Tábor – Příběnice

22.–23. 10. 2010

Velice rádi jsme využili pozvání našich přátel, abychom přijeli k nim do Tábora, zavzpomínali na letošní červencové putování Irskem (o kterém se snad časem také něco dozvíte) a společně si prohlídli krásný filmeček Pepy Veselého. Pepa natáčel nejzajímavější momenty našeho výletu a po několika měsících jsme si všichni ty situace rádi zopakovali. Navíc nám velkoryse nabídl, že můžeme u něj přespat, což jsme s velkým vděkem přijali a okamžitě měli plán, kam v sobotu vyrazíme na turistiku. Pátečnímu pohoštění v salónku táborské radnice vévodil ilustrativní marcipánový dort lahodící všem smyslům.

Sobotní ráno se vylouplo přesně podle našich přání – ještě jsme měli v živé paměti sváteční turistický zážitek před dvěma lety a bažili jsme po opakování. Tehdy jsme prošli okolí Tábora a stezku podél Lužnice a podobný plán jsme měli i v sobotu 23. 10. 2010, dopřáli jsme si cestu po červené značce z Tábora do Příběnic a zpět po zelené přes Klokoty, což činí dvaadvacet kilometrů spanilou jihočeskou krajinou.

Auto jsme nechali poblíž Švehlova mostu, přes který vede ČTZ od Tábora.

Most byl postaven ve třicátých letech minulého století, rozpětí oblouku je 82 metrů. Hned za ním červená značka odbočuje vlevo dolů ke studánce Eleonora a odtud už vede cesta po břehu Lužnice přímo do voňavého lesoparku se zvláštním názvem Pintovka. Jen jsme se usmívali při čtení informačního panelu, že ve zdejším lese straší hejtman lapků Pinta, což byl na počátku 15. století bojovník ukrutný, člověk nedobrý, jenž kvůli svým hrozným činům dosud pyká a hýká po lese; ale kdybych tam šla sama, asi by mi úsměv ztuhl…  

Autoři naučné stezky chtěli dosáhnout rovnováhy, proto na příští ceduli jsme se dočetli romantický příběh o poustevníkovi, k němuž, umírajícímu, se tulila laň a zahřívala ho. Ten tklivý obrázek spatřil kněz, kterého prý sám anděl zavedl ke skále ve zdejším lese, aby poskytl poustevníkovi na smrtelném loži poslední pomazání. Dozvěděli jsme se, že tuto pověst zapsal vlastenecký kněz, básník a sběratel českých lidových písní Josef Vlastimil Kamarýt (1797–1833) a že na skále kdysi skutečně stávala dřevěná socha poustevníka s laní.

Vzápětí nás stezka dovedla z oblasti pověstí do světa skutečných bohulibých činů – u cesty je památník, vybudovaný v roce 1882 táborským okrašlujícím spolkem a na něm je do kamene vytesáno jméno místního mecenáše, vrchního finančního rady Františka Janského, který neúnavně pracoval ve prospěch spoluobčanů i zdejší přírody.

O kousek dál se dozvídáme o Janu Domečkovi, zakládajícím členu táborského odboru KČT (1893), jehož zásluhy o postavení cest příběnických jsou rovněž hodny tesání do kamene – místo se nazývá Domečkovo zátiší.

Teď by bylo asi dobré přečíst si, co jsem napsala o zdejší stezce v příspěvku Tábor a okolí, protože nechci opakovat dříve uvedené.

Došli jsme ke sličné lávce u Harrachovky (restaurace)

a dostali se do úseku, kde na Lužnici vyrostly v průběhu let mlýny. Následující obrázky nepotřebují komentář:

Když se díváme na tu slavnostní krásu, je třeba si připomenout, že řeka dávala kdysi obživu koželuhům, mlynářům, vorařům a rybářům – dnes ji máme pro radost. I turisté, kteří chodili touto stezkou, vybudovanou už v roce 1899, neměli hned zpočátku tak pohodlnou cestu, protože museli dosti krkolomně přelézat pobřežní skály – tunel byl vybudován až v roce 1939

a ochoz kolem Příběnické skály slouží od roku 1914.

