Šumava

Na běžkách v okolí Prášil 27.-30. 1. 2011

Na konci ledna neoplývala Vysočina dostatkem sněhu a výlety na běžkách nebyly možné. I proto jsme se hodně těšili na zájezd pořádaný KČT Tesla na turistickou chatu v Prášilech a naše očekávání byla bohatě naplněna – tak výborné sněhové podmínky a krásné počasí opravdu nejsou vždycky. Připočteme-li k tomu dobrou společnost, můžeme prohlásit, že jsme prožili čtyři harmonické dny.

Stejně jako loni jsme po čtyřhodinovém cestování autobusem vstoupili ve čtvrtek 27. ledna kolem jedenácté hodiny do bílé stopy na Pláních u Churáňova a upalovali jsme do Horské Kvildy.

Jeli jsme ve skupince osmi lidí a na Zlaté studni a Horské Kvildě jsme si vzpomněli na zdejšího rodáka, pana Eduarda Steuna, který se velmi vlídně ozval po přečtení našeho loňského článku o Šumavě a poskytl k němu doplňující informace, které jsem zde přátelům předala.

Dnešní trasa: Pláně – Churáňov – Zlatá studna – Antýgl – podél Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu – Modrava = 22 km

Nejsem si úplně jistá, ze které strany jsme přijeli do Modravy, a tak se omlouvám, jestli zákres na mapě zcela nesouhlasí. Dorazila jsem totiž docela unavená, protože letošní premiéra běžková byla pro mne umělecky i technicky náročná.

Nebudu popisovat to, co si můžete přečíst v článku z loňského pobytu, zmíním se jen o několika pro nás nových věcech, především o Vchynicko-Tetovském plavebním kanálu, který obchází nesplavný tok řeky Vydry. Plavit dřevo po řece bývalo možné jen za vysokého stavu vody, většinou na jaře, a tak byl kdysi vypracován projekt na odstranění balvanů z řečiště střelným prachem, naštěstí však tehdy k realizaci pro přílišné finanční náklady nedošlo. Na začátku 19. století byl vybudován kanál, asi 14 kilometrů dlouhý, tři až pět metrů široký, který propojil tok Vydry s říčkou Křemelnou a dokonale posloužil pro plavení dříví – „zpívající“ Vydra byla pro naše časy zachráněna.

Na fotografii vlevo zahlédnete zmíněný kanál, vpravo dole tušíme balvanité řečiště Vydry u Antýglu.

Antýgl je jediný zachovaný soubor staveb tohoto druhu z 18. století, podobně vypadaly všechny dvorce tzv. „králováků“, svobodných šumavských osadníků většinou německé národnosti, kteří se zde usazovali během 12. a 13. století, pozváni českým králem, aby střežili hranici, zemské stezky a zlaté doly, za což od něj obdrželi různá privilegia a byli podřízeni přímo jeho královskému majestátu. Králováci sídlili v osamělých dvorcích s charakteristickou věžičkou na obytném domě, uprostřed svých pozemků, a byli hrdí na to, že nemají robotní povinnosti. Měli právo volit si sami rychtáře; na Šumavě bývalo osm svobodných rychet, správních celků, do kterých se svobodní „králováci“ sdružovali. Měli i svůj znak, pod kterým stálo: Nikoho pán, nikoho sluha, to jest králováků výsluha.

O Antýglu je první zmínka už v roce 1500, až do začátku 19. století zde byla sklárna o jedné pánvi (tyglíku) – ein Tiegel – tak osada přišla ke svému hezkému jménu. Ve zdejší sklářské huti se vyráběly hlavně „páteříky“, skleněné kuličky pro růžence; dnes je tu autocamp.

V Modravě jsme nasedli do autobusu a po necelé hodince jsme se ocitli v příjemně vyhřáté chatě v Prášilech, která nás vlídně přijala a poskytla vše, co jsme v tu chvíli potřebovali.

V pátek 28. ledna ráno kolem deváté hodiny bylo v Prášilech mínus 16^o C, jasno, bezvětří. Ne, že bychom nebrali o pár stupňů vyšší teplotu, ale po první půlhodince jsme na mráz zapomněli – ostatně: neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení – protože stopy byly nádherně vymodelované, obloha modrá, slunce vůbec nezahálelo, dokonalá idylka.

