Tábor – Příběnice – Klokoty

Zájezd OKČT Čeřínek 30. dubna 2011

Zájezdu se zúčastnilo 46 turistů, řidič autobusu Toník Půža.

Odjezd z Jihlavy v 6 hodin, odjezd z Tábora v 17 hodin. Počasí slunečné, odpoledne krátká přeháňka, poté zase hezky a teplo. Po dojezdu do Jihlavy začalo silně pršet.

Popis stezky z Tábora podél Lužnice do Příběnic a zpět přes Klokoty do Tábora

Trasa a zastávky: ČTZ Švehlův most – studánka Eleonora – Pintovka – poustevník v Pintovce – památník Janského – Domečkovo zátiší – lávka u Harrachovky – Kvěchův mlýn – Matoušovský mlýn – Bredův mlýn – tunel – ochoz kolem Příběnické skály – Latrán – restaurace – ŽTZ zřícenina hradu Příběnice – ČTZ zpět k lávce u Harrachovky – ZTZ kaple U Dobré vody – klášter Klokoty – průchod městem – žst Tábor = 24 km

Zkrácená trasa: stejná jako trasa základní – ze zříceniny Příběnice po žluté značce do Dražiček = 14 km

Na trasu stezky vstoupíme na Švehlově mostě, přes který vede ČTZ od Tábora.

Most byl postaven ve třicátých letech minulého století, rozpětí oblouku je 82 metrů, vozovka má pětiprocentní sklon. Hned za ním červená značka odbočuje vlevo dolů po 134 schodech ke studánce Eleonora a odtud už vede cesta po levém břehu Lužnice přímo do voňavého lesoparku se zvláštním názvem Pintovka, kde je informační panel a na něm se dočteme, že ve zdejším lese straší hejtman lapků Pinta, což byl na počátku 15. století bojovník ukrutný, člověk nedobrý, jenž kvůli svým hrozným činům dosud pyká a hýká po lese.

Na příští ceduli se ale dočteme romantický příběh o poustevníkovi, k němuž, umírajícímu, se tulila laň a zahřívala ho. Ten tklivý obrázek spatřil kněz, kterého prý sám anděl zavedl ke skále ve zdejším lese, aby poskytl poustevníkovi na smrtelném loži poslední pomazání. Tuto pověst zapsal vlastenecký kněz, básník a sběratel českých lidových písní Josef Vlastimil Kamarýt (1797–1833) a na skále kdysi skutečně stávala dřevěná socha poustevníka s laní.

Vzápětí nás stezka dovede z oblasti pověstí do skutečných bohulibých činů – u cesty je památník, vybudovaný v roce 1882 táborským okrašlujícím spolkem a na něm je do kamene vytesáno jméno místního mecenáše, vrchního finančního rady Františka Janského, který neúnavně pracoval ve prospěch spoluobčanů i zdejší přírody.

O kousek dál se dočítáme o Janu Domečkovi, zakládajícím členu táborského odboru KČT (1893), jehož zásluhy o postavení cest příběnických jsou rovněž hodny tesání do kamene – místo se nazývá Domečkovo zátiší.

Po chvíli přijdeme na naší romantické cestě k technickému výdobytku, totiž k lávce přes řeku u Harrachovky, která zde byla poprvé postavena v roce 1920. Byla tehdy dřevěná a neustále ji ohrožovaly povodně a ledy, až v roce 1941 vybudovali táborští turisté lávku z odolnějšího materiálu a ta slouží dodnes.

Harrachovka je restaurace, ke které se dostanete, přejdete-li po lávce na pravý břeh Lužnice.

Na řece bylo vždycky hodně mlýnů, do dnešní doby se jich několik zachovalo, jmenujme Kvěchův, Matoušovský a nejblíže Příběnicím je Bredův mlýn, že je tu ráj trampů a chatařů je jasné, vodáci zde mají své tábořiště.

Při napsání slova tábořiště uvádím, že někteří odborníci odvozují vznik obecného slova „tábor“ i slov příbuzných od husitského názvu města Tábor, založeného v roce 1420 a nazvaného podle biblické hory Thabor.

Pod Kvěchovým mlýnem je v řečišti tzv. kamenné stádo, což jsou kameny různých velikostí a rozdílného původu – některé jsou ze dna, jiné napadaly z okolních skal, prý je to geologicky moc zajímavé.

O Lužnici jenom připomenu, že pramení jako Lainsitz na rakouské straně Novohradských hor, pak překročí hranice a stává se na své složitě-klikatě propojené pouti Lužnicí. Cestou sbírá všechny přítoky, u Tábora se už dosti mohutná řeka stáčí na jihozápad a u Neznašova blízko Týna se vlévá do Vltavy.

Je třeba si připomenout, že řeka dávala kdysi obživu koželuhům, mlynářům, vorařům a rybářům.

Jeden z prvních počinů odboru KČT Tábor, vzniklého už v roce 1893, bylo vybudování pěší turistické stezky Tábor – Příběnice v délce 12,5 km na levém břehu Lužnice. To se stalo v roce 1899 a stezka byla předána veřejnosti při příležitosti 5. sjezdu KČT, konaného tehdy v Táboře. Dnes vede červená TZ z Příběnic dál přes Stádlecký řetězový most do Bechyně (necelých 20 km).

