Boty, moje botičky

Veselé vzpomínky na smutné loučení s pionýrkami

Na konci září jsme strávili několik dní na Slovensku, v oblasti Štiavnických a Kremnických vrchů. Věnovali jsme se turistice, počasí bylo špičkové, parta taktéž. Nemyslete ale, že jsme z každé značené cesty běsní, jen polykáme kilometry a trápíme nebohé klouby – mnohdy se naskytne situace z úplně jiného soudku.

Na Sitně (1009 m n. m.), nejvyšším bodu Štiavnických vrchů, jsme se stali svědky loučení našeho přítele Františka Tomka s oblíbenými pionýrkami. Vybral si Sitno, bájné a historické, podle informace na turistických panelech „kolébku evropské turistiky ve středních polohách“ jako důstojné místo pro svůj záměr. V útrobách kopce prý čekají zakletí rytíři na pokyn „Už“, aby v nejhorších dobách zachránili Slovensko.

Nepřehlédnutelný vrch sopečného původu je asi půlhodinku chůze vzdálený od Počúvadelského jezera,

už od roku 1736 zde stávala rozhledna a panoval čilý turistický ruch. Když rozhlednu pak zničil blesk a Filip Coburg, majitel zdejšího panství, ji v roce 1886 nechal z podnětu svého osobního lékaře, horolezce a turisty MUDr. Edmunda Viliama Téryho obnovit, zakrátko ji věnoval turistickému klubu.

Když jsme došli na skalní vyhlídku, František obřadně pověsil vysloužilé boty na strom a s vrozenou noblesou zcela vážně začal číst svůj traktát.

Scéna měla půvab bezprostřednosti, byla neočekávaná, překvapivá a my jsme postupně začali vychutnávat Františkův styl, obdivovat jeho herecký výkon a pochechtávat se.

Pozůstalý František, obut v nových pohorkách, byl připraven vydat se na další cestu, předtím však zanechal v opouštěných botkách pro potěchu dalších příchozích opis své rozlúčkové řeči.

Předpokládám, že se v nejbližší době nechystáte vystoupit na Sitno, a tak v plném znění uvádím rozsáhlý škrpálový text:

Botky moje milé, moje věrné botičky!

Loučím se dnes s Vámi, moje drahé pionýrky, smutno je mi, ale užili jsme si přece spolu na jeden lidský i botový život dost. Věrně jste mi sloužily více než 55 let, a to je přece slušný výkon! Za tu celou dobu jste mne ani jednou nezklamaly, nenechaly ve štychu. Nosily jste mne spolehlivě a bez reptání i v dešti, blátě či sněhu nebo kamení, nahoru i dolů značenými i divokými cestami nejen našich, ale i cizích hor a pohoří. Rozhlíželi jsme se spolu z nejvyšších vrcholů Slovenska i Čech, vyznamenaly jste se i v zahraničí. Nikdy jste neprotestovaly, ani nesmlouvaly při prvním pohledu na jakékoliv velikány, zdolali jsme spolu všechny kopce i vrcholy, všechny terénní nástrahy, rozmary počasí, tmu i útrapy, když síly docházely a cesta se ztrácela. Nikdy jste nepropadaly zoufalství ani panice, jen někdy jste si trošičku začvachtaly – a to jen abyste mi připomněly, že i Vy máte raději sucho a teplo domova.

