7. 7. 2010 – Kaliště u Humpolce

Jak to bylo v Kalištích u Humpolce

Je jasné, že nám Jihlavákům bylo trochu líto, že se hlavní oslavy 150. výročí narození Gustava Mahlera odbývaly v Kalištích – ale kdo má peníze, má i právo výběru… Na druhou stranu – rodný dům je rodný dům, i když tu malý Gustav pobyl v roce 1860 jen do října, kdy se jeho rodiče odstěhovali do Jihlavy a usadili se v domě č. 265, téměř v centru, takže krajina dětství a mládí je spojena s naším městem a jeho blízkým okolím, a navíc ten původní zájezdní hostinec v Kalištích v roce 1937 vyhořel, ovšem na stejných základech byl tehdy znovu postaven… Na konci devadesátých let byla pod záštitou Gabriely Beňačkové dokončena velmi zdařilá rekonstrukce objektu (v roce 2004 udělena Grand Prix Obce architektů), takže teď se v Mahlerově rodném domě dokonale prolíná obyčejnost se vznešeností a člověk je vtažen do historie, snadno zapomene na současnost, i když uvnitř domu a kolem něj běží normálně život.

Malá vesnice se 7. července 2010 stala světovým střediskem hudby – odpoledne se konal v sále rodného domu recitál předního mahlerovského pěvce, amerického barytonisty Thomase Hampsona, kam kromě prezidenta republiky a nejváženějších osobností z hudebního světa byli pozváni i veřejní činovníci, ale s předsedou Společenství pro postavení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě se nepočítalo… Ano, úspěch se neodpouští, slušnost je přežitek…

Poukarovi ovšem 150. výročí narození Gustava Mahlera uctili na nejvyšší úrovni – vedením České filharmonie byli pozváni k účasti na večerním slavnostním koncertě v Rudolfinu, kde vyslechli Druhou symfonii Vzkříšení, řízenou Christophem Eschenbachem.

My jsme jeli do Kaliští, kde kromě zmíněného, pro obyčejné smrtelníky nedostupného koncertu, který ostatně byl zaznamenán a také vysílán až do nejvzdálenějších míst Země, se chystalo hudební pohoštění nejvyšší kvality.

Nejdříve jsme zamířili do rozária,

kam už přibyla nově vypěstovaná růže „Gustav Mahler“, kterou zasadil Thomas Hampson společně s prezidentem republiky a velvyslanci Norska, Švédska a USA. Pohlédněte však na růži zasazenou vnučkou GM Marinou Mahler (narozena 1943 dceři GM, sochařce Anně, mladší sestra Almy Zsolnay) a Zdeňkem Mahlerem v roce 1998

a na další, u které je cedulička, že ji v roce 1998 zasadili Gabriela Beňačková a Thomas Hampson.

Těšili jsme se na koncert Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, protože jeho program vytvořil hudební vědec Josef Šebesta podle dochovaných koncertních a služebních skladeb vojenské hudby v Jihlavě z roku 1875.

Uváděné skladby tvořily celek zvaný „čepobití“, byly v původní instrumentaci a tak je jisté, že je v této podobě slyšel mladý Gustav Mahler. Jihlava byla ve druhé polovině devatenáctého století proslavená výbornou vojenskou hudbou, působili zde nejlepší kapelníci a tak kulturní úroveň města byla vysoká. Franz Massak, slavný kapelník 49. pluku, který tehdy sídlil v jihlavských kasárnách, byl autorem mnoha skladeb, prováděných často na veřejnosti – my jsme dnes poslouchali stejnou hudbu, jakou slýchal dychtivý mladík Gustav dennodenně a v budoucnosti mu sloužila jako inspirace při vlastní tvorbě – pochody a valčíky jsou charakteristickou součástí jeho díla…

Orchestr, řízený od roku 2009 šéfdirigentem plukovníkem Václavem Blahunkem, vznikl v roce 1945 jako ceremoniální těleso, ale v současné době je jeho role převážně koncertní.

Moje oblíbená rozhlasová stanice Vltava věnovala celý dnešní den Gustavu Mahlerovi. Na následujícím obrázku vidíme Josefa Šebestu, dramaturga odpoledního koncertu z Kaliští a hudebního redaktora Petra Vebera při rozhlasovém vysílání.

Nejen, že jsme poslouchali výtečné provedení koncertu vojenské hudby, ale měli jsme i štěstí, že prostor v malém vesnickém parčíku jsme sdíleli s mnoha vzácnými osobnostmi – za všechny se zmíním o dokonalé a fascinující paní Soně Červené, která přišla v doprovodu režisérky Olgy Sommerové. Parafrázuji její výrok při přebírání čestného členství Státní opery: Děkuji za všechny, na které jste se usmála…

Se stejným programem vystoupí Hudba Hradní stáže a Policie České republiky v sobotu 30. července v Toblachu na festivalu Týdny hudby Gustava Mahlera. Tato evropsky významná akce se tam, v letní krajině Mistrově (pobýval zde v létě 1908, 1909 a 1910), pořádá už od roku 1981.

Hlavním, dlouho připravovaným, s radostí očekávaným a do všech světových stran médii přenášeným večerním programem v Kalištích byl open-air koncert nazvaný Mahler Gala. Pořádala ho norská společnost Nordisk Film TV, začínal o půl deváté a tvrdím, že to byl doposud náš největší zážitek tohoto druhu. Dokonale odměřená sloučenina hudebních, vizuálních a dovolím si napsat – dokonce až mystických zážitků – jistě nevymizí z paměti nikomu z účastníků… Už připravené pódium navodilo nevšední atmosféru,

probíhající zkoušky účinkujících ve mně vyvolaly to jemné nervózní chvění z očekávání.

Těšili jsme se na Mahler Chamber Orchestra, který dnes večer hrál pod vedením Manfreda Honecka pouze díla Gustava Mahlera. Pan dirigent se zastavil v kostele sv. Jana Křtitele, také Pražský filharmonický sbor a Boni pueri se zde připravovali na večerní vystoupení. V hledišti i na jevišti bylo opravdu mezinárodní obsazení, norští pořadatelé a přenosoví pracovníci byli téměř neviditelní a všechno dokonale fungovalo, mohli jsme nerušeně užívat vše, co jsme byli z té záplavy vjemů schopni vstřebat.

Ano, až do malé vesničky na Vysočinu za námi přijeli umělci světových jmen – Thomas Hampson, Anne Sofie von Otterová, Marita Solbergová, Manfred Honeck a výše jmenovaný orchestr a sbory, aby vzdali hold jednomu z nejslavnějších světových hudebníků.

Mirkovy fotky jsou dělané z velké dálky, přesto si jich, i když jsou nekvalitní, považujeme. Na obrázku je mezzosopranistka Anne Sofie von Otterová s dirigentem Manfredem Honeckem před koncertem:

A zde slavný a okouzlující pěvec Thomas Hampson, kromě Gustava Mahlera největší hvězda večera.

Přála bych si, aby mě napadla slova, kterými bych dokázala přiblížit ten mimořádný zážitek, ale asi je nesdělitelný.

Den, který jsme strávili s Gustavem Mahlerem a jeho hudbou, se chýlil ke konci. Při ovacích po skončení koncertu jsme byli plní radosti a nové energie, ale i vděku, že jsme u toho mohli být.

Snad nám ten dobrý pocit vydrží dlouho a dnešní den bude první z řady těch, ve kterých budeme užívat dobrodiní Mahlerovy hudby, která, zdá se, konečně vítězně táhne lidskými srdci napříč Vysočinou.