Trasa: Prášily – Slunečná – Předěl – Poledník – Předěl – Tmavý potok – Javoří Pila – Tříjezerní slať – Rokyta – Hakešická cesta – Pod Kostelním vrchem – Staré Srní – Srní = 30 km

Stoupat ke slunci není nikdy snadné, ale pohleďte, co bylo cestou k vidění:

Slunce stálo nad Polední horou, když jsme dosáhli nejvyššího bodu na dnešní trase, 1315 metrů nad mořem.

Je to místo ve všech ročních obdobích hojně navštěvované, proto je tu dostatek informací – Mirek udělal obrázky.

Rozhledna je v zimě zavřená, přesto jsme si z terasy užili nádherného, odměnového výhledu na moře šumavských lesů, krystalky sněhu v mrazivém slunečném počasí oslnivě zářily, litovala jsem všechny, kteří tu nemohou být.

Příjemným sjezdem jsme se vrátili zpátky na Předěl, abychom se odtud vydali na Javoří Pilu, která nám loni zůstala při absenci jakékoliv lyžařské stopy utajená pod množstvím sněhu.

Předěl (1234 m n.m.) je sedlo mezi Poledníkem a Jezerním hřbetem, do Prášil vede ta cesta vlevo, my jsme se vydali po dokonalé stopě přímo dolů a asi po sedmi kilometrech jsme stáli u rozcestníku Tmavý potok, mráz už zdaleka neměl takovou sílu jako zrána.

Bez úhony jsem projela trasu, kde se mi loni splašily běžky, letos absolutně žádné vzrušení, žádná mlha přede mnou či za mnou, žádné akční scény. Na Javoří Pile jsme se v turistickém odpočívadle na sluníčku najedli a v pohodě rázovali neskutečně krásnou krajinou směrem do Srní. V pozdním odpoledni jsme projížděli kolem jiné části Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, obdivovali jsme křišťálově čistou vodu z rašelinišť,

tělo úměrně unavené, ale zjitřené smysly stále hltavě hromadily krásu pro časy, kdy se jí bude z jakýchkoliv příčin nedostávat, kdy bude potřeba zaplašit ošklivé slovo či skutek.

Před odjezdem našeho autobusu ze Srní zbyla ještě půlhodinka na čaj v příjemné stylové hospůdce a večer už nás čekal řízek v jediné restauraci prášilské.

Sobota 29. ledna se přihlásila mrazem mínus 22^o C, ale na Gerlově huti, kam nás autobus zavezl na východiště dnešní trasy, bylo prý o několik stupňů tepleji.

Trasa: Gerlova huť – Nová Hůrka – Hůrka – jezero Laka – Zlatý stoleček – Ždánidla – Gsenget – Frantův most – podél Prášilského potoka do Prášil = 22 km

Nemůžete se nám divit, že jsme v takovém mrazu už asi po pěti kilometrech zaskočili do hůrecké hospůdky, kde sice letos nebyly vepřové hody, ale jiná kulinářská lákadla byla také dosti přitažlivá a navíc výzdoba stěn, kde se střídají obrázky renomovaných umělců se sochami bývalých „proslulých“ politiků, starými fotografiemi zaniklých šumavských vsí, samorosty, letitým řemeslnickým nářadím a loveckými trofejemi, je uhrančivá.

Občerstvili jsme duši i tělo a vydali se vzhůru na Hůrku (990 m) ke kapli Svatého Kříže. Je to místo magické, člověk se tu může nadít čehokoliv, pocity tísně nezaplašilo ani prudké polední slunce.

Poté, co jsme se svezli v přepychové stopě z Hůrky dolů, odpykali jsme to výstupem k nejmenšímu, ale nejvýše položenému šumavskému jezeru Laka (1096 m), k tajemnému jezeru ledovcového původu, jehož název se dříve uváděl i Mlaka, což značí staročesky močál, bažiny.

Jezero není příliš hluboké a postupně zarůstá vegetací. Teď tu ovšem panoval přes dosti velkou návštěvnost lidu běžkařského spanilý klid, výška sněhové pokrývky na měřidle dosáhla 80 centimetrů.

A stále vzhůru ke Zlatému stolečku a na Ždánidla (1308 m) a pak ovšem dolů… Zdatní lyžaři se na sjezd ze Ždánidel těší, já mám největší plezír z toho, když jsem v pořádku dole a než si trochu oddychnu a zvládnu kolenotřas, stojíme na Gsengetu (1030 m) a je třeba dostat se bez ztráty kytičky krátkým a prudkým sjezdem dolů k Prášilskému potoku (950 m). Než se k tomu odhodlám, povíme si pověst, kterou jsem vyčetla o vzniku, teď už bohužel bývalé, obce Gsenget (v českém překladu Spálenec).

