Josef Florian a Stará Říše

13. dubna 2010 s Gabrielem Florianem

Jistě každý z nás už zažil ten pocit, že se setkal s něčím mimořádným, o čem věděl, že existuje, ale při vlastním doteku zjistil, že nedosáhne hlubin, které se na povrchu tváří všedně, obyčejně a přitom s každým krokem dovnitř se otevírá oblast, se kterou si neví rady. Údiv a obdiv jsou pocity zprvu převládající. Nemluvím o setkání s přírodou, mluvím o lidech. Mluvím o lidech ze Staré Říše, mluvím o rodině Florianů.

Zažila jsem setkání s Gabrielem Florianem, jsem okouzlená nahlédnutím do naprosto jiného rozměru života, který nezávisle na dnešní macdonaldovské době stále vydává květy nenápadné krásy. Poodhrnula se nám záclona úplně jiného hodnotového žebříčku, kde pod pláštíkem všednosti kvete bohatý duchovní život podle rodinné tradice, postavené na filosofii jednoho z nejvýznamnějších rodáků z Vysočiny, překladatele a vydavatele Dobrého díla, katolického myslitele Josefa Floriana (1873–1941).

Narodil se ve Staré Říši, v tomto domě,

kde nyní žije jeho vnučka Magdalena Křenková, která nás vlídně vybídla, abychom si objekt i pamětní desku vyfotili.

Rod Florianů pochází z hájenky v blízkých Nepomukách, otec Josefův, Jan, už žil ve Staré Říši, byl tesař a měl šest dětí. Josef studoval v Telči, pak v Praze a stal se středoškolským profesorem. Ještě mu nebylo třicet let, když se seznámil s dílem francouzského filosofa Léona Bloye (1846–1917) a pod vlivem pro něj uhrančivých myšlenek odešel ze školy, vrátil se do Staré Říše a začal překládat a vydávat Bloyova díla. V roce 1902 se oženil s Františkou Stehlíkovou, měli dvanáct dětí, které dostaly dobrou katolickou výchovu. Přes potíže, které měl s úřady, neposílal děti do školy, učily se doma, pracovaly ve vydavatelství, z něhož vycházela díla vynikající grafické a typografické úrovně, takže všechny tisky byly vlastně bibliofilské. Běžnou edici Dobré dílo vydával Josef Florian v letech 1903 až 1941, mimo to ještě čtyři řady sborníků, takže celkem vydal 405 svazků, čímž se stala Stará Říše střediskem kultury a vzdělanosti celé země. Florian kolem sebe soustředil vynikající básníky a překladatele – spolupracoval s Bohuslavem Reynkem a jeho ženou Suzanne Renaud, s Otokarem Březinou, Jaroslavem Durychem, Janem Čepem, Jakubem Demlem, Josefem Čapkem, Vladimírem Holanem, Františkem Halasem – to jsou ti nejznámější. Vydávala se díla náboženská, filosofická, vědecká, poezie, jako první vydal Josef Florian Franze Kafku. Protože stálých předplatitelů bylo málo (patřil k nim např. Březina či kníže Schwarzenberg) a Josef Florian naprosto neměl obchodního ducha, takže často knihy spíš rozdával než prodával, jeho velká rodina byla někdy na pokraji bídy.

Názory Josefa Floriana byly zpočátku ovlivněny filosofií Léona Bloye, záhy si však našel svoji vyhraněnou duchovní cestu, která nám nyní může v mnoha ohledech připadat zvláštní, až tvrdá. Jeho žebříček vzdělanosti, tzv. Hora studia, sestával ze tří stupňů – věda, umění, teologie. Vše v rodině i v nakladatelství se muselo podřídit přísnému řádu, výsledkem byla vynikající umělecká díla a ze všech jeho potomků vyrostly kultivované osobnosti, jejichž činnost ovlivňovala umění a kulturu po dlouhá léta, přelila se do jejich dětí, takže vydává plody dodnes.