Vážené a ctěné, vždy moje jediné a nezapomenutelné pionýrky! Spatřily jste světlo světa někdy kolem roku 1955 v této zemi a hned jsme si padli do oka. Dal jsem tehdy za Vás celé měsíční stipendium, tj. 200 Kčs, a protože to nestačilo, musel jsem oželet ještě 55 točených piv pro nejbližší budoucnost (pivo bylo za 1,20 Kčs). Nikdy jsem nelitoval, byl to dobrý kup, lepší by nebyl ani od Bati, ani od jiných věhlasných světových výrobců. Jistě si vzpomínáte, jak jsme spolu již v roce 1958 poprvé vyrazili do Tater (Kriváň, Podbáňské… ), byly to naše první nesmělé horské krůčky, kdy jsme se navzájem poměřovali, testovali a ohodnocovali a shodli jsme se, že by nám to spolu mohlo dobře šlapat…

A šlapalo nám to dobře celá dlouhá léta až dodnes, kdy jsme spolu naposledy vyšlápli tento kopeček, abychom se tu rozloučili a Vy se mohly navždy vrátit zpět k Vaší rodné hroudě. Byli jsme – já a dvě pionýrky – i v době nepovolené bigamie skutečně dobrá trojka. Nepamatuji se, že bychom se někdy pohádali, vždy jsme šli svorně za svým cílem a vždy došli. Ctili jsme zásadu, když piju já, nepijete Vy, a opačně. Když jsme sušili huby, tak vždy společně. Někdy jsem mazal prvně Vás, pak sebe, jindy naopak. Za horkých letních dnů jsem Vám dovoloval užívat si tepla a za to jsem po Vás vyžadoval snášet chlad v zimě. I denní tisk jsem Vám dopřával, cpal jsem do Vás, i proti Vaší vůli, veškeré, v novinách dostupné, domácí i zahraniční informace, až jste se někdy samou pýchou nadýmaly. Chodívali jsme spolu i do hospůdek, jako rovný s rovným jsme sedávali u jednoho stolu a Vy jste mne pak odnášely až domů.

Opravdu jsem do dnešního dne byl s Vašimi službami na výsost spokojen a mohu prohlásit, že na svých nohách jsem nikdy neměl nic lepšího. S úctou a vděkem před Vámi smekám a ve vší počestnosti se s Vámi loučím a zanechávám Vás na tomto krásném místě, kde se i Vy ve svém rodném kraji můžete nerušeně oddávat svým vzpomínkám a zaslouženému odpočinku, stále na zdravém luftu, pod širým nebem, s vyhlídkou do všech světových stran a s možností zůstat navždy na trase, potkávat se a zdravit se s těmi, ke kterým jsme dosud i my patřili. Vybral jsem pro Vás toto místo a přál bych si, abyste byly spokojeny. Víte, nesnesl bych pomyšlení, že byste měly skončit potupným způsobem, jako obyčejné vysloužilé škrpály někde v popelnici, mezi smradlavými odpadky a hnít pak na veřejné skládce povoleného domovního odpadu. Nechť Vás každé ráno slunce svými paprsky pohladí a rosa osvěží a teplý vánek ať Vaši zcvrklou kůži prohřeje a ptačí zpěv ať Vám krátí dlouhé dny. Ať Vám větřík čechrá tkaničky a stálý spokojený úsměv pootevřených bezzubých dásní Vašich podrážek ať vítá a dlouho provází každého kolemjdoucího. Ať Vás Váš Bůh Bot přijme s otevřenou náručí do svého věčného království.

Tak se s Vámi loučím, potlačujíc slzu v oku, děkuji Vám za Vaše služby, věrnost a spolehlivost a odpouštím Vám Vaše drobné necnosti či slabůstky, se kterými jsme se spolu tak nádherně naučili žít – vždyť i Vy jste mi odpouštěly mnohé poklesky. Prozradím na Vás, že jste rády a nenasytně pily – i když jen příležitostně, ale většinou až do němoty, jen někdy do slastného mlaskání či monotónního čvachtání.  Jindy jste bývaly, hlavně po odeznění kocoviny z Vašeho nezměrného pití, natolik zatvrzelé, až jsem míval obavy, že mne už nechcete vůbec přijmout, ale vždy jste se nakonec nechaly obměkčit – museli jsme se ovšem namazat – a někdy hodně.

