Týdny plné hudby
Letošní mahlerovský festival Hudba tisíců přinesl vnímavým posluchačům mnoho radosti i jedinečných a neopakovatelných zážitků. Uvědomila jsem si, že by bylo dobré alespoň stručně zapsat, jakých událostí jsme byli účastníky.
18. květen, výroční den úmrtí Gustava Mahlera (1911), byl zahajovacím dnem festivalu a my jsme žasli nad pěveckými výkony mezzosopranistky Dagmar Peckové a tenoristy Jaroslava Březiny v Písni o zemi, kterou jsme slyšeli v podání Komorní filharmonie Pardubice pod řízením Petra Altrichtera. Gustav Mahler započal práci na tomto díle ve velmi složité a tíživé životní situaci v roce 1908 v Toblachu a dokončil ji následujícího roku v Hodoníně. Mahlerovo dílo je plné lásky k životu a přírodě, ale v Písni o zemi je navíc ještě silná touha unaveného člověka po návratu do rodného kraje – jak oceňujeme a rádi slyšíme věty rodáka z nejslavnějších, když v jeho úpravě staré čínské poezie zazní verš: „Chci navrátit se v kraj svůj rodný, víc cizinou už nebloudit!“
Hned následujícího dne (19. 5.) jsme zašli do Domu GM na velmi zajímavou výstavu Gustav Mahler a Vídeň, pořádanou ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem a věnovanou jubilantovi GM a jeho příteli scénografu Alfredu Rollerovi (1864–1935), též rodáku z Moravy. Na panelech byly připomínány jejich oslnivé úspěchy ve Dvorní opeře ve Vídni a novátorský až nevšední přístup k inscenaci hudebních děl.
20. května už jsme zase zažívali hudební svátek při poslechu Mahlerovy První symfonie, kterou řídil Zdeněk Mácal, osobnost naprosto fascinující – kdo slyšel a viděl, ví, že jsme byli svědky mimořádné události – splynutí géniů. Pár vět po koncertě s vyčerpaným dirigentem, ale se zářícíma očima, který symfonii na stupínku doslova odtančil, mě vynesly na nejvyšší příčky radosti a moje hodnocení večera znělo pouze v superlativech. Z krátkého setkání mi zbyl nejen Mistrův ladně rozmáchlý podpis v programu…
Koncert pěveckého sdružení Campanula 25. května v gotické síni jihlavské radnice měl komorní atmosféru a byl radostný jako skladby Bohuslava Martinů, také letošního jubilanta z Vysočiny (1890–1959), kantáta Otvírání studánek byla vrcholem večera. Sbormistr Pavel Jirák v průvodním slovu vtipně a objevně upozorňoval na styčné body v práci a životě obou hudebních velikánů.
Za dva dny poté (27. 5.) nás v rámci oslav 700. výročí nástupu dynastie Lucemburků na český trůn poctil návštěvou výtečný Lucemburský symfonický orchestr, jehož hlavním posláním je propagace soudobé hudby. Šéfdirigent Marcel Wengler zařadil do programu Rückertovy písně Gustava Mahlera a skvěle provedené Písně potulného tovaryše, ve kterých zazářili Slovenka Eva Baranová a Lars Grünwoldt.
Teď mi připadá až neuvěřitelně marnotratné, co všechno nám osud v krátké době nabídl – prvního června byla během dne v novém parku nainstalována socha GM, večer jsme se zúčastnili slavnostní premiéry hudebního dokumentu Gustav Mahler režiséra Petra Ruttnera a třetího červnového dne jsme se nechali hladit mariánskými zpěvy v podání noblesní Scholy Gregoriany Pragensis. Vznešené středověké hymny klouzaly po stěnách gotického sálu, obklopily nás svou laskavostí a hýčkaly naše duše příslibem věčných radovánek… Úsporná gesta uměleckého vedoucího Davida Ebena na mě působila jako projev člověka, který má cíl, o němž nepochybuje…
V sále hotelu Gustav Mahler byly další dva koncerty – Kubínovo kvarteto 7. června a houslistka Martina Bačová doprovázená klavíristou Alexandrem Starým vystoupili 10. června. Pak už před námi byl vrchol festivalu – 14. června koncert Komorní filharmonie Vysočina řízené šéfdirigentem Jiřím Jakešem. Všechny uváděné skladby byly dílem Pavla Vranického (1756–1808), rodáka z Nové Říše na Českomoravské vysočině. Sólisté pěvci i violoncellista Josef Klíč oslnili a nadchli zcela zaplněný sál Domu kultury, hudebníci i členové pěti pěveckých sborů nenechali nikoho na pochybách o své umělecké erudici. Na začátek večera připadl křest DVD s nahrávkou Šesté symfonie GM, kterého se ujal šéfdirigent Moravské filharmonie Petr Vronský, jenž před rokem Mahlerovo dílo provedl v Jihlavě a koncert byl tehdy, v roce 2009, nahráván. Pan dirigent řekl, že když mu oznámili, že hodlají tu živou nahrávku vydat, chtěl slyšet záznam, protože si nebyl jistý, zda vše znělo podle jeho představ. Vysvětlil nám posluchačům, že v Šesté symfonii je předepsáno množství muzikantů, kteří sedí hluboko do pódia a že se asi budeme divit sdělení, že z dirigentského místa je hodně špatně slyšet. Jeho řeč byla velmi působivá a já jsem si podstatnou její část po příchodu z koncertu zapsala, proto mohu teď, i po delší době, poměrně přesně interpretovat. Řekl: „Poslechl jsem si nahrávku – a znělo to úžasně! Duch Gustava Mahlera je zde v Jihlavě přítomen, ochranný deštník Mahlerův zde působí! Obávaným anglickým kritikem Normanem Lebrechtem, který vždycky šetří chválou, byla nahrávka zařazena mezi tři nejlepší díla z poslední doby – a to je velké vyznamenání!“
Jako bonus dostali návštěvníci festivalu Hudba tisíců zhudebněná přísloví ze stěn a klenby síně radnice, která zazpíval 17. června vokální soubor Octopus Pragensis vedený Petrem Daňkem. Při rekonstrukci budovy před několika lety bylo restaurováno třicet osm nápisů z roku 1545 – citátů a klasických přísloví či vtipných průpovídek buď v řečtině, latině, němčině nebo staročeštině a ty byly bonbónkem, sladkou tečkou za celým hudebním maratónem.
Pamětní stříbrnou mahlerovskou minci, vydanou během června, máme pečlivě uloženou jako hmatatelnou připomínku šperkování nitra hudebními klenoty během čekání na návrat toho, jenž „má v srdci klid a dočkal se své chvíle!“
Byli jsme připraveni na jeho příchod…