Za skálou už je Latrán, což bývalo středověké městečko, nad nímž se na skále tyčila největší pevnost v jižních Čechách, nešťastný hrad Příběnice, postavený Vítkovci na začátku 13. století, v roce 1420 dobytý husity a podle smlouvy v roce 1437 zcela zbořený. Tohle je dochovaný zbytek věže, jinak jsou k vidění pouze části zdí, které dokumentují rozsáhlost hradního komplexu.

Pohled ze skály na řeku ale naštěstí přetrval husity i další pohromy.

Trochu jsme si odpočinuli v restauraci, která stojí v ohybu Lužnice a vydali se na zpáteční cestu. V odpoledním slunci byla řeka zase jinak krásná a hodná obdivu.

Po sedmi kilometrech jsme přešli po lávce u Harrachovky na druhý břeh Lužnice, ale hned jsme opustili údolí a šplhali po zeleně značené turistické stezce na příkrý svah nad řekou, odkud jsme si shora prohlídli geologickou expozici v lomu pod Klokoty, která nás při minulé návštěvě tolik nadchla.

Cesta dále spěje ke klokotskému poutnímu areálu, jehož pohádkové věžičky lákají k návštěvě mariánského místa každého, kdo je spatří (a my jsme měli během dopoledne několikrát možnost obdivovat ten líbezný obrázek). Kdo dojde ke kapličce U Dobré vody,

ví, že tisíc kroků odtud na východ je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Pověst praví, že u studánky s léčivou vodou se vícekrát zjevila dětem, a pak i jejich rodičům, krásná paní, a vykládala jim o Bohu. Když se jí v bázni ptali na jméno, dostali odpověď od andělů, odnášejících ji do nebe: Maria je její jméno… Už na konci 14. století byl vybudován v blízkosti pramene dřevěný kostel, který ovšem byl husity vypálen a faru podpálil Jan Žižka i s padesáti členy sekty Adamitů, které předtím vypudil z Tábora na ostrůvek v Lužnici u Příběnické skály.

Současný barokní kostel je ze začátku 18. století, je v něm stříbrný, bohatě zlacený oltář, který vytvořil pražský zlatník František Seitz – právě ten, který je i autorem náhrobku sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Na oltáři je zázračný obraz Panny Marie Klokotské z roku 1636, což prý je kopie původního obrazu zničeného husity. Od studánky ke kostelu vede křížová cesta a na celém areálu je vidět snaha udržet ho v co nejlepším stavu.

Klokoty jsou od roku 1994 ve správě kongregace oblátů Panny Marie Neposkvrněné, ti provozují rovněž poutní dům Emauzy, zřízený z bývalé školy. Zakladatel řádu sv. Evžen de Mazenod (1782–1861) se staral o trpící a opuštěné lidi, a dodnes jsou obláti podle slov papeže „specialisté na nejtěžší misie“. Tady ovšem je jejich rajská zahrada…

V areálu je deset barokních věží a deset zvonů, nejstarší je ze začátku 15. století z původního kostelíka; zdejší zvonkohra je proslavená. Sedm lunetových obrazů z počátku 18. století, jejichž autor není znám, je po restaurování v bezvadném stavu.

Všechno působí neposkvrněně, zcela v duchu zasvěcení, a pobyt zde je očistný a osvěžující, což dobře vědí tisíce poutníků, mezi nimiž býval i Antonín Dvořák, který hrával na zdejší varhany. My jsme ale museli opustit areál nebeského klidu a „běžet k Táboru“. Jestli se pokusíte na příštím obrázku spočítat věžičky, zajisté si všimnete, že jedna chybí. Před pár dny jsem zaslechla potěšující zprávu, že už je opravená vížka zpět ve výšce.

A abychom si opravdu užili sakrálních památek, okoukli jsme ještě ze všech stran kapli sv. Antoníčka, která vstala v roce 1866 z popela poté, co byla zničena bleskem.

Tábor byl na dohled a my jsme se těšili domů, protože jsme si užili všeho vrchovatě a chtěli jsme odpočívat a třídit dojmy. Ne však dlouho – v neděli 24. 10. jsme odpoledne jeli do pražského divadla Broadway na představení Ať žije rokenrol!

Uhodnete, který výlet bychom si s nadšením zopakovali?

Ale libreto a texty písní Karla Šípa jsou fakt výborné…