Ne všichni s jeho životním stylem a názory v jeho době souhlasili, a ještě dnes se setkáme od některých současných kritiků se zdrženlivým hodnocením Florianova působení; zůstal po utlumení vydavatelství stranou hlavního proudu a mnoho lidí dosud neobjevilo jeho dílo. Florian byl solitér, který mocně přitahoval i odpuzoval. V literatuře je dosti popsán vztah mezi ním a knězem Jakubem Demlem, vztah dvou výrazných osobností s rozdílnými povahami – na Florianovu stálost narážely změny názorů a projevů básníka Demla, vyplývající z prožitých situací a myšlené opravdově… Ačkoliv prvotní okouzlení filosofií a osobou Léona Bloye nezůstalo ve stejné intenzitě, a zvláště po jediném osobním setkání s filosofem v roce 1906 na svaté pouti v La Salettě, kde oba velcí mužové nahlédli své rozdílnosti, vydával Florian ve Staré Říši postupně překlady všech jeho děl a dokonce do Francie často posílal ze skromného výdělku podporu svému ideovému vůdci.

Nemám dostatek vědomostí, abych si mohla dovolit jakýmkoliv způsobem hodnotit Florianovy názory a dílo, jen se poctivě snažím pochopit to zvláštní kouzlo, které vyzařuje i po letech, to zakořeněné šlechtictví ducha. V krátkosti jsem shrnula to, co běžně najdete v literatuře i na internetu, není však snadné dobrat se bez hlubšího studia uceleného názoru na zvláštní osobnost Florianovu, na celé dílo a jeho přesah do dnešní doby.

Teď bych chtěla přidat pár postřehů z naší návštěvy u posledního žijícího Florianova syna Gabriela (*1924). Náš přítel Josef Poukar nám byl laskavým průvodcem, je znalec díla i života Florianů a poskytl cenné informace. Nejdříve jsme projeli Nepomuky (původní název Veselí), malou vesničku blízko Staré Říše, ztracenou v lesích, odkud rod Florianů pochází. Pak nás Pepa ve Staré Říši upozornil na stavení, kde Florianovi zpočátku žili v pronájmu, dále nám ukázal jejich starý dům, jehož nástavbu-holubník vymaloval Josef Váchal (1884–1969), malíř, grafik, řezbář, svérázný myslitel, přítel a spolupracovník ve Florianově nakladatelství. Za Josefem Florianem a příslušníky jeho rodiny jsme zašli na staroříšský hřbitov.

Zde odpočívá Josef Florian s manželkou Františkou a jejich sedm dětí – Joachim, Marta, Metoděj, Eva, Michael, Františka a Anna a také Josefova sestra Antonie, která u nich žila a starala se o prodej knih.

Dcera Marie s manželem malířem Ottou Stritzkem jsou pochovaní opodál,

stejně jako syn Jan

a syn Josef.

Ať vyslovíme kterékoli z těchto jmen, mluvíme o umělci – všem byla vlastní hudba, malování, grafika, řezbářství… mohla bych vyjmenovat všechny umělecké obory a určitě by se v rodině Florianových našel zástupce. Bohužel doba, ve které žili většinu dospělého života, jim nebyla nikterak nakloněna – živit se museli všelijak, nicméně každý z nich si našel cestičku, jak se věnovat tomu, pro co měli nadání.

Ze hřbitova je pěkný pohled na staroříšský kostel Všech svatých,

Florianovi však mívali i domácí kapli, kde denně sloužil mši páter Ludvík Vrána (1883–1969, od roku 1931 byl farářem v Lísku u Bystřice nad Pernštejnem), který s nimi delší čas žil a pro Dobré dílo překládal zahraniční literaturu. Podělím se o historku, kterou nám pověděl Gabriel Florian – vzpomínal na to, že teta Antonie vyzvala v roce 1914 v předvečer odjezdu branců z „horního“ konce Staré Říše na frontu, aby přišli k nim, že jim páter Vrána při mši požehná. Stalo se. Všichni se vrátili po skončení války domů. Nikdo z těch na „dolním“ konci, kteří odjeli na pole válečná bez zmíněného požehnání, nepřežil… Celá vesnice byla tehdy svědkem….

Povídali jsme si ve vile, kterou v roce 1933 navrhl pro Josefa Floriana architekt Břetislav Štorm.

