U nás na Vysočině

Nové sochy Michala Olšiaka

Mám výčitky, že zanedbávám zprávičky na blogu, a tak hledám výmluvy. Dala by se použít moudrá věta Karla Čapka „Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci.“ Jenže nevím, jestli moje cestománie je odpočinek. Duše se vznáší, hlava je často oblaky dotýkaná, nohy však dostávají pořádně zabrat, ale doma se jim ještě nechce zůstat, protože „Bačkora je bačkora, i když je zlatem vyšívaná“… (Tatarské přísloví)

Od začátku července jsme doma vždycky jen pár dní, máme spousty fotek a chystám se k některým z nich napsat povídání, ale ještě nás láká několik turistických akcí. Kde jsem obula ty boty z toulavého telete? Už jednou jsem napsala, že jsem se narodila na místě, kde se odjakživa potkávali lidé přicházející zdaleka – na úbočí kopce v blízkosti zemské stezky stávala prý od konce 11. století osada, pak rytířské sídlo, rychta s hospodou a v 18. století byla tam, při silnici, kde stojí můj rodný dům, dědičná císařská pošta. V roce 1904 musel třetí dědičný poštmistr František Semsch vše, včetně nádherného parku a pozemků, prodat kvůli dluhům, a tak můj děda zde koupil parcelu a otec pak postavil dům. V každé molekule vzduchu tu byly stovky příběhů z cest minulých, přísliby cest budoucích, a moje zvědavost, jak to vypadá za nejbližším rohem i v nekonečné dálce, přibývala s věkem. Takže za svou posedlost vlastně nemůžu…

Než se dostanu k tomu, abych se podělila o zážitky cizokrajné, zaznamenám novinky z Vysočiny. Víte, že tu v červnu přibyly dvě nové sochy Michala Olšiaka? První jsme uviděli při kontrole cyklotrasy č. 4336 (úsek Dobronín – Nížkov) v Poděšíně, který patří do žďárského okresu. Před hospodou tu mají Strom:

Podle sdělení jedné obyvatelky prý původně sochař navrhl Poděsa, ale místní nesouhlasili, tak aspoň jeden malý bydlí v dutině Stromu.

Druhá socha vyrostla v Obyčtově, v obci 9 kilometrů jihovýchodně od Žďáru nad Sázavou, kde je jeden ze slavných barokních kostelů Jana Blažeje Santiniho Aichla, kostel Navštívení Panny Marie, s půdorysem želvy, která vešla i do znaku obce. Želva značí stálost ve víře, věrnost a trpělivost, a protože Obyčtovští chtějí mít tyto bohulibé vlastnosti pořád na paměti, tak požádali žďárského sochaře o Želvu a teď mají symbol obce i pěkně na očích:

Další Olšiakovy sochy Rak, Hroch, Mamlas, Mamut, Hamroň a Kůň jsou zde, Lva a Orlici na česko-moravském pomezí uvidíte v příspěvku Podzimní Vysočinou, k Výrovi jsme doputovali v zimě na běžkách.

Tak ať nám to všem šlape!