Rakousko – okolí Hallstattu, Tauplitzalm, Ramsau am Dachstein

Okolí Hallstattu, Tauplitzalm, Ramsau am Dachstein

4.–6. června 2010

Když jsme si v pátek dopoledne kupovali s bedřichovskými Sokoly a Maruškou Hobzovou v Obertraunu lístek na lanovku na Krippenstein, bylo to čiré bláznovství. Co chvíli pršelo, vidět bylo tak na pět metrů, na přestupní stanici Schönbergalm ve výšce 1350 metrů n.m. podle hlášení viditelnost nulová… Zima, že za rukavice se nemusel člověk stydět. Informovali nás, že v oblasti Schönbergalmu je několik ledových jeskyní a vstup do Mamutí a Obří ledové je započítán v ceně lanovky. Takže bylo rozhodnuto… Vyjeli jsme na tu Krásnou horu a krásně sice nebylo, ale… Vystoupali jsme ke vchodu Obří ledové jeskyně a absolvovali asi hodinovou prohlídku – stálo to zato! V letošním roce slaví dachsteinské jeskyně stoleté výročí zpřístupnění. Místy je tu až 25 metrů silná vrstva ledu, který vzniká tím, že vápencem prostupuje povrchová voda a v jeskyni zmrzne.

Žasli jsme nad obrovskými prostorami vyzdobenými snovou ledovou krásou, prý se tu pořádají koncerty doprovázené hrou světel… Vyšli jsme ven a

kdo by šel do další jeskyně (v Mamutí prý do současnosti prozkoumali 70 kilometrů chodeb!), když se znatelně oteplilo a z obrázku sami vidíte ten zázrak…

Pokračovali jsme lanovkou na Krippenstein (2109 m) a při výstupu na horní stanici nás do očí udeřily krystalky sněhu rozsvícené tisíci palčivými paprsky poledního slunce – když jsme přivykli, měli jsme masiv Dachsteinu jako na dlani:

Kapli, která je na předchozím obrázku vpravo, postavili na památku třinácti školáků a jejich učitele, kteří nalezli na Velký pátek v roce 1954 smrt v oblasti Dachsteinu.

Krippenstein je ve vrcholových partiích náhorní plošina, a tak je pro snadný pohyb a nádherná panoramata využíván nejširšími vrstvami návštěvníků. Těch se s krásným počasím vyrojilo odkudsi habaděj… Není divu, kromě Dachsteinu je možné obdivovat i Hallstattské jezero z výšky a úplně bez námahy…

Všichni jsme směřovali k vyhlídce zvané Pět prstů, která byla vybudovaná nad čtyřsetmetrovou propastí, nad níž ční osm metrů do volného prostoru a poskytuje nevšední zážitek.

Je to fakt boží!!

Lanovkou jsme se vrátili do Obertraunu, ale ještě předtím, než jsme nastoupili do autobusu, vyzvali nás, abychom si vyzvedli každý svoji fotografii, kterou pořizovali při nástupu na lanovku (též v ceně!) V pozdním odpoledním slunci se vypínal Krippenstein (v pozadí),

na jehož hraně jsme dokonce zahlédli Pět prstů. (Udělala jsem křížek na zvětšeném detailu.)

Protože jsme se chovali naprosto neturisticky (ušli jsme hádám tak deset kilometrů), dopřáli jsme si na potvrzení dnešní oddechovky ještě romantickou podvečerní procházku po březích jezera v Hallstattu, odkud jsme koukali směrem opačným na – Krippenstein

V Hallstattu jsme byli naposledy v roce 2007, tak jen dvě fotečky:

Pár kilometrů odsud je městečko Bad Aussee, které láká návštěvníky jako „vzdušné lázně“ a mimo jiné nabízí na 12 000 m² v tzv. Alpengarten 2000 různých druhů rostlin z celého světa (to je tip, my jsme prohlídku nestihli), kousíček od něj leží u stejnojmenného jezera obec Altaussee, v jejíž jedné části, v kopcích, jsme byli ubytováni. Na místě bývalé hornické osady, z níž zbylo už jen pár domů, vyrostl nedávno ve výšce 945 metrů nad mořem jeden z řetězce hotelů JUFA (Jugend+Familien).

Oblast, ve které pobýváme, patří do štýrské části Solné komory. V mnoha okolních kopcích se kdysi těžila sůl a v této lokalitě se dosud těží. Vchod do starých šachet je v domě Steinberghaus, který byl postaven roku 1839 na místě starší stavby a sloužil k ubytování úřednictva dolů. V roce 1943 prý ve zdejších štolách ukryli nacisté nakradená umělecká díla… Na informační ceduli se střídají jména jako Rembrandt, Dürrer, Michelangelo apod.

