Pocta Bohuslavu Reynkovi

Havlíčkův Brod 25. června 2010

Páteční podvečer jsme strávili v Havlíčkově Brodě, protože jsme k tomu měli pádný důvod – hudební odbor Umělecké besedy pořádal ve slavnostním sále Staré radnice koncert ze skladeb, inspirovaných Bohuslavem Reynkem, význačným občanem brodským. Součástí koncertu byla i beseda s bratry Reynkovými, starším Danielem a o rok mladším Jiřím, kteří se svým přítelem Jaroslavem Šerých, rovněž rodákem brodským, vzpomínali na svého otce a my jim bez dechu naslouchali.

Bohuslav Reynek (1892–1971) byl básník a překladatel, grafik a malíř, který se svými životními postoji a dílem naprosto nehodil poúnorové vládnoucí komunistické garnituře, a proto pouze nemnozí mohli oceňovat dílo plachého básníka a ne příliš často byla k vidění jeho grafická díla.

Narodil se na zámečku, vlastně statku, v Petrkově u Havlíčkova Brodu, jako mladý odešel do Francie, kde našel i svoji ženu, básnířku Suzanne Renaud (1889–1964). Stýkal se s celou řadou tehdejších umělců, přátelil se s Josefem Florianem i s Františkem Halasem. Do roku 1936 žili Reynkovi střídavě v Petrkově a ve Francii, po roce 1948 jim byl majetek zabrán, ale mohli zůstat bydlet v zámečku, který tím neztratil originalitu. Bohuslav Reynek pracoval jako zemědělský dělník, přitom pořád psal, překládal a tvořil grafické listy. Jeho styl básnický i výtvarný je osobitý, snadno rozpoznatelný, inspirující.

Daniel a Jiří Reynkovi žijí na zámečku v Petrkově, který se postupně stává poutním místem umělců – když jsme se tam u nich před besedou zastavili, abychom si domluvili termín k prázdninovému popovídání, právě provázeli po legendární zahradě, známé z díla Bohuslava Reynka, členy Umělecké besedy, jichž přijel plný autobus a všude nás podle očekávání vítaly a svou bezprostředností okouzlovaly kočky, kterých tu v kočičím nebi na zemi odevždycky žije a je Reynkovými milováno asi patnáct.

Daniel se věnuje umělecké fotografii, Jiří je významný překladatel z francouzštiny – oba jsou důstojnými pokračovateli svých slavných rodičů a město Havlíčkův Brod je si jejich kulturního přínosu vědomo.

Na předchozím obrázku vidíte oba bratry s čerstvou poslankyní Janou Fischerovou, donedávna úspěšnou starostkou Havlíčkova Brodu.

Koncert rozhodně nepatřil mezi ty, které člověku dovolí nechat rozběhnout myšlenky bůhvíkam a nesoustředit se. Ne! Tato hudba vyžadovala celé pozornosti posluchačovy. Stejně jako je nutné, abychom se cele ponořili do básní Reynkových; chytí nás a nepustí, pak objevíme jejich prostou výstižnost, slova přesná, až krutá, a uvědomíme si: ano, přesně takhle to je…

Na programu byla mimo jiné skladba pro violu Lukáše Matouška, starosty Umělecké besedy, slavného sdružení umělců, které vzniklo v Praze v roce 1863, a jména jejích členů jsou jména pilířů české kultury… Výtvarný odbor UB pořádá v brodské galerii výstavu děl svých členů a hostů nazvanou Pocta Bohuslavu Reynkovi a dnešní program v radničním sále na ni navazuje.

Ztichlé brodské náměstí, které krásní postupující přestavbou, nám nabídlo prostor na procházku se vzpomínkou na hudebního skladatele, houslistu a dirigenta, zakladatele tzv. „mannheimské“ školy, Jana Václava Stamice (1717–1757), rovněž zdejšího rodáka a žáka slavného jezuitského gymnázia v Jihlavě.

Stamicův rodný dům je ten žlutý rohový.

Asi tři kilometry od Brodu leží při silnici směrem na Jihlavu obec Svatý Kříž (dnes součást Havlíčkova Brodu), k níž osada Petrkov, bydliště rodiny Reynků, patří farností. Zašli jsme na místní hřbitov vzdát poctu Suzanne Renaud i Bohuslavu Reynkovi. Ač byl podvečer, oslněni jsme mhouřili oči; odkud se to světlo vlastně bralo?

Zařazujeme báseň Blázen, která vznikla na začátku třicátých let a byla objevena až po básníkově smrti, a z jeho poslední sbírky Odlet vlaštovek stejnojmennou báseň z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. U nás tehdy nemohla Reynkova vrcholná sbírka vyjít, až v roce 1978 byla vydána v Mnichově.

BLÁZEN

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka, běží a nekvílí.

Smutkem jsou opilí,
kam jdeme nevíme,
požehnej duši mé.

Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen.

 

ODLET VLAŠTOVEK 

Odlétají vlaštovice,
mlh a strnisk temné svíce,
šípy černých plamenů.
Pod střechou a nad pěšinou
v krvi namočenou třtinou
kreslí Amen na stěnu.

Oči léta. Bolí. Hynou.

Nevzpomínej. Vzpomenu.

Uletěly. Už ne naše,
hřeby v očích Tobiáše,
stébla z hnízda, střepy z bláta,
touha v síti stínů jatá.

V tůni ryba uzdravení.

Tma je v síti. Ryba není.

Odletěly. V polích stohy
sezlátly a v chlévech stlaní,
Ezaunovo požehnání,
hrstě slámy v přítmí dlani.
Osiřely v chlévech rohy,
pokácené otazníky
na čele krav, křivé dýky,
půlměsíce zjizvené.

Lampy zhaslé. Ještě ne.

Ztuhlé lokte rohů v stáji
nikoho neobjímají,
po někom se ještě ptají.
Bílá světla spadaná,
sliby stydlé do rána
v slámě s otlučenou duší.

Němota, jež z kleneb stéká,
sloupů s košilemi z mléka,
sloupů v plášti z plísně muší.

Sloupů stromů. V ráji kvetly.
Čekají, až zima setlí.

Čekají, až zkameněly.

Čekají. Už na anděly.

Vraťme se do současnosti… Cestou zpět jsme projížděli Štokami, kde je na novém kruhovém objezdu, který byl před nedávnem dán do provozu, nejnovější dílo havlíčkobrodského sochaře Radomíra Dvořáka, autora výtvarných děl z lipnických lomů (Brettschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlatý voči). Štočtí radní si přáli mít uprostřed svého městyse něco krásného, tak pan Dvořák vytvořil tři karyatidy jakoby vystupující z pískovce. Mají ochraňovat řidiče a přát jim šťastnou cestu. Ten prostor, kdysi dost ošklivý, je teď anticky noblesní…

Začátek víkendu se opravdu podařil…