Ptačí kronika
Venku se překřikují ptáci a příroda si vynucuje naši obdivnou pozornost nejrůznějšími, staletími vyzkoušenými fígly. Rozjařuje se, i my jsme rozjařeni a rádi uzavíráme zimní období, abychom se střemhlav a s nadějemi vrhli do nadcházejícího mladého času. Jednou z tichých radostí letošní zimy byly „naše“ koroptve, o kterých jsem psala v lednu. Teď, na konci března už je vyhlížím marně, nevím dokonce, jestli je Veliká Organizátorka příroda neodvolala natrvalo jinam. Během letošní dlouhé zimy jsme pro ně i pro jejich opeřené příbuzné udělali všechno, o čem jsme si mysleli, že je pro ně dobré a jejich počet na naší zahradě byl záviděníhodný; asi jsme byli „dobrá adresa“, jak krásně napsal náš příznivec „pták buteo ze severozápadu“…
Hejno koroptví čítalo při příletu na začátku letošního ledna čtrnáct jedinců, během února se naše krasavice rozdělily na dvě party, pak se počet pravidelně se objevujících ustálil na šesti kusech a z těch se vytvořily páry, které si zřetelně dávaly přednost. A najednou přestalo jejich dosavadní koroptvičí přátelství fungovat – kohoutci začali bojovat o území. Sledovala jsem, jak urputně hájí dobyté pozice a vždycky mi bylo líto vyhnance…
Krátký čas jsme si dokonce mysleli, že jeden koroptví pár hnízdí někde na naší zahradě, ale bohužel přání bylo otcem myšlenky… K tak velké odměně není důvod…
Z ceněné několikaměsíční návštěvy nám zbyly jen vzpomínky a fotografie, ale vůbec to neznamená, že naše zahrada osiřela – máme tu kosí a vrabčí domorodé stálice i přechodné rekreanty, kteří zazáří, oslní a potěší.
Na začátku března se mi podařilo vyfotit první špačky, kteří se u nás objevili a odpočinuli si po cestě z jihu – pamatovali si „dobrou adresu“.
Bylo by úžasné, kdybych mohla příští zimu v koroptvím seriálu pokračovat – ve svých představách vidím obrovské hejno, které se snese v mrazivém lednovém dni na naši bělostnou, sluncem zalitou zahradu… Nikdy bych nevěřila, že můžu mít tak zvláštní přání – nebylo mi dáno, neměla jsem příležitost poznat… To některé jihlavské děti mají štěstí, že od útlého dětství se jim věnují odborníci, nenápadně je zasvěcují do tajů ptačího světa a tak jim nesmírně obohatí budoucí život.
Obrázek je z vycházky, která byla pro mnohé účastníky prvním nakouknutím do světa, který nás obklopuje, ale jen málokdo umí vychutnat si jím nabízené požitky a prožitky. Zpráva o putování za ptačím zpěvem je zde:
Ptačí loučení se zimou
V poslední zimní den – sobotu 20.března – pozvali jihlavští ornitologové z pobočky ČSO Vysočina a ze ZO ČSOP zájemce na ornitologickou vycházku pod názvem „Už jsou tady“. Trasa vedla podél Smrčenského potoka přes Borovinku do Hybrálce a zpět do Jihlavy. Vycházku vedla ornitoložka Mgr. Bohuslava Kolmanová a přišlo na dvacet zájemců včetně několika tříletých „prcků“, kteří trať zvládli dobře.
Ze čtyřiadvaceti druhů pozorovaných či slyšených ptákůpatřily k nejzajímavějším skorec vodní, konipas horský a konipas bílý, dlask tlustozobý, tři druhy sýkor či letící labutě velké. Na nahrávku přiletěl i zvědavý brhlík lesní. Ale ukázali se i další pěvci, špačci, čížci, šoupálek, drozd, červenka či pěnkava. Zájemci museli překonávat místy zledovatělou cestu. Spolu s ptáky se rozloučili se zimou a zároveň uvítali ptáky jara, kteří už opravdu jsou tady“. K H