V okolí Stubenbachu (Prášily) se prý kdysi potulovala obrovská nebezpečná medvědice, proto lidé zapálili les, s nímž shořela i šelma; na sežehnutém místě postavili osadu a nazvali ji Gsenget. V padesátých letech 20. století byli obyvatelé Gsengetu odsunuti, stejně jako ti z domů u nynějšího Frantova mostu, a dlouhá léta sem byl zapovězen přístup.

S velkým respektem začínám plužit hned na vrcholu kopce, obezřetně jedu dolů do údolí Prášilského potoka a moje úporná snaha (nikoliv dovednost!) byla odměněna zachováním všech končetin v celistvosti – hurá!

V nádherné stopě podél Prášilského potoka si vypráším všechny záhyby duše, přemluvím kolena a kotníky ať už se zklidní a užívám si radosti z pohybu.

Pobyt v prášilské cukrárně nám dal křídla a my jsme se rozhodli korunovat dnešní den vyjížďkou po trase z Prášil do Velkého Boru a zpět (asi 8 km) – na zdejší nové cyklostezce jsou projeté krásné běžecké stopy a my si chceme užít hry zapadajícího slunce, loučícího se pro dnešek se Slunečnou i se všemi okolními vrcholy.

Záměr se skvěle vydařil a nic nevadilo, že jsme se vrátili za úplné tmy.

V neděli ráno 30. ledna jsme se rozloučili s chatou a v devět hodin odjeli autobusem do Modravy, odkud jsme se na běžkách museli libovolnou trasou dostat do tří hodin na Kvildu.

Trasa: Modrava – Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – prameny Vltavy – Kvilda = 20 km

I ostřílení borci, kteří pobyty v „ráji šumavském“ počítají daleko přes desítku, žasli nad výhledem, který se začal otevírat, když jsme opustili romantickou cestu v údolí Modravského potoka a od rozcestníku Ptačí nádrž stoupali po svahu Černé hory (její vrchol má výšku 1315 metrů, stejně jako Poledník). Dobře jsem si pamatovala svoji loňskou únavu, letos jsem ji sebou odmítla vzít…

Existuje snad větší odměna, kterou může příroda dát svým věrným ctitelům?

Sjezd dolů k pramenům Vltavy (1170 m) byl už jen máček, navíc nádherné vyhlídky nebraly konce. I tato „alpská“ byla okouzlující – fotka ani zdaleka nedosahuje skutečnosti.

Mírně a cvičně jsem si zaplužila a šup – byli jsme u prameniště Vltavy. Řeka se rodí v rozsáhlém komplexu rašelinišť na rozloze asi 75 hektarů mezi Černou horou a Stráží a její vody končí po průtoku Českou kotlinou v Severním moři. Potok Reschbach vytéká na bavorskou stranu a s Ilzem a Dunajem se dostane do moře Černého.

Loni v létě zde vybudovali dřevěné konstrukce, šplhající po svahu hory, Naučnou stezku zdolává návštěvník po schodech – vše je nyní zasypané sněhem. Přijedeme prameniště prozkoumat letos v létě, už teď se těším, zatím Mirek ofotil informační ceduli:

Pár zbylých kilometrů do Kvildy (1065 m) jsme rozverně závodili s mladou a čipernou Vltavou, u bývalé Hraběcí Huti se nám otevřel oslňující výhled na městečko obklopené zalesněnými svahy – a byli jsme u cíle denní cesty a konce celého výletu. Letos jsme měli nejen čas trochu se rozhlédnout, ale stavit se i ve vyhlášené pekárně.

Kvildský kamenný kostel tvoří zdaleka viditelnou dominantu městečka a byl vybudován na začátku devadesátých let 19. století, když krátce před tím shořel původní dřevěný kostel z poloviny 18. století. Podařilo se z něj zachránit jen oltářní obraz sv. Štěpána, jemuž je kostel zasvěcen.

Stavba prošla v posledních letech rozsáhlými opravami a od roku 2002 je ve věži kostela nový zvon z dílny Marie Dytrychové.

Ňamky z pekárny ukonejšily znavená těla a ukolébáni sladkou nečinností prospali jsme podstatnou část cesty. Takže domů jsme se vlastně vrátili svěží…