To, že jste si povolovaly tkaničky a já je musel často dotahovat, to mi vadilo méně než to, že jsem pak musel dotahovat ostatní členy naší výpravy, kteří mezitím mizeli v dáli. Nejhorší však byla Vaše sběratelská vášeň. To jsem ani za půl století nepochopil, natož abych Vás z toho vyléčil. V tomto směru jste byly a zůstaly nepolepšitelné. Možná v tom byla trochu chamtivost, zachránit alespoň něco z těch krásných hor pro sebe, možná snaha založit si sbírku minerálů všeho druhu, ale nejspíš radost z provozování zvláštní ekvilibristiky, trefit se nakopnutým kamínkem přímo a přesně do vlastních útrob a tam přijatý poklad dobře ukrýt. To je přece mistrovské dílo, které nemůže zvládnout žádný břídil či diletant. Já jsem pro tyto Vaše choutky nikdy pochopení neměl a marně jsem Vás prosil, poučoval, tvrdě zakazoval. Řekl bych, čím tvrději jsem na Vás naléhal, abyste tohoto zlozvyku zanechaly, tím tvrdší klenoty jste sbíraly a dokázaly jste je nalézat i na travnaté lesní cestě. Mrzí mne, že jste nechtěly pochopit marnost Vašeho počínání, protože jsem okamžitě každý takovýto prohřešek zjistil a při první příležitosti jsem Vás zouval, obracel a vyklepával ty Vaše dobře utajované poklady z Vašich útrob, abych je ještě včas stačil vrátit zhruba tam, kde jste je nakradly, s poučením, že kdyby se takto jako Vy, choval každý, docházelo by nejen k rychlému zplacatění krásných hor, ale také – a to je mnohem horší – k pomíchání horstev v globálním měřítku.

Nepochopily jste nikdy, že např.Česko-Saské Švýcarsko by se takto mohlo pomalinku dostávat třeba na Kavkaz nebo až do kanadských hor – a my víme, že se to asi stalo, protože ty nejdrobnější kousíčky jste uměly vždy mistrně ukrýt a podržet si je i přes moji snahu o nápravu, takže možná skutečně vypadly až tam – a pak už nikdo nikdy nepozná, zda tyto přenesené částečky jsou původem z Česka, Saska nebo Švýcarska a určitě je nikdo nevrátí zpět, tam do Česko-Saského Švýcarska. Proto jsem Vás – kvůli pořádku – odsypával a vyprazdňoval vždy včas, pokud možno na místě činu. Já se na Vás za tyto snahy rozhodně nezlobím a na důkaz toho už Vás dnes o žádný z Vašich pokladů, které v sobě ukrýváte, nechci připravit. Budiž Vám země lehká, vezměte si je do toho svého ráje – dokonce nebudu ani nic namítat, kdyby Vám zde přítomní smuteční hosté chtěli ještě trochu přispět. Možná Vám to v tom Vašem nebi bude připsáno k dobru za dobře míněnou snahu o sbližování národů prostřednictvím sbližování či mixování drobných částeček na míle vzdálených hor.

Teď počkám na první poryv větru a dáte-li mi kýváním najevo, že ani Vy nemáte nic podstatného proti mně a také, že Vám nic nedlužím, můžeme se v dobrém rozejít…

Nezklamaly jste mne ani dnes, také Vám kývám a bosý tiše odcházím. Musím odejít dříve, než si začnete otevírat hubu Vy na mne. Už jsem postřehl náznaky. Přiznám se, že i to je důvod našeho loučení – ano, stáří se blíží, je nesmlouvavé, avšak umí odpouštět. To jsem pochopil pár měsíců před dovršením 73 let, a proto jsem zvolil tuto cestu našeho posledního rozloučení.

Dopřejme si navzájem úplnou volnost a zachovejme si své krásné vzpomínky.

Šťastnou cestu! Ahoj! Ahóóój!

Jménem veškerého příbuzenstva Váš jediný pozůstalý František z Jihlavy.

V den podzimní rovnodennosti L.P. 2010