Značení pěší turistické trasy, úterý 19. dubna 2011
Hezké pondělní počasí nás po cyklistické neděli vylákalo k pěší vycházce, na niž jsme se ze značkařského puzení rozhodli vzít sebou pilku a nůžky a průklestově s nimi projít trasu, kterou jsme chtěli v úterý obnovovat. Při zviditelňování značek jsme v zelené a vonící koncertní síni vděčně poslouchali děkovné ptačí podvečerní písně a těšili se na radostný ranní koncert.
Zjistili jsme také, že u Dolního Brádelského rybníka je vykácený les, takže se tam budou muset umístit dřevěné kolíky, na které se připevní plechová značka. K tomu účelu odcizil Mirek v lese dva pohozené kůly – možná nachystané na oplocenky – a donesl je na rameni asi dva kilometry na místo, kde je budeme potřebovat.
V úterý ráno jsme začali v Rantířově obnovovat žlutou trasu,
která je až k Hosovské hájence vedená nádherným vzrostlým lesem, což je krásně vidět na následující mapce:
Práce nám šla pěkně od ruky, protože jsme měli trasu vyčištěnou, žlutá barva byla dobré kvality, a tak jsme se mohli při malování soustřeďovat na zpěv ptáků a různé zvuky lesa, což si myslím, že je blahodárné, ale dosti návykové… Znovu jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, proč značkaři, kteří se jednou chytí drápkem, nemohou se své závislosti snadno zbavit…
Na pasece z následujícího obrázku už jsou vysázené nové stromky a za pár let bude na pěkném mladém smrčku svítit žlutá pásová značka, zatím však jen toto provizorium:
Za pár desítek metrů jsme na odbočce k Brádelskému rybníku instalovali další dřevěný kolík s plechovou šipkou
a také ze směru opačného vyfešákoval Mirek žlutou šipku největším množstvím barvy, co snesla:
Nemějte nám za zlé, když se pochlubíme velkou poctou, které se nám dostalo – dnes jsme měli premiéru s památeční značkařskou bedýnkou, kterou jsme dostali od pana Karla Tůmy, člena našeho odboru KČT Čeřínek, značkaře, který se této činnosti věnoval celý život. Jako mladý dostal tuto nezbytnou pomůcku od kolegy ze severních Čech a do svých osmdesáti let ji používal při značení tras, nyní ji daroval nám a my jsme ji s posvátnou úctou poprvé měli sebou. Tady vidíte ty značkařské stradivárky:
Třiaosmdesátiletý pan Karel Tůma dostal letos 10. března při vyhlášení ankety Nejlepší sportovec Jihlavska Cenu primátora za celoživotní přínos sportu – byl nejen aktivním značkařem, ale také instruktorem značení, zpracovával podklady pro mapy a mnoho let byl význačnou postavou regionální turistiky.
A s jeho značkařským náčiním, které zná zdejší terén zpaměti, budeme teď pár let chodit přírodou my – to je nádherné, ale zavazující…
V pauze ptačího koncertování se vkrade myšlenka, kolik je jen u nás cest, kterými jsme nešli a nikdy nepůjdeme – a kolik je těch, po kterých bychom chtěli jít znovu…
Když se na okraji lesa objevila hájenka, věděli jsme, že bude brzy „padla“.
Měli jsme radost z dokončeného díla a užívali jsme si ostrých stínů pozdního odpoledne – zařadím několik fotek, kterými jsme se pokusili zachytit kouzlo okamžiku.
První čtyři kilometry pěších tras z našeho letošního přídělu byly obnoveny.
Ráda slyším,že značkaři jsou potřební :-)). V nepřehledném terénu, není-li znatelná pěšina, by měla být značka na dohled, ztratí-li ji turista, udělá nejlíp, když se vrátí k poslední, kterou našel a pokusí se znovu rozhlédnout – obvykle na druhý pokus značku najde.
Ovšem, může se stát, že strom je poražen, cesta soukromým vlastníkem uzavřena, atd, atd. – tak takových úseků přeju Tobě a všem pocestným co nejmíň…
Míšo díky za potvrzení mého názoru.Žiji totiž s tím, že závislost se může vyvinout na cokoliv a Ty mi to potvrzuješ zmínkou o závislosti na značkařině. Značkařům zdar! (Vím co to je jít třeba 200 metrů neznámým lesem a nenajít značku.)