kempu nevěděl, bloudili jsme v pobřežních areálech, až konečně jsme zahlédli ceduli s kýženým názvem a šlápli jsme do pedálů radostněji. Vjeli jsme k recepci a rozhlíželi se po autobusu a našich soukmenovcích, ale nikde nikdo, jen odporná zmalovaná babizna vyběhla ven, ječela a mávala rukama. Nezabírala na němčinu ani angličtinu, tak jsem ze zasutého koutku paměti vylovila pár italských slovíček z mládí, přimixovala trochu latiny a tak jsme se dozvěděli, že tady kemp není, nikdy nebyl, nebude a ven! (Byl tam klubový resort pro ty, kteří necestují na kole) To jsme měli na tachometru 78 kilometrů. Co teď? Situace nebyla růžová, skoro se vkrádala depka… Za okamžik mě napadlo podívat se na mobil, jestli nám nedal prezident nějakou zprávu, vždyť sem přece museli dojet stejně jako my! Díky Strážníčku, je to tu: „Náš dnešní kemp Garden Park je o osm kilometrů dále po stejné silnici“, stálo na displeji mobilu. Nevím, jestli si dovedete představit naši radost. Byli jsme tam cobydup, lehce jsme příjemný zahradní areál, kde na nás čekal autobus s našimi věcmi, našli a stejně jako všichni ostatní jsme prohlásili, že zítra po té čertovské silnici už dál nejedeme, že stačilo. Chceme odpočívat a užívat si moře z pláže…

A tak se stalo, že dnešní etapa, dlouhá 87 kilometrů, byla poslední z nádherných, ale pro mne vyčerpávajících kalábrijských cyklovýletů. Ulevilo se mi, moje mladá neopotřebovaná duše jásala, endorfiny mě zaplavily a nutily moje nemladé tělo, které mi víceméně poslušně slouží, ale je na hony vzdálené požadavkům modelingových agentur, k vítěznému a radostnému výbuchu tance. Na parketu vedle stanů začala hrát reprodukovaná hudba, víno dalo svěžest, vstoupila do mne Terpsichoré a já jsem se stejně jako mladá a krásná děvčata nechala strhnout rytmem a tančila bez zábran, poprvé v životě. Hluboké a opravdové pocity nikdy nedávám najevo na veřejnosti, tady jsem se neubránila oslavě mimořádných prožitků z minulých dní. Doufala jsem, že sestavovatel souhrnných fotek na CD pro účastníky zájezdu bude džentlmensky velkorysý a tyto, pro mě nelichotivé, obrázky nezveřejní. Marně. Takže mám i negativní (téměř traumatický) zážitek, který jsem dlouho vstřebávala. Za všechno se platí…

Čtvrtek 2. července byl opravdu jediný den, kdy jsme jenom lenošili – koupali se, jedli ňamky, rekreačně se projeli asi šest kilometrů do obchodu pro čerstvou zeleninu, jogurty a pečivo na zítřejší celodenní cestu do San Marina. Večer jsme naložili kola do přívěsu a pro ně v tomto zájezdu padla!

V pátek 3. července bylo ranní prioritou fofrem všechno sbalit, protože se chystal déšť. Taktak jsme to v letu stihli, v šest jsme odjížděli za skutečně velmi prudkého lijáku – nebe za nás ronilo slzy loučení s Kalábrií. Měli jsme před sebou devět set kilometrů do další, bohužel už poslední, štace. Cesta na sever nebyla vůbec nudná, dívali jsme se na ubíhající krajinu, obdivovali výborné italské silnice, na které jsme teď z autobusového sedadla měli dočista jiný pohled a názor než před pár dny ze sedla bicyklu, povídali jsme si a krásně to utíkalo. Nabízím rekapitulační mapku Kalábrie, kde jsem vyznačila trasy, které jsme projeli na kolech.

V sedm večer jsme mírně obluzení dorazili do San Marina,

ubytovali se v kempu a v osm hodin už nás autobus zavezl do hlavního města, abychom se probrali z rauše a dopřáli si večerní romantickou prohlídku, což byla unikátní zářivá tečka za návštěvou Apeninského poloostrova.

San Marino je rozlohou 61 km² třetím nejmenším evropským státem (před ním jsou Vatikán a Monako) a jeho vznik se datuje do roku 301, kdy svatý Marino, kameník, unikl za vlády císaře Diokleciána se svými druhy ve víře před pronásledováním katolíků na strmou vápencovou skálu Monte Titano, usadil se zde a vystavěl kapličku. Ve 13. století se stalo San Marino obcí a za Napoleona bylo prohlášeno státem, který má v současnosti asi 28 tisíc obyvatel.