Ačkoliv Josef Florian zemřel před dlouhou dobou, žije v tomto domě stále, stále je obklopen uměním svých dětí. Veškerá vnitřní výzdoba domu je jejich dílem, vše nese pečeť křesťanského života a víry. Vnímám, že tito tvůrci nevolají zmateně k Bohu, Bůh k nim mluví a oni mu soustředěně odpovídají, jsou si vědomi své tvůrčí síly, která pramení od něj a přeměněna v umění proudí zpět k němu. V tomto domě má čas dost času…

Byli jsme v knihovně, ve které už bohužel nejsou díla vydaná Josefem Florianem, nejsou tu ucelené knižní soubory, přesto je to místo, kde jsem pocítila vděčnost, že se setkávám se vzácnými lidmi na vzácném místě. Tady je svět sám pro sebe, existuje bez našeho přičinění a přetrvá bez našeho přičinění, je nám k dispozici a přesto většinou dopustíme, aby kolem nás jen plynul, z mnoha důvodů do něj ani nenahlédneme, ani se jej nepokusíme dotknout… Možná by stačilo ztišit se, aspoň sledovat a doufat v dar. Gabriel Florian dar dostal a umí s ním zacházet, ve starém těle je svěží mysl a zájem o veškeré dění.

Ještě před pár lety vypadala obdivovaná a ceněná knihovna takto (ofocená fotografie):

Pan Florian nám ukázal betlém

a vyprávěl o rodičích a sourozencích, dozvěděli jsme se, že téměř všichni hráli na varhany – Metoděj byl dokonce varhaníkem u sv. Markéty v Břevnově a Gabriel dosud hraje ve staroříšském kostele – všichni vyřezávali, věnovali se malbě a grafice, uměli cizí řeči. Jejich otec nebyl příliš nakloněn tomu, aby se ženili či vdávaly, proto vstoupily do manželství jen čtyři ze dvanácti dětí. Starý pán povídal o přátelích rodiny a věřte, že to byli úctyhodní lidé, velmi uznale se vyjadřoval o knížeti Schwarzenbergovi (otci dnešního senátora), který jim mnohokrát pomohl z finanční nouze. Defilé slavných jmen, přátel či spolupracovníků Dobrého díla, bylo úžasné, pan Florian byl potěšen naším zájmem, a tak byla radost vzájemná. Přáli jsme si vidět domácí oltář a i to se nám splnilo.

Pocity to byly příliš intimní, nedokážu je sdělit, citový výtěžek potřebuje utřídění. Dům má svou duši a je nabitý pozitivní energií, to je fakt, bez přehánění. Už jen malá ukázka výmalby stěn Florianova domu (svatý Jiří zabíjí draka):

Věděli jsme od Pepy Poukara, že se pan Florian zabývá studiem stonařovských a jiných meteoritů, požádali jsme o výklad a zírali jsme, jak je starý pán v této tématice erudovaný, mohli jsme se dotýkat kosmických poslů. Na vrcholu blaha jsme byli, když pan Florian vzal do ruky kyvadélko a romanticky nám vysvětloval, že se ptá a ono odpovídá, že i jeho otec někdy…

Vzpomínky Josefa Floriana byste našli v knize Okolo našich, kterou jeho rodina vydala v roce 1945. V roce 2006 napsala Jitka Bednářová knihu o Josefu Florianovi a myslím, že ve stejném roce byla vydaná kniha rozhovorů Aleše Palána s Janem a Gabrielem Florianovými Být dlužen za duši.

A nakonec zařadím fotografii, ze které mám velikou radost. Jsou na ní dávní přátelé Juliana Jirousová, dcera Marie Florianové a malíře Otty Stritzka a Josef Poukar.

Přiznám se, že paní Jirousová na mě udělala obrovský dojem, chovala se vlídně a přátelsky přirozeně, slovo, které člověka při pohledu na ni napadne, zní: ušlechtilost.

Dnešní odpoledne bylo, jak jsem napsala v úvodu, mimořádné, děkovali jsme za něj Pepovi a on věděl, že každý z nás zúčastněných po svém způsobu zpracuje a zužitkuje nabyté informace, že si ceníme možnosti, kterou jsme dostali…