V širokém okolí jsou zmapovány a turisticky přístupné tzv. pašerácké solné stezky, kterými ve středověku dopravovali místní evangelíci (luteráni) sůl k prodeji. Obchod jim byl zakázán, dokud nepřestoupí na katolickou víru, což nechtěli, ale ve snaze uživit se pašovali sůl po těžko přístupných horských pěšinách a sedlech, přitom vzývali a spoléhali se na svatou Barboru, svoji patronku, jejíž socha je doposud na bývalé návsi před nynějším hotelem:

Co nás nadchlo při příjezdu na místo nejvíc, byl pohled na stolovou horu Loser (1838 m), západní výběžek Totes Gebirge (Mrtvé hory).

Strava i ubytování byly bezchybné, v sobotu ráno 5. června naladění na celodenní pěší výlet kolem tří jezer na Tauplitzalm (1650 m) jsme si v krásném a stabilním počasí nejdřív užili panoramatickou silnici, která začíná za Bad Mitterndorf a vyšplhá se po deseti kilometrech na parkoviště, odkud jsme startovali.

Nejdříve jsme uviděli Großsee (Velké jezero),

které jsme obešli a nemohli se nabažit pohledů na něj i okolní romantické šedé skály se zelenými ostrůvky kleče a zasněžené štíty v dálce. Modříny, které tu hodně rostly, měly něžnou zelenou jarní barvu a staré vzrostlé stromy tím dostávaly mladistvý svěží vzhled. Horská louka nabízela spoustu kvetoucích kytiček-alpinek, u slatinných jezírek svítily blatouchy, stylové stavby dokonale ladily s okolím – obrázky z rakouských barevných kalendářů nelžou.

Každého musí zaujmout neobvykle tvarovaná hora Sturzhahn (2031 m) nad jezerem Steirersee, jejíž štít kdysi zdolával legendární rakouský horolezec Heinrich Harrer.

Steirersee (Štýrské jezero) je opravdu výjimečné svou modrozelenou barvou i břehy strmě se zvedajícími ke štítům, které jsou první hlídkou v předpokoji Totes Gebirge.

Cesta vedla horským úbočím a byla nekončící oslavou krásy.

V sedle, ve výšce 1552 metrů n. m., bylo poslední z našich jezer, Schwarzensee (Černé jezero). Na tabulce udávají hloubku 19 metrů, i zdálky je vidět, jak je voda ledová.

Byl to nejzazší bod dnešní cesty, odtud jsme se vlastně začali vracet – nejdříve několik set metrů dlouhým sněhovým polem, táhnoucím se skoro až ke Steirersee, které jsme nazpět obcházeli po druhém břehu.

Tentokrát jsem nenachystala mapku, ale zkusila jsem zakreslit část naší trasy na fotografie, které jsou dělané mým malým foťákem, tedy jsou horší než jindy. Na turistiku jsem jela tentokrát sama, Mirek měl pocit, že v práci by se bez něj ani jedinký den neobešli…

Náš přítel Mirek Křížek udělal panoramatické fotky oblasti, kudy jsme procházeli, musela jsem je zmenšit, ale přesto myslím stojí za podívání:

Bohatý výskyt alpinek a jiných druhů kytiček není třeba zdůrazňovat – nerozumím tomu, ale na vlastní oči jsem viděla bohaté koberce různých druhů čemeřice,

dřípatky, upolín, petrklíče, narcisky…

Ze zvířat se nám představily zamilované žáby, které exhibicionisticky připluly přímo před objektiv – ano, na tom obrázku jsou v neskutečně průzračné vodě Steirersee – ve všech tamějších jezerech je prý pitná voda…

Chaty na plošině nad Štýrským jezerem uzavíraly oblast vysokohorskou,

a my jsme vcházeli na otevřenější prostranství, odkud byla jen půlhodinka cesty na parkoviště, měli jsme za sebou ke třiceti kilometrům.

Poslední snímek Großsee při odchodu z téhle krásné oblasti, která mi přinesla duchovní zážitky, tiché, intenzivní a nezdanitelné.

V Altaussee nás přivítal Loser a příjemná atmosféra hotelu JUFA.

V neděli 6. června bylo tak krásně, že nejet lanovkou na Dachstein by byl hřích. Na výhledové silnici do Ramsau jsme si představovali, jak bude vše překonáno při pohledu od chaty pod Dachsteinem, přijeli jsme k mýtné závoře na silnici vedoucí k dolní stanici lanovky – a tam nám sdělili, že lanovka nejezdí kvůli nutným opravám po nedávném špatném počasí…

V Ramsau je „zážitkový“ areál na úbočí kopce Rittisberg, kde si každý vybral podle svého gusta tři hodinky, které nám Maruška dala k dispozici – někdo jezdil na bobové dráze, jiní se koupali, byla tu i lanovka na blízký kopec; já jsem zvolila procházku po okolí a pozorování dachsteinského hřebene před námi – byl den jako malovaný.

Na posledním obrázku je třetí zleva Dachstein (2996 m).

Přesto, že nevyšel zlatý hřeb našeho programu, považuji dnešní den za příjemně strávený, což se týká i zpáteční cesty.