Za sněženkami na Špičák

Úterý 29. března 2011

Obrázky z tohoto odpoledne patří k těm, které si promítáme v mysli před usnutím, stejně jako se dětem čte pohádka na dobrou noc…

A přitom nevím, jak začít – tedy jednoduše: je to pravidelný dobrý zvyk přátel z KČT Tesla, že udělají v krásném odpoledni vycházku za jarními kvítky, nejdřív sněženkami, pak bledulemi. Dojeli jsme autobusem do Třeště, kde nám Míla Bradová řekla stručnou historii nyní asi šestitisícového města (trošku je o něm ve článku z roku 2009), kterému se v médiích většinou dává přídomek „město betlémů“ (v roce 1802 vznikla v Třešti první papírová malovaná figurka, v roce 1860 vyřezali první sošku, a tak byl položen základ zdejších slavných dřevěných betlémů).

My si ale myslíme, že by se směle mohlo říkat: Třešť, město alejí a betlémů, protože krásné stromy a množství starých alejí je to, co návštěvníka města a nejbližšího okolí okamžitě zaujme v každé roční době, nejen o vánocích. Podívejte se na krasavce u zámku:

Zámek je obklopen patnáctihektarovým anglickým parkem, jehož pěšinky nás naléhavě zvaly k procházce, ale my jsme s vidinou křehkých bílých kvítků stoupali raději cestou modře značenou stále do kopce kolem pěti kaskádovitých třešťských rybníčků, cestou lemovanou stromy, dosud neoděnými, ale přesto krásnými svým příslibem…

U hájovny jsme s obdivem pohlédli na stromořadí nádherných douglasek tisolistých a pokračovali po okraji lesa kolem čtyřicet metrů vysokého, asi 200 let starého památného buku (obvod asi čtyři metry)

a zanedlouho jsme byli na rozcestí U Hranečníku, odkud už bylo k vrcholovým partiím Špičáku jen kousek.

Národní přírodní rezervace Velký Špičák byla vyhlášena v roce 1964 a rozkládá se na ploše asi padesáti hektarů. Nebudu uvádět žádné odborné údaje o tomto území – snadno si vše zjistíte na netu, pominu také botanické informace o sněženkách, které jsme s povděkem a také i údivem nad skrytým životem této kytičky vyslechli od vedoucí vycházky Milušky – zařadím Mirkovy fotky, o kterých si myslím, že potěší ty, kteří nemohli jít s námi.

Vrchol Špičáku a jeho skalnaté okolí s mohutnými živými i padlými stromy, s chřestěním suchého bukového listí pod nohama, mi vždycky připadá pohansky tajemný, ani dnešní slunečné pozdní odpoledne na tom pocitu nic nezměnilo, a vůbec by mě neudivilo zjevení postavy jak ze severských bájí…

Na svazích kopce pro nás ale bylo uchystáno jiné překvapení, kochejme se:

Pak už jsme, uspokojeni dnešním vlastivědným a duši uzdravujícím zážitkem, pokračovali lesní cestou k Popicím,

kde naše vycházka končila odjezdem do asi sedm kilometrů vzdálené Jihlavy. Podle oficiálních údajů na směrovnících KČT byla pěší cesta dlouhá dvanáct a půl kilometru a bude nám ji připomínat pamětní list s nádhernou fotkou sněženek, který jsme dostali od Míly Bradové zároveň s pozváním na vycházku za bledulemi.

Pořád je nač se těšit!