Největší turistický směrovník

se přestěhoval na Vysočinu

Představovat pelhřimovskou agenturu Dobrý den není jistě třeba – ve středu 26. května 2010 potvrdil její prezident a komisaři, že směrovník na náměstí před Turistickým informačním centrem je největší v České republice, že je zapsán v České knize rekordů a má proto právo stát v Pelhřimově, městě rekordů.

Původně byl osmimetrový dřevěný kolos při příležitosti oslav 120. výročí založení Klubu českých turistů slavnostně vztyčen 14. června 2008 ve 14 hodin 14 minut a 14 vteřin na Staroměstském náměstí. Tehdy se tím téměř dva tisíce turistů, kteří se sjeli do Prahy k oslavám sice potěšilo, ale funkční takový směrovník vlastně není. Měl sloužit k tomu, aby upoutal i toho, koho nikdy nenapadlo takový objekt zkoumat. Aby si lidé všimli, že turistické značení je ve čtyřech barvách, že na směrovkách jsou udávány tři cíle od nejbližšího k nejvzdálenějšímu, že značení má přesný řád, jehož dodržování dělá tu dokonalost, kterou se v tomto oboru Česká republika chlubí. I když – i zástupci agentury Dobrý den nazývají tento informační prvek „rozcestník“, správně je ovšem „směrovník“, protože ukazuje směry a stojí na náměstí, nikoliv na rozcestí.

Na směrovníku je tabulka místního názvu Staroměstské náměstí, červená značka sděluje v posledním údaji na směrovce, že z toho místa je 189 kilometrů na naši nejvyšší horu Sněžku, modrá dovede vytrvalce po 276 kilometrech na Třístoličník, směrovka se zelenou značkou uvádí jako cíl nejvýchodnější bod České republiky, trojmezní obec Hrčavu, vzdálenou ze Staroměstského náměstí 506 kilometrů a žlutá udává směr k našemu nejzápadnějšímu městu Aši, 242 kilometrů. To jsou hodnoty úsměvné, pro turistu nemající praktického významu. Proto ústřední vedení KČT předalo směrovník Miroslavu Markovi z agentury Dobrý den a starostovi města, kteří rozhodli, že jeho místo bude na pelhřimovském náměstí, kde jako kuriozita přiláká jistě množství zvědavců.

Slavnostního předání do Pelhřimova se zúčastnily děti z hněvkovického turistického odboru Šlápoty,

pelhřimovští turisté a značkaři z Jihlavy

a samozřejmě zástupkyně KČT oblasti Vysočina Maruška Vincencová.

Pak si starosta města potřásl rukou s Jánem Babničem z ústředí KČT, zhasly kamery regionální televize a k několika tisícům rekordních údajů ze všech možných i nemožných oborů lidské činnosti oficiálně přibyl ještě jeden…

Byli jsme pozváni do Muzea rekordů a kuriozit umístěného v 36 metrů vysoké hranolové věži z 15. století zvané Jihlavská brána, pak jsme ještě zašli do muzea města Pelhřimov, které je v zámku pánů z Říčan. V přízemí jsme si prohlídli obrazy Marka Fexy a hodnou chvíli jsme strávili v jedinečné expozici medailérů Josefa a Zdeňka Šejnostových, rodáků z Těšenova pod Křemešníkem. O Josefu Šejnostovi (1878–1941) už jsem psala, když jsme byli na Křemešníku u Větrného zámku, který pro něj navrhl Kamil Hilbert na začátku třicátých let minulého století. Josef Šejnost byl vynikající medailér, jehož plaketami, medailemi a mincemi jsme se nechali okouzlit, protože na nich věrně zachytil historické osobnosti, jejichž podobu nemá člověk možnost běžně spatřit, a události, tehdy významné, dnes pozapomenuté. Zdejněk Šejnost pokračoval v otcově práci.

Expozice je bohatá, audio doprovod důkladný, přehledně poučeni jsme odešli obdivovat nádheru freskového zámeckého sálu a hodně jsme zkrotli při vstupu do městské šatlavy ze 16. století, mučírny a vězeňské kaple… Honem do přírody!

Když jsme v Pelhřimově, nemůžeme vynechat nádhernou Děkanskou zahradu v blízkosti kostela svatého Bartoloměje ze 13. století, k jehož faře náležela zahrada od roku 1603… Ve třicátých letech minulého století byla zahrada značně zpustlá, ale ujal se jí děkan František Bernard Vaněk (1872–1943), zvelebil ji a dokonce si tu postavil tzv. Domeček.

Přijímal zde hosty a psal – zde vznikl známý román o Křemešníku Na krásné samotě, poctěný literární cenou České akademie věd a umění, který napsal děkan Vaněk na základě prožitků získaných několikaletým kněžským působením na poutním místě blízko Pelhřimova. Tam bývala škola pro děti ze širokého okolí a román je vlastně svědectvím o životě na přelomu 19. a 20. století v tomto zapadlém kraji. V zahradě je nejen Vaňkův domek, který je možné po rekonstrukci v roce 2008 navštívit, ale i jeho památník, z něhož se dozvídáme, že život tohoto vzácného člověka byl násilně ukončen v Dachau.

Zahrada v jarním odění byla půvabná,

a tak se nám nechtělo ještě domů a usmysleli jsme si prohlídku kaple svaté Anny u Pelhřimova, o které se v poslední době dost často mluví. Poté, co jsme mírně vyděsili tři mladé pracovníky informačního centra dotazem na směr, kterým se máme ke kapli vydat, nám sdělili základní informaci, že směrem na Humpolec. Bez problémů jsme zmíněnou kapli necelé dva kilometry za městem na kopci nad zahrádkářskou kolonií zdárně našli.

O svaté Anně se mluví proto, že občanské sdružení Zelené srdce od roku 2007 podniká kroky k její záchraně. Kapli nechal v roce 1669 postavit pelhřimovský občan Matěj Kokotský. V roce 1778 za Josefovy reformy byla prodána do soukromých rukou a v minulém století prošla jako mnoho jí podobných likvidačním obdobím.

Ačkoliv je objekt hodně zdevastovaný a bez střechy, stopy nápravy jsou tu vidět a nás naplnily optimismem.

V Pelhřimově jsme sice strávili jen odpoledne, ale zážitků a vjemů k utřídění jsme měli víc než dost…