Večerní tma byla na spadnutí, fotky tedy nejsou kvalitní, zato jsme měli horu téměř jen pro sebe – turisté večeřeli v hospůdkách a pizzeriích, takže jsme strmými uličkami stoupali skoro sami. Nejdříve jsme obdivovali tmavnoucí kopečky Apenin na vzdálené scéně nasvícené velkým režisérem pro drama,

pak jsme se nemohli nezastavit u radnice, kterou známe ze známek, neboť filatelie je silnou stánkou státečku

a za chviličku už jsme se dívali na východ k Jaderskému moři, přes terénní vlny pod námi a houstnoucí šero jsme ovšem měli jen tušení vln azurových.

Proslulé pláže u Rimini jsou odtud vzdálené deset kilometrů, stáli jsme na vápencové hoře a sledovali večerní hru světel v hloubce tři čtvrtě kilometru pod námi. Hora má tři vrcholy, na každém je pevnost, propojená cimbuřím s ostatními; pod kamennými, zdaleka viditelnými stavbami, jejichž hlavním úkolem v současnosti je služba turistům, leží na západním svahu staré jádro města.

Nejvyšším bodem Monte Titana je skála La Fratta (756 m) s pevností La Cesta.

Dívala jsem se na spojovací průchod mezi pevnostmi, schody střídaly krátké rovné úseky, z obou stran sráz – pořád jsem měla pocit, že jsem nedávno něco podobného viděla – už to mám! Přesně před měsícem jsme byli v Českém ráji a stavitel hradu Valdštejna podobně vyřešil dané přírodní podmínky! Podívejte se:

Potměšile se k nám přikradla lehká smuténka z končícího výletu, ale zaplašili jsme ji poukázáním na to, kolik jedinečných zážitků nám bylo dopřáno a jak velké přízni osudu se těšíme. Při tiché procházce vysoko u nebe byla příležitost poděkovat.

Sobota 4. července byl zvláštní den – ačkoliv jsme se ještě v sanmarinském kempu koupali v místním bazénu, odpočívali a s nostalgií hleděli na tři kilometry dlouhý hřbet Monte Titana, který se nad námi v dálce příkře zvedal, už jsme tu vlastně nebyli, ale doma jsme také ještě nebyli. Dopili jsme becherovku a o půl čtvrté odpoledne se zavřením autobusových dveří jsme dali Itálii vale. Cesta dolů byla příjemná, řidiči Jirka i jeho parťák jako vždy skvělí, společnost noblesní. Bylo dost času na sečtení ujetých kilometrů na kole – 320 není číslo k omráčení, ale vzhledem k převýšení – stačilo! K tomu je třeba přičíst pěší túry na sopky a pobíhání všude, kam se dalo vstoupit… Proto byla noc na sedadle autobusu zaslouženě odměnová.

V neděli 5. července vystoupili někteří naši souputníci v Praze, další byli doma v Táboře a my ostatní jsme jeli na konečnou do Vilic, odkud byla většina účastníků a na nás tam v zahradě u starostů trpělivě čekal pežotek. My jako nováčci v jejich dávno sehrané partě jsme netušili, jaké obyčeje dodržují při návratu. Vstoupili jsme mátožně a prosti obvyklých ranních zkrášlujících rituálů na vilickou náves (z fleku bych se mohla zúčastnit konkurzu na divou ženštinu), kde hrála hudba z místního rozhlasu, všichni čekající byli pozitivně naladěni (což jsem ze sebe vykřesala až po panáku) a povel zněl: Vzhůru do hospody!

Vítací heslo nám znělo láskyplně, v sále byli shromáždění občané a my, italským větrem ošlehaní účastníci zájezdu, vedení naším prezidentem (a jejich starostou) jsme za vlídného potlesku vstupovali s hlavou v oblacích na domácí půdu. Jeden z místních pronesl zdravici, pak přišla dvě děvčata a každý jsme od nich dostali keramickou pamětní medaili s kalábrijskými symboly, kterou vyrobila výtvarnice – co kus, to originál!

Byli jsme jak v Jiříkově vidění, poslední překvapení z dlouhé řady těch, která jsme skrze osobu Mirka Břendy zažili. Vyplýtvala jsem tu dosti slov, ale ta správná, která by vystihovala naši radost z předešlých prožitých dní a vděk za možnost zúčastnit se tak vzorně připraveného zájezdu, ta slova mi chybí… Zvláště oceňujeme svobodu volby vybrat si během zájezdu z nabízených aktivit tu pravou a prezidentovu schopnost zajistit velkou míru samostatnosti pro účastníky.

Desítky zavazadel byly vytahány z útrob autobusu, jehož řidiči s námi bez sebemenšího problému ujeli 4867 kilometrů; naše kola, která se vzpínala v přívěsu na zadních přešla do přirozené polohy a opravdu nastávalo loučení.

Každý cestovatel odvážel svoji batožinu nejvhodnějším dopravním prostředkem:

Jako třešinka na dortu byla exkurze do skleníků Mirka Břendy

a pak už jsme si cestou do Jihlavy povídali nejen o Kalábrii, ale i o příštím cyklozájezdu do Bavorska, který nás čeká za čtrnáct dní…