Stříbrné listování

15. dubna 2011

Na páteční odpoledne v sálku jihlavské městské knihovny budeme vzpomínat jako na výlet do úplně jiného světa než je ten, co zběsile sviští kolem nás a my mnohdy nemáme šanci orientovat se v hoře valících se informací… V tomto podvečeru nám byl nabídnut pevný bod, zvaný „česká báseň roku“ – a ráda říkám, že to byly dvě poetické hodinky vypovídající o současném životě, který jsme ovšem nahlídli skrze nitra básníků a poslechli si ta pravá, úsporná slova, kterými lidé vyvolení dovedou říci přesně to, co bychom řekli i my, kdybychom to uměli…

Je veliké štěstí, že mezi námi žijí ti, kterým není lhostejný osud současné české poezie a slouží jí věrně a oddaně už mnoho let a výsledky jsou vidět. Mluvím o Jiřím Bruthansovi, vůdčím a tvůrčím duchu literárního sdružení Vzdorospolek, pořadateli soutěže O českou báseň roku. Vzdorospolek vznikl v roce 2003 a výsledkem jeho nenápadné, ale soustavné práce je, že letos spatřila světlo světa už osmá ročenka Pár střípků 2011, jež byla pokřtěna právě na jihlavském Stříbrném listování.

Básník Karel Holub, který tradici poetických podvečerů v knihovně založil, by jistě popřál sličné ročence všechno nejlepší na cestě ke čtenářům, od minulého roku však může mluvit jen prostřednictvím svých básní a svých následovníků. A tak Bára Kolmanová a Vladimír Mátl, hlavní aktéři dnešního Stříbrného listování, přednesli Holubovy verše a Karel se usadil se svým známým šibalským úsměvem mezi námi…

Pár střípků 2011 pokřtila jeho dcera Soňa a vnuk Honzík a na nás všech teď je, abychom vybrali nejkrásnější báseň roku 2011, zatím skrytou mezi svými dvaasedmdesáti sestřičkami. Pro ty z nás, kteří se doposud o toto téma nezajímali, sděluji: celý minulý rok, až do uzávěrky posledního lednového dne roku letošního, mohl kdokoliv přihlásit svoji báseň do soutěže – učinila to téměř stovka lidí, kteří zaslali přes tři sta básní, dosud nikde nezveřejněných. Odborná porota sestavená ze šesti hodnotitelů, kteří se navzájem neznali a neznali ani jména autorů veršů, vybrala do konce března ze všech soutěžních básní sedmdesát tři nejlepších, a ty byly beze jmen autorů, pouze pod čísly, zařazeny do ročenky Pár střípků 2011.

Básně jistě vznikaly z různých pohnutek, záleží na nás, zdali s nimi souzníme či jen maní zahlédneme to, co by nám jinak uniklo… Můžeme se s nimi těšit, vybrat své favority a do konce letošního září, kdy je uzávěrka soutěže, napsat na adresu Vzdorospolku, kterých pět básní je našemu srdci nejbližších.

Vítěz, který vzejde z hlasování veřejnosti, obdrží putovní Stříbrnou bulu, vítěz vyhodnocený odbornou porotou získává bulu Zlatou. A to bude náramná sláva, až se budou vyhlašovat výsledky soutěže O českou báseň roku 2011 – Jihlava je tím městem básníky vzývaným! Slavnost, na kterou se už teď těším, bude 29. října ve Velké gotické síni jihlavské radnice – Velké stříbrné listování a vítězných bul putování…

Dneska zařadím místo fotek báseň, která se v roce 2010 líbila největšímu počtu hlasujících:

Žrouti

Zdeněk Jirásek

 Sežrat tě může doga
i jiný pes
chlap, ženská
nějaký běs

Sežrat tě může droga
stačí chlast
Sežrat tě může,
co neznali jsme kdysi
Automaty, PC
sklapnou jako past

Sežrat tě může víra,
anebo nevíra
Sežrat tě může díra,
co se zavírá

Sežrat tě může,
kdo by to jen řek´,
nenávist i láska
na duši černý flek
pouliční cháska
kámoši co zradí,
a tlusté břicho
spíše než jed hadí
Sežrat tě může
randál i ticho

 Ale nejvíce žerou
a nejvíce lezou
do palice
Funkce a Moc,
dvě svůdné sestřenice

Stejný autor napsal loni i báseň, která získala první cenu od odborné poroty.

Dívka s koblížky

Zdeněk Jirásek

Po ulici kráčí dívka s koblížky
Nese si dva v igelitovém pytlíku
a já nemám rým ani na koblížky
ani na pytlík

Je to k vzteku
Kdyby nesla veku,
napsal bych, že kvůli ní přeplavu řeku

A kdyby ji nesla jen tak v bílé ručce,
povzdechl bych, že podobá se vnučce

Jenže ona má koblížky
v igelitovém pytlíku

Věřím, že jste po přečtení uvedených veršů žádostivi dalších – užasnete, kolik nádherných básní je v minulých ročenkách, zveřejněných na webu Vzdorospolku a ujistíte se, že to není s naší společností (nebo aspoň s její částí) až tak zlé…

Na svá unavená čela jsme nechali hojivě působit veršované vonné masti, přikládané tu sympatickými průvodci pořadem, tu rozechvělými básníky, kteří přijeli i ze vzdálených končin Česka, a také dětmi, jež na Stříbrném listování přednášely verše renomovaných českých autorů, ale i verše svoje – a to je, myslím, ten nejoptimističtější závěr povídání o čarovném podvečeru s českou poezií.