Michael Florian

Na výstavě ke 100. výročí narození grafika ze Staré Říše s Gabrielem Florianem
5. července 2011

V pondělí 4. 7. 2011 byla v místnosti obecního úřadu městyse Stará Říše slavnostně otevřena výstava prací Michaela Floriana, jehož sté výročí narození chtěli tímto způsobem tvůrci výstavy připomenout veřejnosti.

My jsme se bohužel nemohli zúčastnit vernisáže, ale hned druhý den jsme společně s Ing. Poukarem zajeli do městečka, které v první polovině minulého století přitahovalo řadu lidí, jejichž práce literární i výtvarné se staly podhoubím, ze kterého by mohla vyrůstat mravnost dneška.

Michael Florian se zde narodil jako jedno ze dvanácti dětí v rodině filosofa, překladatele a vydavatele Josefa Floriana a stejně jako všichni jeho sourozenci byl umělecky nadán. Už v raném mládí ilustroval několik knih z edice Dobré dílo a postupně se mu grafika stala životní náplní. Nebyl odborně vzdělán a vytvořil si osobitý styl, podle kterého je snadno rozeznatelný – jeho grafická díla přinášejí radost, klid, lásku, často jsou vyznáním víry.

Jeho otec, Josef Florian, považoval studium a život v duchu křesťanských zásad za podstatné věci a přičteme-li k tomu kulturní hodnoty, se kterými se rodina po celá desetiletí běžně setkávala, zjistíme, odkud pramenila štědrá nadílka obrazotvornosti, která ve spojení s technickou zručností a samozřejmě s velkým nadáním Michaela Floriana přinesla tak bohaté plody. Za svůj život vytvořil kolem tří tisíc grafických listů, přičemž využíval techniku dřevorytu i dřevořezu, také kreslil i maloval, restauroval.

Na výstavě byly jeho novoročenky, ex-libris, portréty významných osobností a světců, pohledy na Telč, Starou i Novou Říši, na kostely, Boží muka, kapličky, na přírodu – vše vlídné, milé, laskavé, znějící známými tóny. Portréty lidí, které jsem znala, byly velmi zdařilé, ocenila jsem, jak pár tahy vystihl charakteristiku, tváře a oči mluvily.

Z té výstavy máme veliký zážitek i proto, že jsme ji navštívili ve společnosti pana Gabriela Floriana (*1924), posledního žijícího přímého potomka Josefa Floriana. Josef Florian, myslitel, který ovlivnil množství katolicky orientovaných spisovatelů, vydavatel, který s neomylným čichem pro vyhledávání talentů jako první vydal knihu Franze Kafky, překladatel, který uvedl k nám významná díla evropských literatur, člověk, který se Dobrému dílu věnoval od roku 1903 až do své smrti v roce 1941, je ovšem zde, ve Staré Říši a v každé vystavované grafice přítomen – tak jsem to cítila.

Pan Gabriel Florian si k naší radosti přál, abychom ho z rodičovského domu na okraji Staré Říše, kde stále bydlí, zavezli do výstavní místnosti. Od našeho posledního setkání s ním jsem se leccos dozvěděla z knihy Být dlužen za duši, což je rozhovor Aleše Palána s Gabrielem a Janem ( 2007) Florianovými, a to mi myslím bylo k dobru i při dnešní prohlídce; také teď při psaní článku z ní čerpám.

Říká se, že syn Gabriel je ze všech dětí nejpodobnější otci. Podívejte se, jak Josefa Floriana zpodobnil syn Michael.

Pan Florian si pečlivě prohlédl všechna vystavená díla svého bratra Michaela ( 1984), sděloval nám podrobnosti a udivoval nás svojí vitalitou a dobrou pamětí.

Na výstavě, která končila už 10. července, bylo tolik krásných věcí, že jsme pro představu těch, kdo sem nebudou moci zavítat, některé exponáty vyfotili. Bohužel fotky zdaleka nezprostředkují zážitek z prohlídky originálů, ale snad jimi nikoho nepohoršíme; myslíme si, že „grafik Vysočiny“, jak je Michael Florian nazýván, tvořil pro lidi a byla by škoda nepotěšit jich co nejvíc.

Gabriel Florian vzpomínal na svého bratra Michaela a zvláště jedna stará, zde vystavená fotografie, ho inspirovala k neúnavnému povídání – oba žili po celý život v obci, kde se narodili.

Zatímco se posadil, aby si trochu odpočinul, odpovídal na naše dotazy o lidech, kteří spolupracovali s jejich vydavatelstvím – o Jakubu Demlovi, Bohuslavu Reynkovi a Otokaru Březinovi. Zmíněná kniha Aleše Palána je v tomto směru nedocenitelná: od sourozenců Florianových se zde dozvídáme mnoho zajímavého nejen o těchto jmenovaných, ale i o řadě dalších umělců, kteří se soustřeďovali kolem výjimečné osoby Josefa Floriana.

Víme, že Otokar Březina (zde můžete uvidět rodný dům v Počátkách) patří k Nové Říši a Jaroměřicím nad Rokytnou, ale poslední léta jeho života jsou spjata i s hájenkou Majdalena (porovnejte s fotografií ve článku o Březinově cestě) v hlubokých lesích poblíž Nové Říše, kde trávíval prázdniny od roku 1924 až do své smrti v roce 1929.

Hluboká víra Michaela Floriana je vložena v portrétech svatých a novoročenkách.

Tato novoročenka je ještě z doby, kdy žil Josef Florian,

následující podepsala i sestra Josefa Floriana, teta Antonie (1878–1956), která také pracovala ve vydavatelství a žila s Florianovými.

Zdržím se komentářů a vložím fotky grafických listů, pokochejte se.

Na následující pozvánce zachytil Michael Florian dům, ve kterém bydleli předtím, než v roce 1933 postavili vilu na okraji obce podle návrhu architekta Storma, jenž také patřil do myšlenkového okruhu Staré Říše. Nástavbu na tomto vesnickém stavení, tzv. „holubník“ vyzdobil prý Josef Váchal.

A nakonec půvabný obrázek patrona turistů a všech, kdož putují světem – svatý Kryštof s Ježíškem na ramenou a holí, která se užuž zazelená:

Kromě výtvarných děl byly tu i dobové novinové a časopisecké zprávy, které jsme si pečlivě pročetli a v duchu jsme děkovali autorovi výstavy a zároveň majiteli sbírky Mgr. Pavlu Kryštofu Novákovi za to, že jsme si mohli udělat ucelený pohled na dílo Michaela Floriana. Doma jsem si pak na wikipedii navíc přečetla, že Michael Florian pěstoval včely – a to pro mě znamená vždycky obdiv a úctu.

Zavezli jsme pana Gabriela Floriana domů a doprovodili ho do jeho pokoje, právě do toho, kam padalo dobré světlo na špalíky dřeva, které se v rukou Michaela Floriana zázračně proměňovaly v radostné obrázky, neboť zde bývala jeho pracovna.

Je to stejný pokoj, kam se uchýlila rodina Bohuslava Reynka v roce 1944, když jim Němci zabrali zámeček v Petrkově a paní Florianová jim až do konce války poskytla bydlení.

Je to tentýž pokoj, ve kterém před sedmdesáti lety, 29. prosince 1941, zemřel Josef Florian.

Odcházeli jsme z toho váženého, historií prostoupeného domu, v němž přebývá pan Gabriel Florian, který, věren jedinečnosti povah všech členů tohoto rodu, nechal si nad darovaným koláčem, mnou ráno čerstvě upečeným, potvrdit jeho poživatelnost křišťálovým kyvadélkem…