Skály na obou březích řeky dávají chodníku romantický ráz,

ale turisté, kteří chodili touto stezkou, neměli kdysi takové pohodlí jako dnes, protože bylo třeba dosti krkolomně přelézat pobřežní skály, dokonce musel být kvůli bezpečnosti prokopán ve skále pod Bredovým mlýnem tunel dlouhý 32 m, široký 2 m a vysoký 2,5 m (rok dokončení 1939).

O kousek dál byl kolem Příběnické skály umístěn nad řekou ochoz, který slouží od roku 1914. Povodeň v roce 2002 visutý chodník silně poškodila, je však po opravě zcela bezpečný.

Na ostrohu, obtékaném řekou Lužnicí stával rožmberský hrad Příběnice, vybudovaný Vítkovci (písemná zmínka o něm je z roku 1243) a byla to největší pevnost v jižních Čechách. Nyní jsou zde jen rozsáhlé rozvaliny, které prorůstají listnaté i jehličnaté stromy – některé jistě úctyhodného stáří. V roce 1420 dobyli hrad husité a podle smlouvy musel být v roce 1437 zcela zbořen. Pohled ze skály na řeku ale naštěstí přetrval věky.

Za Příběnickou skálou pod hradem bývalo středověké městečko Latrán, kolem řeky a na  ostrůvku sídlili Adamité, které tam jako sektu donutil usadit se po vyhnání z Tábora Jan Žižka.  

Trochu si odpočineme v restauraci, která stojí v ohybu řeky, vystoupáme na ostroh, abychom si prohlédli ruiny kdysi největšího obranného hradu v této oblasti a pak se vrátíme dolů a vydáme se po ČTZ na zpáteční cestu, po sedmi kilometrech přejdeme po lávce u Harrachovky na druhý břeh Lužnice, ale hned  opustíme údolí a vyšplháme po zeleně značené turistické stezce na příkrý svah nad řekou, odkud si shora prohlídneme geologickou expozici v lomu pod Klokoty, kam mohou zájemci zajít a stejnou cestou se vrátit na zeleně značenou trasu.

Horniny zde vystavené pocházejí z Táborska, u každého exponátu je popis a mapka výskytu. Dozvíme se, že základní geologickou jednotkou Táborska je moldanubikum a jeho přeměněné horniny. Jsou tři skupiny hornin – vyvřeliny (např.žula), usazeniny (pískovec, vápenec, slepenec apod.) a přeměněné horniny – ty vznikají ze všech druhů jako důsledek tlaku, teplot a chemizace. Všechny tři základní skupiny hornin jsou v neustálém koloběhu mezi sebou…

Cesta dále spěje ke klokotskému poutnímu areálu, jehož pohádkové věžičky lákají k návštěvě mariánského místa každého, kdo je spatří. Kdo dojde ke kapličce U Dobré vody,

dozví se, že tisíc kroků odtud na východ je kostel Nanebevzetí Panny Marie. Pověst praví, že u  studánky s léčivou vodou se vícekrát zjevila dětem, a pak i jejich rodičům, krásná paní a vykládala jim o Bohu. Když se jí v bázni ptali na jméno, dostali odpověď od andělů, odnášejících ji na nebe: Maria je její jméno… Už na konci 14. století byl vybudován v blízkosti dřevěný kostel, který ovšem byl husity vypálen a faru podpálil Jan Žižka i s padesáti členy sekty Adamitů, které předtím vypudil z Tábora na ostrůvek v Lužnici u Příběnické skály.

Současný barokní kostel je ze začátku 18. století, je v něm stříbrný, bohatě zlacený oltář, který vytvořil pražský zlatník František Seitz – právě ten, který je i autorem náhrobku sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta. Na oltáři je zázračný obraz Panny Marie Klokotské z roku 1636, což je prý kopie původního obrazu zničeného husity.

Od studánky ke kostelu vede křížová cesta a na celém areálu je vidět snaha udržet ho v co nejlepším stavu.

Klokoty jsou od roku 1994 ve správě kongregace oblátů Panny Marie Neposkvrněné, ti provozují rovněž poutní dům Emauzy, zřízený z bývalé školy. Zakladatel řádu svatý Evžen de Mazenod (1782–1861) se staral o trpící a opuštěné lidi, a dodnes jsou obláti podle slov papeže „specialisté na nejtěžší misie“. Tady ovšem je jejich rajská zahrada…

V areálu je deset barokních věží a deset zvonů, nejstarší je ze začátku 15. století z původního kostelíka, zdejší zvonkohra je proslavená.

Sedm lunetových obrazů z počátku 18. století, jejichž autor není znám, je po restaurování v bezvadném stavu.

Celý zdejší areál působí neposkvrněně, zcela v duchu zasvěcení, a pobyt zde je očistný a osvěžující, což vědí dobře tisíce poutníků, mezi nimiž býval i Antonín Dvořák, který hrával na zdejší varhany.

Tábor je na dohled, zelená značka nás dovede kolem hradu Kotnova

a skrze město až na nádraží. Místo, na kterém husité vybudovali svoje vysněné město, bylo ovšem osídleno už dávno předtím. Dnes je v Táboře (asi 37 000 obyvatel) většina starého města opravená, na Žižkově náměstí tvoří dominantu kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, radnice,  Žižkova socha a krajková budova matriky.

Další fotografie a mapku stezky najdete v článku z minulého roku a obrázky z Tábora, geologické expozice a podzimu na Lužnici ve článku z roku 2008. Můžete posoudit, ve kterém ročním období je řeka krásnější a napsat nám to – my se nemůžeme rozhodnout.

Zájezd a popis tras s radostí připravili: