Znovu u Reynků v Petrkově!

17. února 2011

Při minulém loučení s bratry Reynkovými jsme nebyli smutní, protože jsme se domluvili na další návštěvě a měli jsme se tedy nač těšit. Měsíc uplynul a my jsme znovu stáli před zámečkem, jehož historie sahá do 18. století, před ním už tu ale bývala renesanční tvrz.

Snad každý, kdo se do Petrkova dostane, publikuje své dojmy, vzpomínky a názory – na webu jsem se dočetla mnohé, asi zasvěcené zprávy. Kupodivu mě, poté co jsme měli štěstí pobýt v tom uhrančivém domě, nejvíc oslovily ty články, které byly „civilní“, nikoliv přemrštěné, ze kterých byla cítit lidská vlídnost a pokora před Dílem. Neboť jsme poznali, že je to živý dům, dobré místo k žití, nikoliv studený památník. Atmosféra v tom obydlí je inspirativní – lépe to neumím vyjádřit. Celý měsíc jsem uhranutě každou volnou chvíli četla básně Bohuslava Reynka a zkoušela nahlížet do hlubiny, která se mi postupně začala jevit nikoliv nepřístupná… Možná i díky návštěvě toho magického místa, kde verše dosud volně plují… Zdálky svádí k adorování, jste-li tam, nevidíte svatyni, vidíte, že život tu kypí v domě i ve dvoře, že je zde radost a plány do budoucnosti, pevně propojené se samozřejmou úctou k minulosti, stejně jako ve kterémkoliv dobrém lidském příbytku.

Není mi dáno, abych nahlížela Reynkovy verše skrze očistné křesťanské smíření, zvláště ty poslední jsou mi lidsky blízké – myslím, že rozumím jeho smutku, jeho vnitřním výkřikům, jeho surovému líčení chladu a zmaru, jen andělé by mohli…

Danielem a Jiřím Reynkovými jsme byli vřele uvítáni a dostali jsme povolení vyfotit si slavnou kuchyni, kde Bohuslav Reynek „škrabal“ svoje destičky (viz známá fotografie Dagmar Hochové z roku 1967).

V kuchyni dneska měla „službu“ šilhavá kočka Špína, v obývacím pokoji se zdržoval kocour Jaromír a Děžurnaja, ostatní kočky jen nakoukly a nepřipadalo jim naše společenství zajímavé. My ovšem jsme probírali vzrušující věci! Už v minulém článku jsem se zmínila o účelu návštěvy – dneska byli přítomni i havlíčkobrodští značkaři, se kterými jsme my, Poukarovi a Reynkovi domlouvali podrobnosti pro vyznačení Cesty Bohuslava Reynka. Vláďa Maršík  i Martin Pesler získali pro svoje záměry podporu poslankyně Jany Fischerové, bývalé starostky Havlíčkova Brodu a velké ctitelky díla Bohuslava Reynka. Nemohla sice, ačkoliv si to velice přála, pro nemoc se zúčastnit dnešního sezení, ale telefonicky byla s námi ve spojení.

Nebudu napínat – podstatné věci byly domluveny a myslím, že se můžeme těšit na podzimní otevření Cesty Bohuslava Reynka.

Způsob jednání obou bratří je podmanivý – v mých očích Jiří působí ostýchavě, pozorně naslouchá a velice zasvěceně reaguje, Daniel nezapře francouzský vklad v letoře – je rozevlátě veselý, jadrný a okamžitě vystihne podstatu věci. Obou jsme se ptali, jak bylo možné vydržet tu izolaci a bezvýchodnost situace i těžkou fyzickou práci, aniž by klesali na mysli. Odpověděli v kostce asi toto: „Žili jsme, jak nejlépe to šlo, nemysleli na ústrky, pracovali – a osamoceni jsme nebyli.“

Řeč se stočila i na návštěvy StB v osmdesátých letech, když Reynkovy obviňovali, že je zde centrum katolické literatury a v domě se scházejí signatáři Charty. V roce 1984 odvezli Jiřího k výslechu a zatím celý den probíhala v zámečku prohlídka. Na odlehčení vyprávějí historku o estébáku Slaninovi, který se prý ošklivě praštil do hlavy o kamenné ostění, když horlivě prohledával sklep… Po roce 1990, když Slanina neprošel prověrkami, rozpomněl se na své původní kuchařské povolání … a v roce 2007 ho Lidové noviny objevily jako šéfa gastronomických provozů ministerstva vnitra… To bylo publikováno i v článku Od StB přes kuchyň na vnitro v LN 26.3.2007.

Možná máte pocit, že se do tohoto článku historka o vypečeném Slaninovi nehodí, ale já ji zařazuji proto, že patří ke zdejšímu domu stějně jako příběhy holubího hejna, kočičího harému, stejně jako svědectví o spravedlivém životě zdejších obyvatel a jejich důstojné cestě za krásou skrze těžkou fyzickou práci, stejně jako příběhy, sepsané mnohými zdejšími návštěvníky, jejichž názory jsou všeobecně respektovány.

Do doby otevření Cesty Bohuslava Reynka ovšem zbývá hodně práce – věřme v dobrý výsledek. Jsme hluboce přesvědčení, že vyznačit tuto cestu, kudy dlouhá léta chodíval petrkovský básník na ranní mše do Havlíčkova Brodu a později do Svatého Kříže, je dobrý záměr. On, plachý, chodíval brzičko zrána a chtěl být v chrámu přírody sám, když kráčel do kostela.

Na informačních panelech Cesty budou základní údaje, které, věřím, některé turisty pobídnou k dalšímu zájmu o básnické i grafické dílo Bohuslava Reynka, i když v dnešní době je o něj i bez toho velký zájem. O podrobnostech provedení živě diskutovali Reynkovi a značkaři.

Naším tajným přáním bylo, abychom mohli trasu budoucí Cesty Bohuslava Reynka projít ve společnosti obou jeho synů – takový přepych nám ale osud nedopřál, protože pánové už si ve svém věku v poměrně chladném a větrném počasí, které toho dne panovalo, netroufali zvládnout celou trasu z Petrkova do Havlíčkova Brodu a zpět (asi osm kilometrů). Což je pochopitelné.

Vydali jsme se tedy na podrobný průzkum trasy bez nich – tuto, pro nás slavnostní chvíli, jsme zachytili na obrázku.

Co bylo dál, až příště…

Na závěr báseň z poslední sbírky Bohuslava Reynka Odlet vlaštovek:

 VÁNOCE 1970

 Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.

Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.

Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.

Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.

Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.

Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?

Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.