Ježek Vysočiny

Neděle 1. května 2011

Prvomájové ráno bylo chladné a kalné – téměř celou noc hustě pršelo. Mlha se usadila nad krajinou a byla tak tlustá a líná, že se ani nepřevalovala – ležela a ignorovala sváteční den i výsledky organizační přípravy bedřichovských turistů na dálkový pochod, který se dnes konal už po dvacáté sedmé! Pořadatelé ovšem nepropadli skepsi a na nás, účastníky, se na startu při registraci krásně usmívali, vybavili nás popisy tras, které jsme si z jejich bohaté nabídky pro pěší i cykloturisty vybrali, a popřáli nám šťastnou cestu.

Po včerejšm pěším výletu kolem Lužnice se nám nechtělo do lámání rekordů, tak jsme cykloprojížďku brali jako rozcvičku a nedrželi se navržené trasy. Mířili jsme po oblíbené cyklostezce kolem řeky Jihlavy k Lukám.

Bylo dosti časně, nikde nikdo, ani lísteček se nepohnul, i voda ještě spala a ptáci nezpívali.

Jeli jsme vedle sebe a v duchu porovnávali, co umí udělat s řekou i lidmi slunce – včera rozzářená Lužnice, dnes melancholicky uzavřená Jihlava…

Pak začalo drobně pršet. Beze slov, jen pohledem jsme se domluvili, na louckém náměstíčku vykroužili elegantní kolečko a stejnou cestou se vraceli. Než jsme dojeli do cíle v autokempu Pávov, kde mají turisté z odboru KČT Bedřichov zázemí, už hezkou chvíli nepršelo.

Od přátel-organizátorů jsme dostali nápaditý Pamětní list s vyobrazením bývalé rozhledny na Šacberku, která kdysi vévodila okrajové části Jihlavy, podle které má pořadatelský odbor název.

Ježka Vysočiny se zúčastnilo 61 vytrvalců (osm cyklistů přijelo až ze Žďáru), které na jejich cestách provázelo v druhé polovině dne příjemné májové sluníčko.

Konec dobrý, všechno dobré – při dojezdu k domovní brance jsme měli na tachometru pětatřicet kilkometrů a před sebou většinu dne, který jsme svátečně prolenošili.

Večer jsme strávili v Domě filharmonie na koncertě dechového tria (krásná Maďarka Anikó Kovaříková Hegedüsová hoboj, Emil Drápela klarinet a Roman Novozámský fagot). Na programu byla hudba Václava Pichla, Mozartova, Beethovenova a po přestávce Jacquese Iberta, Martinů, závěr patřil Valašským invencím současníka Jana Šimíčka.

Mlhy se rozplynuly, vyloupli jsme první kamínek z pestré májové mozaiky, která nás čeká.