Výstava v galerii Vysočiny v Jihlavě: jak vidí Mahlerovu hudbu výtvarníci
V polovině dubna jsem se zúčastnila vernisáže výstavy, která už svým názvem vypovídá o tématu. Letošní 150. výročí narození Gustava Mahlera je pro umělce všech oborů příležitostí vyjádřit se svými výrazovými prostředky k osobě a hudbě slavného rodáka z Vysočiny. Výzvu zamyslet se nad deseti skladatelovými symfoniemi a výtvarnými díly vyjádřit mistrovské kompozice dal deseti současným umělcům kurátor výstavy Libor Jaroš, který se zároveň stal jedním z autorů.
Návštěvníci výstavy tak mají možnost prohlédnout si výsledky inspirované jednotlivými symfoniemi Gustava Mahlera, případně je porovnávat s vlastními představami vyvolanými poslechem Mahlerovy hudby, která v galerii zní, nebo se snažit naladit na strunu konkrétního výtvarníka a souznít…
Při vernisáži představil kurátor výstavy jednotlivé výtvarníky, vyslechli jsme část violoncellové suity, atmosféra byla velmi příjemná. O čem se chci zvláště zmínit, je množství návštěvníků. Dokazuje to, že pro Jihlavany už přišel „čas Gustava Mahlera“, že uvádějí v život vizi skladatelovu o budoucnosti, která pochopí a ocení jeho dílo. (Můj čas teprve přijde.)
Za pár dní nato jsem znovu zašla na výstavu umocnit dojmy a potěšilo mě, že je galerie dost navštěvovaná. Je samozřejmé, že jsem mezi obrazy našla svoje favority s přibližným vystižením mé vizuální představy některých částí Mahlerových symfonií. To je, myslím, dobrá zpráva pro zúčastněné výtvarníky.
Jsem přesvědčena, že do doby, kdy se těšíme na červencové odhalení Koblasovy sochy Gustava Mahlera v jihlavském parku, zbudovaném k oslavě velkého skladatele a pro potěchu obyvatel, dobře zapadají i verše Karla Holuba, který se tímto způsobem vyjadřuje k výjimečnému kulturnímu počinu.
V parku Gustava Mahlera
Vzdělaní jihlavští patrioti
nechali postavit svému slavnému rodákovi
sochu.
Alespoň bronzový se vrátil do míst,
kde chytal do dětských uší tóny trubek a bubnů,
zpěv kosů a hlaholy z lokálů
Z domečku v horách
dobýval vavříny světa,
ale vracel se jen ke své Múze,
ke své věčné Múze, ať byl kdekoli,
k Múze, s kterou byl osudově spjat.
Jeho nový domov hlídají starobylé hradby,
zpěv kosů a ticho pohody.
Neboť člověk bez domova je nic.
Člověk bez domova je ztracen ve vlnobití žití,
i kdyby na noční obloze světa
zářil jak Velký vůz.
