1. 1. 2011
Tentokrát začnu od konce: hlavní pořadatelka z KČT Tesla, Miluška Bradová, mi na Nový rok večer nadšeně sdělila, že se jejich tradiční a velmi oblíbené akce zúčastnilo 174 lidí, kteří přispěli na sbírkové konto pro vozíčkáře 4 502 korunami!
Šacberk – hora pokladů (Schatzberg) opět po roce vydala své bohatství… Tento vrch býval v minulosti nazýván různými jmény, mezi nimiž nejtajemnější je „jihlavský Blaník“, a povídá se o něm pověst, podobná té známé Erbenově:
Chudá žena s dceruškou šla do lesa a rozdělala oheň, aby se dítě zahřálo, a navrátivše se z hloubi lesa zpět, dívenku nenašla. Ta vstoupila do hory, která se s prvním úderem jihlavského zvonu Zuzana otevřela, a provázena horními skřítky a vílami si ani nevšimla, že zůstala uvězněna v jeskyni pokladů poté, co dozněl velebný hlas zvonu. Zoufalá matka bloudila lesy hledajíc dítě a přesně za rok ve stejné situaci se hora znovu otevřela a žena držela opět v náruči svůj živoucí poklad, i se zlatem a drahými kameny, dobrými skřítky jim poslanými. (Pověst byla pro mne příležitostí pocvičit se v používání přechodníků – doufám, že jsem zvolila správné tvary.)
Už třikrát jsem psala o novoročním výstupu na vrch Šacberk-Rudný, vše o organizaci a záměrech je ve článcích z roku 2008, 2009 a loňském. Je dobře, že podstata některých věcí se nemění, i když pravidelní účastníci vnímají prostředí pokaždé jinak.
Pořadatelé z odboru KČT Tesla jsou známi rozdáváním překrásných diplomů na svých akcích a první den roku tuto skutečnost znovu potvrdili.
Nálada byla velmi dobrá, přátelství a zdraví se po dobrém českém způsobu pečetilo kapkou slivovice a protože přátel i přípitků bylo hodně, po chvíli jsme přestali vnímat studený vítr, který se proháněl po otevřeném vrcholu kopce…
Kdo někdy podobnou akci organizoval, dobře ví, kolik práce je za plynulým a bezchybným průběhem a iluzí, že vše je snadné a jde samo.
Hodinka strávená na kultovním jihlavském kopci, jemuž turisté znovu oživili bývalou slávu, patří k těm, na něž se v průběhu roku vždy vzpomíná.
Dočetla jsem se, že byl minimálně jeden člověk, který na událost, již zažil na Šacberku v květnu 1859, vzpomínal po celý život. Byl to Václav Kosmák, kněz, básník, horlivý vlastenec a lidový spisovatel, který se jako student jihlavského německého gymnázia účastnil majálesu, při kterém se zde poprvé zpívala píseň Kde domov můj. Kosmák píše:
„Slyšel jsem tehdy tu píseň poprvé. Stál jsem okouzlen. Každý zvuk, každé slovo padalo mě do duše jako jiskra. Volali jsme: Sláva vlasti! Od té doby jsem tomu heslu zůstal věrný a Bůh dá, že také zůstanu!“
Václav Kosmák se narodil roku 1843 v Martínkově v okrese Třebíč, zemřel v Prosiměřicích v roce 1898. Pocházel z chudých poměrů, po studiích na jihlavském gymnáziu (jméno Kosmákovo nese jedna z ulic našeho města) byl v semináři v Brně a po vysvěcení na kněze (1866) působil na jižní Moravě. Psal povídky z venkovského života, vlastně fejetony, které nazýval „kukátka“ – podle tehdejšího oblíbeného způsobu prohlížení obrázků a atrakcí kukátky ve skříních (něco jako diaprojektory), se kterými jezdívali po venkově tzv. kukátkáři.
Povídek bylo na dvacet knih, napsal i několik románů a písní – byl autorem velmi ceněným a oblíbeným, ještě ve dvacátých letech minulého století byl hojně čten a i teď není jako autor nedostupný – na konci devadesátých let bylo v Třebíči vydáno jeho Kukátko z kukátek, a také další tituly. V povídkách Václav Kosmák takto vylíčil Jihlavu:
„Za mého pobytu v Jihlavě bujela tam příroda ještě plným životem, nezkaženým, zdravým. Jihlava byla městem pro studenty roztomilým. Jihlaváci byli dobří a hodní, dobročinní lidé – zvláště studenty milovali… Se slzami vzpomínal jsem na všechny dobré lidi, kteří mě po celý čas mých studií podporovali, mne chudého, hladového studenta sytili… S úctou vzpomínám si vždy na pobožnost a dětinnou prostotu obyvatelů.“
Přemýšlela jsem, co bych první den nového roku uvedla neotřelého, slavnostního. Myslím, že slova Václava Kosmáka o našich předcích mohou v nás, když si trochu pohrajeme s nostalgií po starých zašlých časech, vzbudit libé pocity…